Slavná nevítězství

„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.

Všichni ji chválí za výkon, obětavost, nasazení, morálku atd. Dokonce prý byla dost velkou část nejen vyrovnaným soupeřem, ale lepším mužstvem. Ale ty výsledky s tím zas nekorespondují. Inu, uvidíme, jak si poradí dál. Po všech těch zápasech mluvili hráči Slávie jako kdyby vyhráli. Ovšem, nevyhráli. To je nutno říci. Podobně kdysi potrápila Chelsey Sparta. Také jedno podobné slavné nevítězství. ZdeBylo to v roce 2013. Na Chelsey Sparta dokonce remizovala.

Co se sportu týče, hlavně fotbalu, zajímá mne jak průběh, tak výsledek. Je sice hezké hrát pěkný fotbal, ale jak kdysi poznamenal trenér Maďarů na mistrovství světa v Chile v roce 1962: „Umřeli jsme na krásu a byl to Schrojf, kdo nám zatlačil oči,“Prohráli s naším mužstvem 1:0. Tam to bylo slavné vítězství. Pak ve finále slavné nevítězství s Brazilci. Bylo mi necelých dvanáct a plakal jsem, když jsme s Brazilci prohráli. 3:1. Hráli jsme prý skvěle. jen ti Brazilci s tím fotbalem byli jinde.

Všichni naše mužstvo chválili, bylo to dobré mužstvo, ale dlouho nemělo pokračování. Jsem tak trochu alergický na ty slavná nevítězství. Nebo na poznámky: „Dnes prohrálo lepší mužstvo.“Takovou podobnou poznámku pronesl tréner německého mužstva Joachim Löw ve Francii na ME v roce 2016. Nějak opomenul, že Francouzi dali góly dva, Němci ani jeden. Lepší mužstvo dává prostě góly. Tak to nějak asi bude.

Muhammed Ali s Goerge Foremanem vypadal podle některých na odpis v roce 1974 v boji o mistrovský pás v boxu těžkých vah, na odpis, aby v osmém kole Foremana poslal na zem a bylo vymalováno. Ali byl jednoduše efektivnější a uměl si počkat. A mohl bych asi pokračovat.

Co tím chci říct? Lidé občas potřebují těšínská jablíčka, aby unesli neúspěch, jak svůj, tak cizí. Pokud se pustí do soutěže. V libovolné soutěži o cokoliv vždy hrozí neúspěch, propad a mnoho lidí bere takový neúspěch jako své naprosté osobní selhání. Pak jedí ty těšínská jablíčka. Mnozí umělci vyhrávají ceny, leč úspěch u obecenstva jednoduše nemají. Berou tohle jako neschopnost okolí pochopit jejich genialitu. A možná se jen netrefili jak do vkusu, tak nálady těch, co jim chtěli něco sdělit.

Jsou lidé, co prostě umí být ve správný čas na správném místě a oslovit mnohé. Ve fotbale třeba útočník, který vždy je tam, kde má být, aniž by uměl pořádně kličku, nebo tvořit hru. A je slavný. Ti kolem něj tvoří hru a on dává ty potřebné góly.

Jsou umělci, co mají ten dar komunikovat s publikem aniž by si publikum nějak extra všimlo, že ta komunikace není takové hloubky, jaké by si někteří, hlavně ti, co tohle neumí, přálo. Mají dar oslovit. Ti ostatní s nimi soutěží, leč většinou nevyhrávají.

Stejně tak jsou terapeuti, kteří sice nemají ten dar všechno verbalizovat na poradě, jako jiní, ale umí přesně v danou chvíli říci v té terapii, co se říci má a mlčet tam kde se mlčet má. nevím jestli je tohle naučitelné. Do jisté míry asi ano, ale jen do jisté míry.

Vrátím se k těm slavným nevítězstvím. Prostě úspěšné mužstvo, úspěšní lidé, mají to něco málo navíc, co poskytuje spíše ten úspěch, než neúspěch. Mají to, co jiní nemají, neplýtvají energii, umí být efektivní, nenadřou se jako ti, co běhají rychle kolem, dělají sice parádu, buší jako zběsilí do něčí obrany.

Pak za každou cenu poukazují na nervozitu, chyby druhých, hledají důvody proč ti druzí ano a ono ne. To mi se zdá být neefektivním chování. Jediné, co se mi v životě osvědčilo, bylo právě to vědomí, že nejsem tak dobrý v jistých věcech, jako ti druzí.

