My pony, rifle and me

Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”

Jsem nemocný, sice uvidím, jaký bude progres, zatím mám lehké potíže s průjmem, víc než z rakovinou. A prý jsem málo zavodněný. Průjem tomu zavodnění moc nepřidá. Ještě se udělá vyšetření na zlou bakterii, kterou bych musel opsat ze zprávy, ale jsem líný.

Měl jsem několik hezkých návštěv. Jak z blázince, tak dcera přijela z Londýna. Potěšily mne všechny. Problém je jen v tom, že jsem brzy unavený. Musím hodně odpočívat. A taky potřebuji se věnovat svým věcem, jako jsou imaginační techniky, dávám si do pořádku vztahy.

Jak jsem si tak rozjímal, přišel jsem na to, že je dobré najít, vyhledat lidi, kterým jsem v životě ublížil a odprosit je a požádat za odpuštění. Měl jsem štěstí, zatím každý, koho jsem oslovil, reagoval pozitivně a některá ta setkání, i když jen telefonicky, byla hodně dojemná.

Přišel jsem na fakt, že aby člověk uměl odpustit, musí napřed umět o odpuštění poprosit a pak se naučí odpouštět, a tím pádem najednou zjistí, že žije v míru se sebou a s druhými. Budu končit. I tak krátký text mi bere dost energie. Jo jo.

Sladké je žít

Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Ale jak říká klasik:

Nuž nechme bídu bídou být,
a pojďme k lahodnější věci,
kazí to beztak apetit,
nuzotou nudu zahánět si…

Takže se pilně léčím, jak klasicky,tak doplňkově. Pokud jsem doma shlížím své oblíbené westerny a čtu chytré knížky, jako je třeba „12 pravidel pro život,” od Jordana Petersona, který je takovým klidným, vzdělaným, leč důrazným hlasem západních kulturních hodnot. Na Youtube je s ním spousta přednášek, a píše opravdu poutavě.

Pravda, feministky, genderové aktivistky s mají menší problém, což je docela pochopitelné. Neboť jim zcela hravě vyvrací jejich ideologické omyly. Srozumitelně a argumentačně, jsou jeho argumenty těžko vyvratitelně. Pochopitelně, je nesmírně vzdělaný, jak v psychologii, tak i v jiných oblastech. Radost ho číst.

Občas si tedy čtu, občas si přemýšlím, jaký smysl pro mne má, tahle životní situace. Asi tenhle, všechno musím opustit, všeho, co jsem doposud považoval za důležité, sice důležitým zůstalo, ale nejdůležitější je, postarat se o sebe, zachovat si důstojnost i v té nemoci. Nebojovat s ní, ale naučit se sní žít.

Když se člověk naučí žít se svou slabostí, omezeností, které ten život s nemocí přináší, z ničeho nic, jen tak, se mi vybavují důležité okamžiky v životě, kdy jsem procházel různými krizemi, utrpením, život bez utrpení není možný v žádném okamžiku, přes svá utrpení, při vědomí si omezenosti a konečnosti lidského života, kterému neujde zhola nikdo.

Pak si uvědomí jakou hloubku má ten zenový příběh o muži, co visí nad propastí, jednou rukou se drží šlahounu a druhou rukou ochutnává jahody a říká si: „Ach jak sladké ty jahody jsou.” Tak nějak podobně prožívám svou momentální situaci. Život je sladký. I v nemoci.

Má láska se o mne pečlivě stará, Občas se sice pohádáme, když ona má pocit, že bych si zas všechno nemusel nechávat pro sebe. Ale tak to má být. Osobně nemám rád ukňučené lidi, co s každým bebíčkem jdou na veřejnost, člověk má prostě mít svá tajemství a zároveň umět vyjádřit své pocity. Přiměřeně!

Je fajn, že po třídenním ležení si mohu sednout a psát, co mne napadne. Musel jsem ve čtvrtek na pohotovost do Motola, naštěstí jsem nečekal dlouho a šel jsem na řadu a nechali si mne tu. Uvidím, co bude dál. Ale, nějak bylo, nějak bude a Boží jméno budiž pochváleno Amen! Jo jo.

Zbytečný pocit viny

Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.

Vypakovaly je, protože už nemohly snášet okrádání, neustálé zachraňování, chlapec či dívka jsou po třetí v léčebně, už jsou utahané z těch nekonečných návštěv, ruce mají vytahané až k zemi od tašek, co v nich v domnění, že když udělají, co jim na očich vidí, oni se zamyslí, zlepší, půjdou do sebe a svět bude zase zářivý a sladký. Většinou zjistí, že nebude.

Onehdy se na mne obrátila matka, která tedy už dospěla do té konečné fáze, že hošíka vylila jak z bytu, tak z komunikace. Prý má měsíc od něj dopis z třetího pobytu v léčebně, neotevřený, nechce ho ani číst, nechce nic slyšet, nechce už hocha zachraňovat, neb ji svým chováním ujistil, že o žádnou záchranu nestojí.

