Malý pel mel pro kámoše a fandy.

V poslední době jsem se vrátil ke spinálnímu cvičení.

Ve čtvrtek, tento týden jsem zažil jednu z radostných a zároveň i
smutných událostí ve svém profesionálním životě. Po devíti letech ve čtvrtek

Začal jsem psát blog o časech minulých a raději jsem toho nechal. Protože jsem si říkal, že fakt se nemusím rozčilovat nad tím marasmem, který od bolševismu až k dnešku ještě přetrvává.

Pohrál jsem si trochu se Slackwarem*, zacvičil si, napsal pár komentářů, teď si zkouším napsat blog. Vlastně jen takové shrnutí uplynulého týdne. Takže jsem zaplatil daně, poslal daňové prohlášení.

Svět nejde k lepšímu a svět je ve strašné mizérii. Tak by se dal shrnout obsah většiny textů, které v poslední době, tedy asi posledních padesát let čtu.

Už si připadám jak Hana Hegerová, když se zpívala: Jsou čtyři ráno, nebo víc, jsem vzhůru, hledím na měsíc, nebo dolu do ulic, kde lampy bloudí… Probudil jsem se kolem čtvrté. Sám od sebe.

Tak se mi zdá, že dospávám celý týden.

Začínám přemýšlet, jestli nejsem nějaký vadný, když si moc nestěžuji, nehledám stále nějaké chyby, nenadávám neustále na poměry a nechci spasit celý svět.

Stará pravda, kterou vyslovil neznámo kdo, tedy mě neznámý, dává jasně a stručně návod k solidaritě.

Když má někdo hlad a dáš mu rybu, ukojíš jeho hlad.