Neumím podnikat ve finančnictví, neumím hrát fotbal, neumím psát blogy o věcech, které hýbou momentálním světem. Dostám na iDnes malou karmu. A neumím mnoho dalších věcí. Asi se je nikdy nenaučím. Pokud tohle vím, nezažívám psychické vzepětí, ani psychické propady, , kdy mne lidé budou chválit za výkon, pokud se mi náhodou něco povede. A hanit, když nepovede.

Napsal jsem několik knih, co byly úspěšné a docela dost lidí oslovilo. Byl jsem úspěšný v popularizaci v práci se závislými a spoluzávislými. Ale neumím psát příběhy třeba o lásce jako je umí psát jiní. Či politice. Takže se psaním knih o lásce, nebo politice neživím. Během let jsem zjistil, kde jsou moje hranice. Což mne uchránilo od zklamání, která bych nutně prožíval, kdybych se pustil do soutěže s těmi, kteří mají větší invenci, talent atd. Dělám jen co mne baví a co mne uživí. Nic víc. Jo jo.

Ano, mohl bych s Pavlem Bobkem říct: „Jsem muž, co nebyl nikdy in.“ 🙂

Asi nebudu nejlepší

Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.

Felicii má co se známe. Ta první, když jsme se v roce 2013 seznámili, ta byla podle jejích slov ta správná scénografická, neboť měla zahrádku na střeše a tedy byla dostatečně využitelná. Scénograficky jistě, ale jezdit v ní bylo občas o strach. Takže když ji dala do šrotu a po čase si pořídila další, ulevilo se mi. S tou předchozí jsme byli spolu až u Olomouce, kde jsem tehdy měl seminář pro sociální pracovnice, na téma: „Práce se spoluzávislými.”

Chtěla mne vidět při práci, tak jsem souhlasil, leč když jsem v Praze večer vystoupil, hřál mne nejen pocit z dobře odvedené práce, ale především z toho, že už je ta cesta za námi. Nebudu se zdržovat líčením všeho, co to auto cestou tam i domů nabízelo. Přežil jsem a byl jsem rád. Druhá Felicie byla podstatně v lepším stavu, s tou jsme si troufli i loni do Polska a na Slovensko.

Ale nedávno do ni zezadu narazil chlápek se čtyřkolkou a vlastně ji podle automechanika zcela zrušil. I pojišťovna to tak viděla a dokonce ji vyplatila celých 11 000 Kč jako náhradu. Takže za ty peníze si koupila další, a ještě ji zbylo. Tomu se říká kup. Ten kombík je prý také scénografické auto. Bylo to vidět, už byla hromada věcí vzadu. Dnes jsem se svezl, jak už jsem uvedl na Bulovku, kam jsem byl objednán na CT.

Já nikdy auto neměl, koupit si žádné nechci, protože nemám řidičák a mít něco, co využiji minimálně, mi nepřijde ekonomické. Takže občas se svezu Felicií, občas třeba Pasátem, nebo něčím jiným. Podle toho, kdo je ochoten mně vzít cestou ze skupiny domů. Jsem vděčný téměř za cokoliv, co mne doveze domu.

Na CT to celkem odsýpalo, byl jsem už v jedenáct doma. Trochu se tam ke mě lísala dáma, obsluhující přístroj, co chtěla vědět, co mi přináší chůze bosky. Tak jsem ji sdělil své poznatky, koukala nedůvěřivě. Výsledky CT mi nesdělila, ani jsem to nečekal. Prý až příští týden. Počkáme a uvidíme.

Cestou domu mi volala neznámá dáma s tím, že čte mé blogy a jestli provozuji praxi. Ujistil jsem ji, že určitě a vyzvídal, co potřebuje. Prý jen vyslechnout a v klidu se vyplakat. Inu manželka alkoholika. Tak takovou potřebu umím uspokojit.

Oni lidé v těchto situacích většinou toho o moc víc nepotřebují. Vyslechnout, vyplakat se, zklidnit a sem tam skrze mne najít odvahu udělat něco, o čem dlouho přemýšlí, ale netroufnout si. Z nejrůznějších důvodů. Bojí se samoty, bojí se odvety, bojí se odsouzení, jsou natolik zaklesnutí do svých potíží, že nejsou schopni vidět nějakou smysluplnou cestu, jak ven z toho debaklu.