V tomhle rozhodnutí, už není pro ni problém. Pochopitelně je stále matkou milující, doufající, ale nejvíc ji na té situaci překvapila skutečnost, že ona se sama se cítí bez hošíčka dobře. Povídala to s takovým docela slyšitelným pocitem viny. Tak nějak, jestli má vůbec právo být spokojená, vyspalá, když on sám neví, co bude dělat, kam půjde atd.

Ujistil jsem ji, že ten pocit viny vůbec, ale ani trošku není na místě, položil jsem ji svou oblíbenou otázku: „Můžete udělat víc, než jste udělala a nezhroutit se z toho?” Chvíli se zamyslela, pak pravila. „Určitě ne, jsem tak byla akorát na kraji propasti.” A najednou ji došlo, že pocit viny skutečně není na místě.

Vyprávěl jsem ji jeden příběh ze začátku své terapeutické kariéry, kdy matka feťáka také došla na konec stezky, jak by řekl westernový hrdina a uvědomila si, že dál už je jen krok do propasti. Také trpěla pocitem viny. Zbytečně. Což ji došlo. Zaplatila mi za konzultaci, poděkovala a odkráčela domů, kde našla synáčka, jak si hodlá zrovna aplikovat. Synáčka jsem znal.

Vyložila mu, že už toho má akorát, že jestli chce fetovat, tak ať klidně fetuje, ale někde jinde, dala mu dvacet minut na sbalení, s tím, že tam nemá trvalý pobyt, takže klidně zavolá policii, pokud nevypadne a nechá ho vyvést.

Synáček, později mi vyprávěl v blázinci, že zíral jak trmický pes, co se to děje. Matka mu doslova údajně řekla. „Vojto, jestli chceš fetovat, tak jinde, jestli chceš žít na ulici a předávkovat se tam, tak tam, nechci se na to koukat, jestli chceš na ulici chcípnout, udělej to. Ale ne tady, máš dvacet minut a sbal si co tu máš a jestli ne, volám policii.”

Vypadnul tedy, později oproti všem matčiným doměnkám, která značně pochybovala o jeho ochotě a schopnosti, něco takového podniknout, mi zavolal, zařídil si přijetí do blázince, dokonce i OP si pořídil pro ten případ a nakonec šel od nás do roční komunity. Je naživu dodnes. Matka také.

Bohužel, tohle dokáže bez pocitu viny jen málo rodičů, především matek. I když je tohle mnohdy jen jediná možnost, jak se v té situaci někam pohnout. Ona nedávno volající dáma příběh vyslechla, zeptala se jen: „ A co ten dopis?” Řekl jsem ji, že bych mu na něj odepsal, nota bene, když se celý ten měsíc neozval, takže mu zřejmě něco došlo, v té odpovědi bych mu napsal, jak celou situaci prožívám já, a zdůraznil bych, že nechci slyšet žádné sliby.

Zajímají mne jen a jen skutky. Pak se rozhodnu, jestli se s ním chci stýkat, či nikoliv. Podle jeho chování. Poděkovala, rozloučili jsme se, a ona si šla po svých věcech a já si šel také po svých věcech. Jo jo.

Úplně konformní chlápek

Sparta opět odvolala trenéra. Nedivím se. Už dlouho jsem neviděl tak dobrý klub v takovém rozkladu. To už tak bývá. Něco se pokazí a najednou jde vše jak v dominu. Kostky padají jedna za druhou.

I v životě to tak bývá. Každá negativní událost, většinou nezůstane sama. Nemoc, nebo jiné události jdou vždycky v houfu. člověk musí počkat a přetrpět, než skončí. Pochopitelně, jednou skončí, jen nikdo neví kdy.

Věci a události mají tendenci se komplikovat. Napřed se zdá že jde o jednoduchou záležitost, aby se ukázalo, že nic nebývá tak jednoduché jak se zdá. Párkrát v životě jsem zažil, že třeba oprava lodi, se zdála být poměrně nekomplikovanou záležitostí, aby se nakonec ukázalo, že je všechno jinak.

Ale nebudu tu kňučet nad komplikacemi, které přináší život. V těch krásných dobách, kdy jsem cestoval po světě pěšky, jsem cestou Děčín Gibraltar, zažil v Německu několik dní takové deště, že jsem měl pocit, že nikdy neuschnu. K tomu jsem ještě neměl stan, neboť jsem tehdy zastával názor, že frajeři stan nenosí, igelit a celta jsou pro chodce dobré dost.

Přežil jsem ten výkyv počasí, kombinoval jsem nocleh po autobusových čekárnách, s přístřešky udělané z igelitu a celty. Většinou se mi podařilo najít slušné, poměrně suché místo a v klidu a suchu se vyspat.

Přes den jsem na holé tělo navlékl silonový obleček, co sice promokl, ale pokud přestalo pršet, otužilé tělo si libovalo v suchém, protože ta souprava okamžitě uschla. Rychle se to pralo, stačilo vymáchat v potoce a bylo. A večer jsem spal hezky v suchém, co jsem měl v ruksaku

Něco podobného jsem zažil v různých částech zeměkoule, ale vždy jsem si poradil, abych si užil alespoň trochu pohodlí. Naučil jsem se na těch cestách mnohému, které člověk jinak nepotřebuje, jenže nikdy nevíme, kdy a jak se ocitneme v krizových situacích a pak je každá dovednost, co vede k přežití dobrá.