Nikoliv, že bych jim radil, oni většinou vždy vědí, co by měli udělat, ale jak už jsem řekl, potřebují najít odvahu udělat aspoň něco. Já maximálně řeknu: „Udělejte jen to, na co si troufnete a na co opravdu máte. Nevyhrožujte ničím, co nehodláte splnit. Pokud tak učiníte, dřív nebo později se stanete komickými a nebude vás partner/partnerka brát vážně,”

Samozřejmě mluvíme o celém životě, situacích a potížích, ale terapeut musí mít kuráž, počkat až ten klient dostane odvahu, získá důvěru a to není většinou za jedno sezení. Někteří pochopitelně chtějí recept, jasnou radu a jsou udiveni, že veškerá odpovědnost za jejich skutky je na nich, nikoliv na terapeutovi, který se tak vyhne pozici experta na cizí život. Ten má jiné úkoly.

S paní jsme se domluvili, že až bude mít čas, zavolá, navštíví mě a popovídáme si o jejím životě. Já klidně nechám na rozhodnutí toho člověka, kdy si je ochoten udělat čas, jen potom riskuje, že se ne hned sejdeme na termínu. Přeci jen, nemám spasitelské sklony a nejsem, a ani nehodlám být k dispozici, kdy se to hodí klientovi. Třeba v neděli odpoledne.

Dodržuji přikázání: „Pomni abys světil den sváteční,” a zastávám názor, jestli někdo žije dvacet let s alkoholikem, feťačkou, tak to minimálně do pondělí vydrží. Pokud ne, má jiné možnosti. Nejsem jediný na světě. Tohle jsem se musel před mnoha a mnoha lety naučit, protože, kdybych se to nenaučil, zřejmě bych už dávnou tu práci nedělal.

Jo, děje se toho tenhle týden dost a dost, hoří katedrály, což je smutné, ale katedrály se dají obnovit. Čtu si si různé diskuse, které mne docela baví, Slavia je v Londýně a doufá v zázrak postupu přes Chelsey, jsem zvědavý na výsledek CT, ale ten se dozvím příští týden, Sparta se sešívanými jen remizovala, což sešívané dopálilo.

Mě taky, těšil jsem se, že Sparta vyhraje. Jasně je v tom fotbalu peněz mraky. Na každé to téma by se dal napsat rozhořčený blog, leč nějak nemám potřebu psát rozhořčené a rozčílené, či filozoficky zaměřené blogy. To nechám jiným, kteří v tom mají větší praxi a umí to mnohem lépe než já.

Zřejmě nebudu nikdy s tímhle přístupem bloger roku, stejně jako nebudu mít nikdy auto a nebo ambice být ze všech nejlepší. Dokonce nebudu mít vždy pravdu. Stačí, když mi chutná jíst, zlepší se můj zdravotní stav a holky budou krásný a bude na ně hezký pohled. Nakonec je jaro, Velikonoce jsou tu a čeká nás Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení. Jo jo.

Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu

Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.

Zkusil jsem a uspěl jsem, sice jsem dvakrát musel žádat o pomoc dámu, co je tam ku pomoci. Jak už to bývá, zjistil jsem jako vždy, že stačí se dívat, číst a všechno jde. Nakonec zaplatil, hotově a šel domů. Jo svět se mění. Pokrok nezastavíš. Už ani člověk nezažertuje s pohlednou pokladní, pokud nějaká pohledná je, zdá se mi, že v poslední době už berou ze zoufalství každého, takže místo pokladní dámy, je tam pokladní chlap. Co člověk nadělá?

Sleduji na sociálních sítích ty různé debaty na téma, kojení, sionismus, politické kauzy, rozhorlené debaty na libovolné téma je jasné, že sociální sítě se stávají, nebo už staly, takovou velkou hospodou, kde se mnozí opíjejí, pak blábolí, co jim slina na jazyk přinese. ne vždy je to hezké. Ale někdy si člověk popovídá s lidmi podobného ražení, o kultuře, politice, či těch běžných lidských věcech.

Osobně sám, do některých debat nemám potřebu se zapojovat. Pokud chci něco sdělit na nějaké téma, napíši blog. Ale opakovat stále stejné argumenty lidem, kteří neslyší, nevidí, mi přijde jako ztráta času. Jen si tak občas škodolibě všímám, že takoví ti prudiči, co mají potřebu opakovat neustále své pravdy, se dostávají do izolace, oni ty „pravdy” stupňuji,a do čím větší izolace se dostávají, tím víc tlačí, až se nakonec mnohdy stanou terčem posměchu.

Jo tyhle hry na pravdy nemívají jiný konec. Kolo sporu se točí a točí a pak se roztočí tak rychle, že už v tom málokomu je dobře. Nakonec ti rozumní sesednou, nechají ty „nejchytřejší,” jejich chytrosti a baví se jinak. Mnohem lépe. Lépe pro sebe.

Jak říkám, rád na iDnes sleduji debaty kolem blogerky Palkové, která se pomalu, ale jistě dostává do těch potíží s jinými komentujícími. Napne všechny síly aby zvítězila a najednou zjistí, že se ocitá tak trochu mimo. Inu, touha být nejlepší, je někdy kontraproduktivní.

Zjistil jsem, ale už dávno, že pokud chci někomu sdělit nějakou pravdu, pak nejlépe po troškách. Po kapkách a nezahltit hořkostí kapek. Hořké je v malém množství většinou příjemné, pokud je hořkého moc, těm, kterým příliš mnoho nakapeme, obrátí se z těch jim kapek pajšl. Jak se říkávalo v mém mládí.

Znám dost lidí, co jsou chytří, mají dost vědomostí, ale jejich způsob sdělování je pro druhé dost těžko skousnutelný. Snaží se provokovat, co to jde, aby nakonec zjistili ke svému údivu jedno. Lidé je přestávají vnímat, přestávají na ně reagovat. A co je pro ty majitele pravdy nejhorší, už se ani nerozčilují, když ten dotyčný, nebetyčně chytrý řekne cokoliv. Prostě ho vyřadí ze svého zorného pole.

Tak jsem si tak trochu zafilozofoval na téma, komunikace s globální hospodě, pod jménem sociální sítě a půjdu dělat něco užitečného. Třeba se válet do postele a číst si něco chytrého. Jo jo.

Docela dobré dědictví

Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.

Jo, takoví ti dědečkové, co se dožívali stovky s fajfkou v hubě a průměrně s dvěma promilemi v krvi, těch bylo opravdu málo. Hodně málo. Tátovi kamarádi z mokrý čtvrtě ho většinou nepřežili, pokud ano, tak o málo. Táta umřel poměrně rychle, na to, že měl rakovinu plic. Během třinácti dnů od odvezení do nemocnice. Když jsem ho viděl naposledy, už nebyl schopný moc vnímat, díky opiátům.

Dnes jsem si na něj vzpomněl vlastně díky blogu „Měl jste pravdu, pane strojvůdce.” od pana Šindlauera. Táta vystřídal mraky povolání, ale nejvíc byl lodníkem na vlečných člunech u ČSPLO, topičem na vlečných parnících a potom, když ho pro nadměrný chlast od šífortu vyhodili, a to už bylo co říci, topičem na parní lokomotivě.

Jako kluk jsem se mnohokrát svezl jak na lodi do Hamburku, tam bylo normální, že jezdili rodiny plavců, hlavně když byly děti malé, tak několikrát na mašině. Ač byl táta opilec hrubého zrna, tak jako topič byl vážený. Fírové s ním rádi jezdili, protože měli vždycky páru. Mít páru, to bylo to nejdůležitější. Tím se táta nechlubil, to se o něm opravdu říkalo. Vždycky s tím dodatkem: „Kdyby ten Jindra tak nechlastal.”

Taková typická. Táta t ten vlevo

Jo, kdyby nechlastal. Ač měl pouze základní školu, mluvil čtyřmi jazyky, měl hodně načteno a dá se říct, že se ve světě vyznal. Hodně jsem se od něj dobrého naučil. Díky tomu jsem si jistý, že skoro vždycky je lepší nějaký táta, než žádný táta. V posledních jeho letech života už to opravdu nebylo nic moc a bylo lepší se mu napitému vyhnout.

No nic, už je mnoho let po smrti a, pokud na něj vzpomínám, tak raději pro ty věci dobré. Jak mě učil zacházet s nářadím, řezat dřevo, střílet ze vzduchovky, dbal na to, abych uměl vylézt na strom, zbytečně se nebát, a nikdy jsem nebyl trestaný za pouliční rvačky. Bral to, jako že to patří ke klukovskému životu. Sám odešel z domova ve 14 letech. Do Německa se starším bratrem. Vydržel tam celou válku. Starší bratr Olda se vrátil domů a táta tam byl skoro pět let.

Vzpomínal na tu dobu jako na školu života. No, určitě se naučil spoustu dobrých věcí a sem tam i něco, co mu pak komplikovalo život. Občas měl takové ty kecy: „Podívej, ty blbče, já jsem se musel o sebe starat sám.” A měl k tomu spoustu další podobných řečí. Pak byl hrozně udivený, když jsem v osmnácti letech odešel já a už jsem se domu nevrátil. Tak trochu jsem se potatil. Což kupodivu nesl dost nelibě.