Škoda, že dnes už kluci čtou málo dobrodružné romány. Takový dobrodružný román, byl je a bude určitou učebnicí toho, jak si lidé poradili v přírodě, když neměli zapalovač, hodinky, vyhřívaná auta, péřové spacáky, ocelové nástroje atd. Jo kreativita je nutná k přežití a umět kombinovat nikdy neuškodí. Jak říkám, chce-li člověk někam dojí, musí spát v suchu a teple a to se dá zařídit téměř kdekoliv. Jen u toho myslet.

Hrdinové jsou na větru, pohodlní chlápci jako já, vždy, pokud to jde v závětří. Vždy, když jsem mohl sedět v suchu, odpočíval jsem v suchu a za větrem, když jsem si mohl lehnout, lehl jsem si. Nikdy mne nezajímaly božské výhledy, těch člověk za měsíc dva tři, vidí tolik, že rychle pochopí, že božských výhledů ještě bude, ale pocit sytosti, sucha a tepla je na takové cestě nade vše.

Nejen na cestě Děčín-Gibraltar, ale i v běžném životě. Inu, jsem vlastně líný, velmi konformní chlápek, co si rád dopřeje a má se dobře. Jo jo.

Nová Zéland Jižní ostrov leden 2004

Slavná nevítězství

„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.

Všichni ji chválí za výkon, obětavost, nasazení, morálku atd. Dokonce prý byla dost velkou část nejen vyrovnaným soupeřem, ale lepším mužstvem. Ale ty výsledky s tím zas nekorespondují. Inu, uvidíme, jak si poradí dál. Po všech těch zápasech mluvili hráči Slávie jako kdyby vyhráli. Ovšem, nevyhráli. To je nutno říci. Podobně kdysi potrápila Chelsey Sparta. Také jedno podobné slavné nevítězství. ZdeBylo to v roce 2013. Na Chelsey Sparta dokonce remizovala.

Co se sportu týče, hlavně fotbalu, zajímá mne jak průběh, tak výsledek. Je sice hezké hrát pěkný fotbal, ale jak kdysi poznamenal trenér Maďarů na mistrovství světa v Chile v roce 1962: „Umřeli jsme na krásu a byl to Schrojf, kdo nám zatlačil oči,“Prohráli s naším mužstvem 1:0. Tam to bylo slavné vítězství. Pak ve finále slavné nevítězství s Brazilci. Bylo mi necelých dvanáct a plakal jsem, když jsme s Brazilci prohráli. 3:1. Hráli jsme prý skvěle. jen ti Brazilci s tím fotbalem byli jinde.

Všichni naše mužstvo chválili, bylo to dobré mužstvo, ale dlouho nemělo pokračování. Jsem tak trochu alergický na ty slavná nevítězství. Nebo na poznámky: „Dnes prohrálo lepší mužstvo.“Takovou podobnou poznámku pronesl tréner německého mužstva Joachim Löw ve Francii na ME v roce 2016. Nějak opomenul, že Francouzi dali góly dva, Němci ani jeden. Lepší mužstvo dává prostě góly. Tak to nějak asi bude.

Muhammed Ali s Goerge Foremanem vypadal podle některých na odpis v roce 1974 v boji o mistrovský pás v boxu těžkých vah, na odpis, aby v osmém kole Foremana poslal na zem a bylo vymalováno. Ali byl jednoduše efektivnější a uměl si počkat. A mohl bych asi pokračovat.

Co tím chci říct? Lidé občas potřebují těšínská jablíčka, aby unesli neúspěch, jak svůj, tak cizí. Pokud se pustí do soutěže. V libovolné soutěži o cokoliv vždy hrozí neúspěch, propad a mnoho lidí bere takový neúspěch jako své naprosté osobní selhání. Pak jedí ty těšínská jablíčka. Mnozí umělci vyhrávají ceny, leč úspěch u obecenstva jednoduše nemají. Berou tohle jako neschopnost okolí pochopit jejich genialitu. A možná se jen netrefili jak do vkusu, tak nálady těch, co jim chtěli něco sdělit.

Jsou lidé, co prostě umí být ve správný čas na správném místě a oslovit mnohé. Ve fotbale třeba útočník, který vždy je tam, kde má být, aniž by uměl pořádně kličku, nebo tvořit hru. A je slavný. Ti kolem něj tvoří hru a on dává ty potřebné góly.

Jsou umělci, co mají ten dar komunikovat s publikem aniž by si publikum nějak extra všimlo, že ta komunikace není takové hloubky, jaké by si někteří, hlavně ti, co tohle neumí, přálo. Mají dar oslovit. Ti ostatní s nimi soutěží, leč většinou nevyhrávají.

Stejně tak jsou terapeuti, kteří sice nemají ten dar všechno verbalizovat na poradě, jako jiní, ale umí přesně v danou chvíli říci v té terapii, co se říci má a mlčet tam kde se mlčet má. nevím jestli je tohle naučitelné. Do jisté míry asi ano, ale jen do jisté míry.

Vrátím se k těm slavným nevítězstvím. Prostě úspěšné mužstvo, úspěšní lidé, mají to něco málo navíc, co poskytuje spíše ten úspěch, než neúspěch. Mají to, co jiní nemají, neplýtvají energii, umí být efektivní, nenadřou se jako ti, co běhají rychle kolem, dělají sice parádu, buší jako zběsilí do něčí obrany.

Pak za každou cenu poukazují na nervozitu, chyby druhých, hledají důvody proč ti druzí ano a ono ne. To mi se zdá být neefektivním chování. Jediné, co se mi v životě osvědčilo, bylo právě to vědomí, že nejsem tak dobrý v jistých věcech, jako ti druzí.

Neumím podnikat ve finančnictví, neumím hrát fotbal, neumím psát blogy o věcech, které hýbou momentálním světem. Dostám na iDnes malou karmu. A neumím mnoho dalších věcí. Asi se je nikdy nenaučím. Pokud tohle vím, nezažívám psychické vzepětí, ani psychické propady, , kdy mne lidé budou chválit za výkon, pokud se mi náhodou něco povede. A hanit, když nepovede.

Napsal jsem několik knih, co byly úspěšné a docela dost lidí oslovilo. Byl jsem úspěšný v popularizaci v práci se závislými a spoluzávislými. Ale neumím psát příběhy třeba o lásce jako je umí psát jiní. Či politice. Takže se psaním knih o lásce, nebo politice neživím. Během let jsem zjistil, kde jsou moje hranice. Což mne uchránilo od zklamání, která bych nutně prožíval, kdybych se pustil do soutěže s těmi, kteří mají větší invenci, talent atd. Dělám jen co mne baví a co mne uživí. Nic víc. Jo jo.

Ano, mohl bych s Pavlem Bobkem říct: „Jsem muž, co nebyl nikdy in.“ 🙂

Asi nebudu nejlepší

Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.

Felicii má co se známe. Ta první, když jsme se v roce 2013 seznámili, ta byla podle jejích slov ta správná scénografická, neboť měla zahrádku na střeše a tedy byla dostatečně využitelná. Scénograficky jistě, ale jezdit v ní bylo občas o strach. Takže když ji dala do šrotu a po čase si pořídila další, ulevilo se mi. S tou předchozí jsme byli spolu až u Olomouce, kde jsem tehdy měl seminář pro sociální pracovnice, na téma: „Práce se spoluzávislými.”

Chtěla mne vidět při práci, tak jsem souhlasil, leč když jsem v Praze večer vystoupil, hřál mne nejen pocit z dobře odvedené práce, ale především z toho, že už je ta cesta za námi. Nebudu se zdržovat líčením všeho, co to auto cestou tam i domů nabízelo. Přežil jsem a byl jsem rád. Druhá Felicie byla podstatně v lepším stavu, s tou jsme si troufli i loni do Polska a na Slovensko.

Ale nedávno do ni zezadu narazil chlápek se čtyřkolkou a vlastně ji podle automechanika zcela zrušil. I pojišťovna to tak viděla a dokonce ji vyplatila celých 11 000 Kč jako náhradu. Takže za ty peníze si koupila další, a ještě ji zbylo. Tomu se říká kup. Ten kombík je prý také scénografické auto. Bylo to vidět, už byla hromada věcí vzadu. Dnes jsem se svezl, jak už jsem uvedl na Bulovku, kam jsem byl objednán na CT.

Já nikdy auto neměl, koupit si žádné nechci, protože nemám řidičák a mít něco, co využiji minimálně, mi nepřijde ekonomické. Takže občas se svezu Felicií, občas třeba Pasátem, nebo něčím jiným. Podle toho, kdo je ochoten mně vzít cestou ze skupiny domů. Jsem vděčný téměř za cokoliv, co mne doveze domu.

Na CT to celkem odsýpalo, byl jsem už v jedenáct doma. Trochu se tam ke mě lísala dáma, obsluhující přístroj, co chtěla vědět, co mi přináší chůze bosky. Tak jsem ji sdělil své poznatky, koukala nedůvěřivě. Výsledky CT mi nesdělila, ani jsem to nečekal. Prý až příští týden. Počkáme a uvidíme.

Cestou domu mi volala neznámá dáma s tím, že čte mé blogy a jestli provozuji praxi. Ujistil jsem ji, že určitě a vyzvídal, co potřebuje. Prý jen vyslechnout a v klidu se vyplakat. Inu manželka alkoholika. Tak takovou potřebu umím uspokojit.

Oni lidé v těchto situacích většinou toho o moc víc nepotřebují. Vyslechnout, vyplakat se, zklidnit a sem tam skrze mne najít odvahu udělat něco, o čem dlouho přemýšlí, ale netroufnout si. Z nejrůznějších důvodů. Bojí se samoty, bojí se odvety, bojí se odsouzení, jsou natolik zaklesnutí do svých potíží, že nejsou schopni vidět nějakou smysluplnou cestu, jak ven z toho debaklu.