Ale jak říkám, naučil jsem se od něj dost důležitých věcí, jak se chovat mezi lidmi, v práci, a i když jsem občas měl podobné potíže jako on, nakonec mohu říci, že díky té drsné výchově jsem se ve světě neztratil.

Uvědomuji si, jak jsem mu v mnoha věcech podobný. Celý život jsem dělal, co jsem opravdu dělat chtěl. Chtěl jsem jezdit na lodi, jezdil jsem, chtěl jsem pracovat v zemědělství, abych věděl, jaké to je být sedlákem, pracoval jsem. Byla to všechno dřina, ale bral jsem a beru dodnes dřinu jako nutnou součást života. Nejen tu fyzickou. V životě nic není zadarmo, za všechno se platí. To jsem věděl už v těch osmnácti, když jsem odcházel z domova.

Štětín Polsko, kolem roku 1986

Nejsem zvyklý moc naříkat a stěžovat si. Mezi lidmi, co jsem znal a pohyboval se mezi nimi, se nářky moc nenosily. Když tak čtu a poslouchám dnes lidi, jak mají pocit, že se jim někdo má povinnost postarat o štěstí, žasnu. Na co jsem si nevydělal, neměl jsem. Poslouchám-li lidi, co všechno potřebují, aby byli šťastní, lituji je. Sice jen v duchu, ale lituji.

Vlastně jsem toho v životě potřeboval málo. Z toho důvodu jsem mohl cestovat po světě pěšky, spát pod širákem, nebo později pod stanem a užíval jsem si tu lahodu, když jsem si třeba po celodenním pochodu, kdy pršelo, uvařil nudlovou polívku, kafe a převlékl jsem se do suchého. Zalezl do spacáku a vychutnal tu pohodu sucha, tepla a plného břicha polívky, něčeho dalšího dobrého, a pak v leže pil kafe a poslouchal, co se děje venku.

Čisté radosti života, jak kdysi pojmenoval jednu svou knížku Jan Šmíd. Jinak se to snad ani nazvat nedá. A klidně jsem si k tomu zpíval: Holá zem stačí mi k mému spaní, do sedla sedám si za svítání, nebe je modrý jako mý džíny, slunce se kutálí nad planiny.Tuhle drsnou a toulavou jsem zdělil po tátovi a myslím, že to nebylo vůbec špatné dědictví. Tak díky, táto. I za ty mašiny a chycené pstruhy do ruky a jiné věci. Jo jo.

…mám místo šály černej dým, mý oči blouděj údolím a svý toulavý boty chci už zout…

Bramboračka na talíři i v hlavě

Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.

Nějak jsem ji nebyl schopný odpovědět, protože pokud přemýšlím, je to chaos myšlenek, ze kterého něco občas kloudného vypadne a nebo taky ne. Buď perla, či zmetek. Moc nemiluji otázky tohoto druhu, hlavně ne od žen, neb ony chtějí slyšet, že myslím na ně a pokud myslím na něco, někoho jiného, jsem necita.

A ani jsem ji neměl chuť vysvětlovat, že zrovna myslím třeba na skutečnost, že mne jizva po operaci nedávno prodělané, bolí o něco méně a tak si užívám ten stav menší bolesti bez kapek. Všechny výsledky podle nedávné návštěvy urologie jsou dobré, leč jizva bolí a šíří se ta téměř neustálá bolest do celého podbřišku.Jestli to je opravdu dobré a v pořádku ukáže příští týden CT a cystoskopie.

Jsem v poslední unavený z té bolesti, a kapky na bolest Alfigen, co beru mne udržují při smyslech. Mohu se vyspat, mohu si číst, jsem schopný vést večerní terapeutickou skupinu, kde ožívám. Baví mne ta psychoterapie, ale bohužel na nějakou systematickou práci v blázinci to ještě není. Cestovat po Praze je pro mne MHD hodně únavné.

Zažil jsem včera konečně pořádnou kolonu cestou autem na kontrolu k lékaři. Cesta, co z Barrandova do Bohnic trvá normálně dvacet pět minut trvala hodinu. Inu Praha. Ale setkání po kontrole s kolegyněmi na pavilonu bylo hezké a zlepšilo mi náladu. Byli tam dva pacienti na opakovací léčbě, což je týdenní pobyt, aby si připomněli základní pravidla abstinence a povídali, že se na mě těšili a já nikde. A kdy že dorazím? Tak mne aspoň potěšili.