Nikoliv, že bych jim radil, oni většinou vždy vědí, co by měli udělat, ale jak už jsem řekl, potřebují najít odvahu udělat aspoň něco. Já maximálně řeknu: „Udělejte jen to, na co si troufnete a na co opravdu máte. Nevyhrožujte ničím, co nehodláte splnit. Pokud tak učiníte, dřív nebo později se stanete komickými a nebude vás partner/partnerka brát vážně,”

Samozřejmě mluvíme o celém životě, situacích a potížích, ale terapeut musí mít kuráž, počkat až ten klient dostane odvahu, získá důvěru a to není většinou za jedno sezení. Někteří pochopitelně chtějí recept, jasnou radu a jsou udiveni, že veškerá odpovědnost za jejich skutky je na nich, nikoliv na terapeutovi, který se tak vyhne pozici experta na cizí život. Ten má jiné úkoly.

S paní jsme se domluvili, že až bude mít čas, zavolá, navštíví mě a popovídáme si o jejím životě. Já klidně nechám na rozhodnutí toho člověka, kdy si je ochoten udělat čas, jen potom riskuje, že se ne hned sejdeme na termínu. Přeci jen, nemám spasitelské sklony a nejsem, a ani nehodlám být k dispozici, kdy se to hodí klientovi. Třeba v neděli odpoledne.

Dodržuji přikázání: „Pomni abys světil den sváteční,” a zastávám názor, jestli někdo žije dvacet let s alkoholikem, feťačkou, tak to minimálně do pondělí vydrží. Pokud ne, má jiné možnosti. Nejsem jediný na světě. Tohle jsem se musel před mnoha a mnoha lety naučit, protože, kdybych se to nenaučil, zřejmě bych už dávnou tu práci nedělal.

Jo, děje se toho tenhle týden dost a dost, hoří katedrály, což je smutné, ale katedrály se dají obnovit. Čtu si si různé diskuse, které mne docela baví, Slavia je v Londýně a doufá v zázrak postupu přes Chelsey, jsem zvědavý na výsledek CT, ale ten se dozvím příští týden, Sparta se sešívanými jen remizovala, což sešívané dopálilo.

Mě taky, těšil jsem se, že Sparta vyhraje. Jasně je v tom fotbalu peněz mraky. Na každé to téma by se dal napsat rozhořčený blog, leč nějak nemám potřebu psát rozhořčené a rozčílené, či filozoficky zaměřené blogy. To nechám jiným, kteří v tom mají větší praxi a umí to mnohem lépe než já.

Zřejmě nebudu nikdy s tímhle přístupem bloger roku, stejně jako nebudu mít nikdy auto a nebo ambice být ze všech nejlepší. Dokonce nebudu mít vždy pravdu. Stačí, když mi chutná jíst, zlepší se můj zdravotní stav a holky budou krásný a bude na ně hezký pohled. Nakonec je jaro, Velikonoce jsou tu a čeká nás Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení. Jo jo.

Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu

Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.

Zkusil jsem a uspěl jsem, sice jsem dvakrát musel žádat o pomoc dámu, co je tam ku pomoci. Jak už to bývá, zjistil jsem jako vždy, že stačí se dívat, číst a všechno jde. Nakonec zaplatil, hotově a šel domů. Jo svět se mění. Pokrok nezastavíš. Už ani člověk nezažertuje s pohlednou pokladní, pokud nějaká pohledná je, zdá se mi, že v poslední době už berou ze zoufalství každého, takže místo pokladní dámy, je tam pokladní chlap. Co člověk nadělá?

Sleduji na sociálních sítích ty různé debaty na téma, kojení, sionismus, politické kauzy, rozhorlené debaty na libovolné téma je jasné, že sociální sítě se stávají, nebo už staly, takovou velkou hospodou, kde se mnozí opíjejí, pak blábolí, co jim slina na jazyk přinese. ne vždy je to hezké. Ale někdy si člověk popovídá s lidmi podobného ražení, o kultuře, politice, či těch běžných lidských věcech.

Osobně sám, do některých debat nemám potřebu se zapojovat. Pokud chci něco sdělit na nějaké téma, napíši blog. Ale opakovat stále stejné argumenty lidem, kteří neslyší, nevidí, mi přijde jako ztráta času. Jen si tak občas škodolibě všímám, že takoví ti prudiči, co mají potřebu opakovat neustále své pravdy, se dostávají do izolace, oni ty „pravdy” stupňuji,a do čím větší izolace se dostávají, tím víc tlačí, až se nakonec mnohdy stanou terčem posměchu.

Jo tyhle hry na pravdy nemívají jiný konec. Kolo sporu se točí a točí a pak se roztočí tak rychle, že už v tom málokomu je dobře. Nakonec ti rozumní sesednou, nechají ty „nejchytřejší,” jejich chytrosti a baví se jinak. Mnohem lépe. Lépe pro sebe.

Jak říkám, rád na iDnes sleduji debaty kolem blogerky Palkové, která se pomalu, ale jistě dostává do těch potíží s jinými komentujícími. Napne všechny síly aby zvítězila a najednou zjistí, že se ocitá tak trochu mimo. Inu, touha být nejlepší, je někdy kontraproduktivní.

Zjistil jsem, ale už dávno, že pokud chci někomu sdělit nějakou pravdu, pak nejlépe po troškách. Po kapkách a nezahltit hořkostí kapek. Hořké je v malém množství většinou příjemné, pokud je hořkého moc, těm, kterým příliš mnoho nakapeme, obrátí se z těch jim kapek pajšl. Jak se říkávalo v mém mládí.

Znám dost lidí, co jsou chytří, mají dost vědomostí, ale jejich způsob sdělování je pro druhé dost těžko skousnutelný. Snaží se provokovat, co to jde, aby nakonec zjistili ke svému údivu jedno. Lidé je přestávají vnímat, přestávají na ně reagovat. A co je pro ty majitele pravdy nejhorší, už se ani nerozčilují, když ten dotyčný, nebetyčně chytrý řekne cokoliv. Prostě ho vyřadí ze svého zorného pole.

Tak jsem si tak trochu zafilozofoval na téma, komunikace s globální hospodě, pod jménem sociální sítě a půjdu dělat něco užitečného. Třeba se válet do postele a číst si něco chytrého. Jo jo.

Docela dobré dědictví

Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.

Jo, takoví ti dědečkové, co se dožívali stovky s fajfkou v hubě a průměrně s dvěma promilemi v krvi, těch bylo opravdu málo. Hodně málo. Tátovi kamarádi z mokrý čtvrtě ho většinou nepřežili, pokud ano, tak o málo. Táta umřel poměrně rychle, na to, že měl rakovinu plic. Během třinácti dnů od odvezení do nemocnice. Když jsem ho viděl naposledy, už nebyl schopný moc vnímat, díky opiátům.

Dnes jsem si na něj vzpomněl vlastně díky blogu „Měl jste pravdu, pane strojvůdce.” od pana Šindlauera. Táta vystřídal mraky povolání, ale nejvíc byl lodníkem na vlečných člunech u ČSPLO, topičem na vlečných parnících a potom, když ho pro nadměrný chlast od šífortu vyhodili, a to už bylo co říci, topičem na parní lokomotivě.

Jako kluk jsem se mnohokrát svezl jak na lodi do Hamburku, tam bylo normální, že jezdili rodiny plavců, hlavně když byly děti malé, tak několikrát na mašině. Ač byl táta opilec hrubého zrna, tak jako topič byl vážený. Fírové s ním rádi jezdili, protože měli vždycky páru. Mít páru, to bylo to nejdůležitější. Tím se táta nechlubil, to se o něm opravdu říkalo. Vždycky s tím dodatkem: „Kdyby ten Jindra tak nechlastal.”

Taková typická. Táta t ten vlevo

Jo, kdyby nechlastal. Ač měl pouze základní školu, mluvil čtyřmi jazyky, měl hodně načteno a dá se říct, že se ve světě vyznal. Hodně jsem se od něj dobrého naučil. Díky tomu jsem si jistý, že skoro vždycky je lepší nějaký táta, než žádný táta. V posledních jeho letech života už to opravdu nebylo nic moc a bylo lepší se mu napitému vyhnout.

No nic, už je mnoho let po smrti a, pokud na něj vzpomínám, tak raději pro ty věci dobré. Jak mě učil zacházet s nářadím, řezat dřevo, střílet ze vzduchovky, dbal na to, abych uměl vylézt na strom, zbytečně se nebát, a nikdy jsem nebyl trestaný za pouliční rvačky. Bral to, jako že to patří ke klukovskému životu. Sám odešel z domova ve 14 letech. Do Německa se starším bratrem. Vydržel tam celou válku. Starší bratr Olda se vrátil domů a táta tam byl skoro pět let.

Vzpomínal na tu dobu jako na školu života. No, určitě se naučil spoustu dobrých věcí a sem tam i něco, co mu pak komplikovalo život. Občas měl takové ty kecy: „Podívej, ty blbče, já jsem se musel o sebe starat sám.” A měl k tomu spoustu další podobných řečí. Pak byl hrozně udivený, když jsem v osmnácti letech odešel já a už jsem se domu nevrátil. Tak trochu jsem se potatil. Což kupodivu nesl dost nelibě.

Ale jak říkám, naučil jsem se od něj dost důležitých věcí, jak se chovat mezi lidmi, v práci, a i když jsem občas měl podobné potíže jako on, nakonec mohu říci, že díky té drsné výchově jsem se ve světě neztratil.

Uvědomuji si, jak jsem mu v mnoha věcech podobný. Celý život jsem dělal, co jsem opravdu dělat chtěl. Chtěl jsem jezdit na lodi, jezdil jsem, chtěl jsem pracovat v zemědělství, abych věděl, jaké to je být sedlákem, pracoval jsem. Byla to všechno dřina, ale bral jsem a beru dodnes dřinu jako nutnou součást života. Nejen tu fyzickou. V životě nic není zadarmo, za všechno se platí. To jsem věděl už v těch osmnácti, když jsem odcházel z domova.