Sice mne blázinec už dávno neživí, živí mne praxe mimo, ale jsem tam šest a dvacátý rok a jsem s tím podnikem hodně svázaný. To si tak uvědomuji. Nic, ono i to marodění má něco do sebe. Pouštím si zajímavé filmy, čtu si, dokonce dokáži přečíst i hodně blogů, komentuji málo, nemám nějakou potřebu vést nekonečné spory o tom jestli Izrael má právo, či ne, nakonec vždy si vzpomenu na svou pěší měsíční cestu po té zemi a dost dobře si pamatuji tu ostražitost, kterou projevuje místní obyvatelstvo.

Ani se jim nedivím. Zažít, co zažili oni a onen zážitek se přenáší z generace na generaci, tak jsem ostražitý také. Mají sice svůj stát, ale ti kolem nich jim zrovna ten stát a klid nepřejí, a svým chováním jim dávají najevo, že jim nedovolí na holokaust zapomenout, nechat ty vzpomínky vyvanout.

Je už mi tolik, že je mi jasné, že před sebou toho mám mnohem méně, než za sebou, a necítím potřebu znovu zažít ten socialismus, dokonce ani ten, co mu říkali: „Socialismus s lidskou tváří.” Jsem rád za to, co je. Jsou problémy, demokracie má své mouchy, ale pokud je život bez much, pak je docela nudný.

Pokud člověk neprochází potížemi, které zvládá, zakrní. To je stará pravda, co se pořád opakuje a banální pravdy jsou pravdivé proto, že se neustále opakují. Jak říká Barbara Gordon ve své knize: „Tančím tak rychle, jak dokáži.

Neměla lehký život, zbláznila se, postupně se z toho dostávala a pak o tom napsala zajímavou knihu. V těch osmdesátých letech to bylo jako zjevení. Nikdy mne v té době nenapadlo, že jednou strávím na psychiatrii skoro třetinu svého života. A budu mít za úkol, mimo jiné, ty „banální” pravdy dávkovat svým pacientům. A nejen je, ale vlastně je občas přesvědčit, že utrpení patří k životu, že Pán Bůh na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme.

Přesvědčit je, že život není jednosměrný systém, kde je asprávná ta cesta bez zádrhelů a překážek. Ale o tom, že čím větší překážky člověk zdolá, tím víc se na nich naučí a tím víc roste. Ale také je přesvědčit, že si člověk nemá vymýšlet a bez oddechu na sebe nakládat, protože to by mohl být, a většinou je, projev nemístné pýchy. Vlastě jen najít tu střední cestu, která je pochopitelně také s problémy a překážkami a na té se udržet.

No a i na mě Pán Bůh naložil a já se snažím se na tom středu udržet a jít takovým krokem jakým jsem momentálně schopný. Tak uvidíme. Zátěžové situace ukazují schopnosti člověka. A teď jsem snědl dobrou bramboračku, co mi má láska, která se mnou všechny potíže prožívá, ráno, než šla za uměním, tak jsem si pochutnal, mám bramboračku rád, vařím si čaj a najdu si něco zajímavého na YouTube, či O2, nebo Netflixu, abych si užil, že nic nemusím, jsem pánem svého času a je jen na mě, co s ním udělám. Jo jo.

https://youtu.be/kKcj53x7TH8

Dvě pravidla

Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.

Udělal to šikovně, napřed příběh patologického hráče, zbožného katolíka, co se dopracoval až k tomu, že vykrádal kostelní kasičku. Což bývá u hráčů zcela normální, sice nejen u hráčů, ale tam asi nejvíc a pak pod ním moje povídání, co všechno hráči svedou aby se dostali k penězům a nejen to. I další „moudra.” Ty mám na takové rozhovory do zásoby.

Patologické hráčstvíStačí na to kliknout

Jo, závislí a spoluzávislí. Tisíce příběhů, tisíce osudů a vlastně jako přes kopírák. Podobný jeden druhému. Až mi mnozí lidé říkají: „Hele, nemusíš na nás všechno vykecat.” A já jim říkám, „on tenhle příběh není o tobě, je takový obecný, ale nedivím se, že ses v něm poznal.”

Terapie závislosti a spoluzávislosti je specifická v tom, že nejde jen naučit člověka abstinovat, jak se mnozí domnívají, ale také v tom, že terapeut přejde s klientem přes tu dlouhou úzkou lávku z jednoho břehu na druhý a doufá, že mu klient cestou neskočí do vody, protože si myslí, že už v tom umí plavat.

Je určitý druh koupání, kde se lidé prostě a jednoduše plavat nenaučí. Musí se naučit takovému způsobu vyhnout. Jak říkají první dva body z třinácti způsobu odmítání.

  • Rozpoznat rizikovou situaci
  • Vyhnout se rizikové situaci

Kdo podcení první dva body, rozpláče se. Nebo se rozpláčí s ním a kolem něj jeho blízcí. Přesvědčit pyšného alkoholika, feťáka, hráče, že tohle je základ, je úmorná práce. Protože jejich základí heslo by se dalo formulovat do věty:

Frajeři se ničemu nevyhýbají a před ničím necouvnou.

No a pak mi volají jejich matky, manželky, partneři, děti, že táta, máma zase v tom jedou a oni nevědí co s tím. A podobně jako těm závislým, tak stejně tak spoluzávislým trpělivě opakuji základní pravidla, jak zachránit sebe a nechat tu záchranu opilce, feťáka, hráče na něm samotném.

A oni ve své pýše na své schopnosti stejně udělají svoje, jeden musí počkat až si opravdu podobně jako ti závislí nabijí tu hubu, pak je ta pýcha trochu přejde a začnou dělat jen na co mají a čeho jsou opravdu schopní.

Oni jsou vlastně podobni těm závislým také ve dvou věcech.

Buď na všechno mají

Nebo jsou zcela neschopní

Takové dva extrémy, podobni závislým. Ti umí žít také v extrémech, myslet v extrémech, vlastně nic mezi tím. A ta terapie, jak těch závislých,tak těch spoluzávislých by je měla přivést do toho zlatého středu. Což je práce těžká, dlouhá, občas marná, tedy u některých, protože si nedají a nedají říct, že něco opravdu ne a něco zcela určitě ano.

To není stížnost, jen pouhé konstatování. Bohužel, všechny nezachráníme. Protože kdo se nechce zachránit hlavně sám, ten nemá šanci. Jednoduše řečeno. Všichni zúčastnění musí chtít zachránit, naučit se rozumět sobě samému, pak občas mohou podat pomocnou ruku tomu druhému. Ale v tom jim, jak už bylo řečeno brání pýcha. Jo jo

Dvě víkendové radosti a jedna šmouha

Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.

Tak přišla aspoň ta mladší. Terezka, té jsou dva a půl roku, žije v Londýně a od poslední návštěvy uteklo dost vody, než aby dědovi jen tak dala pusu. Jenže, dcera objevila čokoládové bonbóny, co jsem dostal k Vánocům a postupně je ujídá má láska. Já sladké nejím. V rámci olejo-bílkovinové stravy. Terezka zbystřila, a tak jsem použil starou metodu: „Něco za něco.” Vyměnil jsem s ní polibek za čokoládový bonbón. Pak ještě za dva další.

Nakonec, když odcházeli, dostal jsem pusinku jen tak na rozloučenou. .Jak je vidět, Terezka pochopila, že je dobré si udělat fóra. Návštěva to byla hezká, ale krátká. Tak snad příště bude delší. Dcera pospíchala, je teď u té mladší a MHD, je to víc než hodina v neděli k večeru.

To byla jedna víkendová radost. Druhá, koupil jsem si e-knihu od MUDr Honzáka: „Všichni jsme v blázinci.” Vtipně napsaná, formou rozhovoru. Zaujala mne v ní jedna zmínka proč Židé i v třetí generaci mají potíže s holokaustem. Od té první, co holokaust přežila se vlastně přenáší mentálně na další a další, podobně, jako když se v rodině stane něco hodně nepříjemného a od té doby se v té rodině ona událost,, verbálně či neverbálně přenáší. Reaguje se na ni o něco víc emočně, než na jiné události.

A holokaust je sakra zátěžová událost. Ani se nedivím, že Židé na jakékoliv ohrožení, ať skutečné, nebo domnělé reagují víc než jiné národy. Ono žít s vědomím, že jsem Žid a jen z toho důvodu mne mohou ti kolem mne posadit do dobytčáku, odvézt k plynové komoře a jen tak, protože je někdo Žid ho usmrtit, spálit a popel rozházet po okolí. Aby člověk pochopil plně holokaust, na to zřejmě musí být Žid.