Štětín Polsko, kolem roku 1986

Nejsem zvyklý moc naříkat a stěžovat si. Mezi lidmi, co jsem znal a pohyboval se mezi nimi, se nářky moc nenosily. Když tak čtu a poslouchám dnes lidi, jak mají pocit, že se jim někdo má povinnost postarat o štěstí, žasnu. Na co jsem si nevydělal, neměl jsem. Poslouchám-li lidi, co všechno potřebují, aby byli šťastní, lituji je. Sice jen v duchu, ale lituji.

Vlastně jsem toho v životě potřeboval málo. Z toho důvodu jsem mohl cestovat po světě pěšky, spát pod širákem, nebo později pod stanem a užíval jsem si tu lahodu, když jsem si třeba po celodenním pochodu, kdy pršelo, uvařil nudlovou polívku, kafe a převlékl jsem se do suchého. Zalezl do spacáku a vychutnal tu pohodu sucha, tepla a plného břicha polívky, něčeho dalšího dobrého, a pak v leže pil kafe a poslouchal, co se děje venku.

Čisté radosti života, jak kdysi pojmenoval jednu svou knížku Jan Šmíd. Jinak se to snad ani nazvat nedá. A klidně jsem si k tomu zpíval: Holá zem stačí mi k mému spaní, do sedla sedám si za svítání, nebe je modrý jako mý džíny, slunce se kutálí nad planiny.Tuhle drsnou a toulavou jsem zdělil po tátovi a myslím, že to nebylo vůbec špatné dědictví. Tak díky, táto. I za ty mašiny a chycené pstruhy do ruky a jiné věci. Jo jo.

…mám místo šály černej dým, mý oči blouděj údolím a svý toulavý boty chci už zout…

Bramboračka na talíři i v hlavě

Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.

Nějak jsem ji nebyl schopný odpovědět, protože pokud přemýšlím, je to chaos myšlenek, ze kterého něco občas kloudného vypadne a nebo taky ne. Buď perla, či zmetek. Moc nemiluji otázky tohoto druhu, hlavně ne od žen, neb ony chtějí slyšet, že myslím na ně a pokud myslím na něco, někoho jiného, jsem necita.

A ani jsem ji neměl chuť vysvětlovat, že zrovna myslím třeba na skutečnost, že mne jizva po operaci nedávno prodělané, bolí o něco méně a tak si užívám ten stav menší bolesti bez kapek. Všechny výsledky podle nedávné návštěvy urologie jsou dobré, leč jizva bolí a šíří se ta téměř neustálá bolest do celého podbřišku.Jestli to je opravdu dobré a v pořádku ukáže příští týden CT a cystoskopie.

Jsem v poslední unavený z té bolesti, a kapky na bolest Alfigen, co beru mne udržují při smyslech. Mohu se vyspat, mohu si číst, jsem schopný vést večerní terapeutickou skupinu, kde ožívám. Baví mne ta psychoterapie, ale bohužel na nějakou systematickou práci v blázinci to ještě není. Cestovat po Praze je pro mne MHD hodně únavné.

Zažil jsem včera konečně pořádnou kolonu cestou autem na kontrolu k lékaři. Cesta, co z Barrandova do Bohnic trvá normálně dvacet pět minut trvala hodinu. Inu Praha. Ale setkání po kontrole s kolegyněmi na pavilonu bylo hezké a zlepšilo mi náladu. Byli tam dva pacienti na opakovací léčbě, což je týdenní pobyt, aby si připomněli základní pravidla abstinence a povídali, že se na mě těšili a já nikde. A kdy že dorazím? Tak mne aspoň potěšili.

Sice mne blázinec už dávno neživí, živí mne praxe mimo, ale jsem tam šest a dvacátý rok a jsem s tím podnikem hodně svázaný. To si tak uvědomuji. Nic, ono i to marodění má něco do sebe. Pouštím si zajímavé filmy, čtu si, dokonce dokáži přečíst i hodně blogů, komentuji málo, nemám nějakou potřebu vést nekonečné spory o tom jestli Izrael má právo, či ne, nakonec vždy si vzpomenu na svou pěší měsíční cestu po té zemi a dost dobře si pamatuji tu ostražitost, kterou projevuje místní obyvatelstvo.

Ani se jim nedivím. Zažít, co zažili oni a onen zážitek se přenáší z generace na generaci, tak jsem ostražitý také. Mají sice svůj stát, ale ti kolem nich jim zrovna ten stát a klid nepřejí, a svým chováním jim dávají najevo, že jim nedovolí na holokaust zapomenout, nechat ty vzpomínky vyvanout.

Je už mi tolik, že je mi jasné, že před sebou toho mám mnohem méně, než za sebou, a necítím potřebu znovu zažít ten socialismus, dokonce ani ten, co mu říkali: „Socialismus s lidskou tváří.” Jsem rád za to, co je. Jsou problémy, demokracie má své mouchy, ale pokud je život bez much, pak je docela nudný.

Pokud člověk neprochází potížemi, které zvládá, zakrní. To je stará pravda, co se pořád opakuje a banální pravdy jsou pravdivé proto, že se neustále opakují. Jak říká Barbara Gordon ve své knize: „Tančím tak rychle, jak dokáži.

Neměla lehký život, zbláznila se, postupně se z toho dostávala a pak o tom napsala zajímavou knihu. V těch osmdesátých letech to bylo jako zjevení. Nikdy mne v té době nenapadlo, že jednou strávím na psychiatrii skoro třetinu svého života. A budu mít za úkol, mimo jiné, ty „banální” pravdy dávkovat svým pacientům. A nejen je, ale vlastně je občas přesvědčit, že utrpení patří k životu, že Pán Bůh na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme.

Přesvědčit je, že život není jednosměrný systém, kde je asprávná ta cesta bez zádrhelů a překážek. Ale o tom, že čím větší překážky člověk zdolá, tím víc se na nich naučí a tím víc roste. Ale také je přesvědčit, že si člověk nemá vymýšlet a bez oddechu na sebe nakládat, protože to by mohl být, a většinou je, projev nemístné pýchy. Vlastě jen najít tu střední cestu, která je pochopitelně také s problémy a překážkami a na té se udržet.

No a i na mě Pán Bůh naložil a já se snažím se na tom středu udržet a jít takovým krokem jakým jsem momentálně schopný. Tak uvidíme. Zátěžové situace ukazují schopnosti člověka. A teď jsem snědl dobrou bramboračku, co mi má láska, která se mnou všechny potíže prožívá, ráno, než šla za uměním, tak jsem si pochutnal, mám bramboračku rád, vařím si čaj a najdu si něco zajímavého na YouTube, či O2, nebo Netflixu, abych si užil, že nic nemusím, jsem pánem svého času a je jen na mě, co s ním udělám. Jo jo.

https://youtu.be/kKcj53x7TH8

Dvě pravidla

Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.

Udělal to šikovně, napřed příběh patologického hráče, zbožného katolíka, co se dopracoval až k tomu, že vykrádal kostelní kasičku. Což bývá u hráčů zcela normální, sice nejen u hráčů, ale tam asi nejvíc a pak pod ním moje povídání, co všechno hráči svedou aby se dostali k penězům a nejen to. I další „moudra.” Ty mám na takové rozhovory do zásoby.

Patologické hráčstvíStačí na to kliknout

Jo, závislí a spoluzávislí. Tisíce příběhů, tisíce osudů a vlastně jako přes kopírák. Podobný jeden druhému. Až mi mnozí lidé říkají: „Hele, nemusíš na nás všechno vykecat.” A já jim říkám, „on tenhle příběh není o tobě, je takový obecný, ale nedivím se, že ses v něm poznal.”

Terapie závislosti a spoluzávislosti je specifická v tom, že nejde jen naučit člověka abstinovat, jak se mnozí domnívají, ale také v tom, že terapeut přejde s klientem přes tu dlouhou úzkou lávku z jednoho břehu na druhý a doufá, že mu klient cestou neskočí do vody, protože si myslí, že už v tom umí plavat.

Je určitý druh koupání, kde se lidé prostě a jednoduše plavat nenaučí. Musí se naučit takovému způsobu vyhnout. Jak říkají první dva body z třinácti způsobu odmítání.

  • Rozpoznat rizikovou situaci
  • Vyhnout se rizikové situaci

Kdo podcení první dva body, rozpláče se. Nebo se rozpláčí s ním a kolem něj jeho blízcí. Přesvědčit pyšného alkoholika, feťáka, hráče, že tohle je základ, je úmorná práce. Protože jejich základí heslo by se dalo formulovat do věty:

Frajeři se ničemu nevyhýbají a před ničím necouvnou.

No a pak mi volají jejich matky, manželky, partneři, děti, že táta, máma zase v tom jedou a oni nevědí co s tím. A podobně jako těm závislým, tak stejně tak spoluzávislým trpělivě opakuji základní pravidla, jak zachránit sebe a nechat tu záchranu opilce, feťáka, hráče na něm samotném.

A oni ve své pýše na své schopnosti stejně udělají svoje, jeden musí počkat až si opravdu podobně jako ti závislí nabijí tu hubu, pak je ta pýcha trochu přejde a začnou dělat jen na co mají a čeho jsou opravdu schopní.

Oni jsou vlastně podobni těm závislým také ve dvou věcech.

Buď na všechno mají

Nebo jsou zcela neschopní

Takové dva extrémy, podobni závislým. Ti umí žít také v extrémech, myslet v extrémech, vlastně nic mezi tím. A ta terapie, jak těch závislých,tak těch spoluzávislých by je měla přivést do toho zlatého středu. Což je práce těžká, dlouhá, občas marná, tedy u některých, protože si nedají a nedají říct, že něco opravdu ne a něco zcela určitě ano.

To není stížnost, jen pouhé konstatování. Bohužel, všechny nezachráníme. Protože kdo se nechce zachránit hlavně sám, ten nemá šanci. Jednoduše řečeno. Všichni zúčastnění musí chtít zachránit, naučit se rozumět sobě samému, pak občas mohou podat pomocnou ruku tomu druhému. Ale v tom jim, jak už bylo řečeno brání pýcha. Jo jo