Vím, jak jsem povídal jednou svou známou, která je také částečně Židovka vyprávěla, jak chtěla dát svému svému synovi jméno David a její babička, která přežila vyhlazovací tábor, udělala hroznou scénu. Ani se té babičce a jejímu strachu nedivím. Je zcela mimo mé chápání, že holokaust někdo mohl vymyslet a nejen vymyslet, ale i zrealizovat. Vyhubit šest miliónů lidí, jen tak, protože jsou nějakého náboženství, či rasy.

Pokud čtu hloupé poznámky, že jsou Židé podobně jako Arabové Semité, tak by si t měli, ti mudrci uvědomit, jak je v tom „malý rozdíl.” Araby nikdo nevyhlazoval. Takže Židé z mého hlediska mají plné právo být ostražití, nedůvěřiví a činit veškerá opatření, aby je už nikdy nikdo neseřadil do kolon a transportem je nevezl do plynových komor.

A že jim i po druhé světové válce vyhrožovali a vyhrožují mnozí další, že je zaženou do moře, vyhladí z povrchu zemského, je fakt. Takže vzhledem k své zkušenosti mají veškeré právo brát tyto vyhrůžky vážně. A pokud čtu nenávistné blogy typu „Jack Rozparovač byl polský žid…” Pak si o autorce udělám obrázek. Nemusí mi o sobě nic říkat.

Tisíckrát se může odvolávat na fakta, leč vím, že fakta se dají interpretovat tak, že z oběti je agresor a z agresora ukřivděný chudák. Někteří lidé mají tuhle „schopnost„ manipulovat tak, že poškozený je ta svině, co se dožaduje něčeho, na co vlastně nemá právo. S takovými lidmi už ani nediskutuji. Nehodlám se hrabat ve špíně, kterou kolem sebe kydají jen aby na sebe upoutali pozornost a získali pocit, že vyhráli v diskusi. I když vlastně žádná diskuse nebyla. Jen kydání hnoje.

Ale vrátím se ke knížce dr.Honzáka. Stojí za to dát za ni v elektronické podobě pár korun a jeden se dozví spoustu zajímavých postřehů, navíc si s chutí ověří, že v mnohém v terapii máme na tu terapii podobný pohled a podobný přístup. Prostě po letech praxe, člověk dojde ke stejným, či podobným zjištěním. Čte se hezky. Jo jo.

Nemám bohužel žádné zázračné vlastnosti

Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.

Což je asi škoda, protože kdybych měl, mohl bych uzdravovat na dálku, umět telepaticky sdělovat a přijímat své nejtajnější myšlenky. Třeba krásným dámám. Ony by přijaly nějaký cudný návrh, nebo odmítly a nikdo by netušil, co vlastně proběhlo. Tedy pokud by nablízku byl nějaký další psychotronik.

Už mne lidé žádali o ledacos. Abych třeba zašel k nim domů, to se mi stalo pár let nazpět a provedl na jejím synovi exorcismus. Dáma byla pohledná, mladá a asi bych se domu od ní pozvat nechal. Ale ne z toho důvodu, že bych vyháněl z jejího syna ďábla, kterým byl podle jejího mínění posedlý. Navrhl jsem ji psychiatra a případně zajít za nějakým farářem, aby ji když tak poradil, kde má shánět toho pravého. Obojí odmítla.

Položil jsem telefon, shlédl, co nového FB, a hle narazil jsem na odkaz na stránku o biotronice. Žák pana Zezulky, Tomáš Pfeiffer nabízel na toto téma nově otevřený web. Dal jsem očko, abych zjistil, co nového od doby, kdy jsem všechny podobné materiály, knihy na jednom psychoterapeutickém semináři rozdal, tedy položil jsem je na stůl, bylo tam asi třicet lidí, většinou ženy, z nichž mnohé měly o tento fenomén zájem, knížky byly okamžitě rozebrány a já se od té chvíle až do včerejška o psychotroniku nezajímal.

Nedočetl jsem se celkem nic zvláštního, nic, co bych v nejrůznějších variantách New Age nečetl před těmi víc jak dvaceti lety. Obdivují bohatou slovní zásobu těch pisatelů. Většina má dar spřádat nejrůznější teorie jazykem, na jaký se já nikdy nevzmohu. To mě na těch lidech docela fascinuje, jak třeba dokáží mluvit o andělských sférách, do toho zařadit astrální bytosti a vytvořit teorii, která je mnohdy krásná, leč těžko ověřitelná.

Což mi nevadí, nijak tyhle teorie nekritizuji, protože ti lidé si dali práci, aby nám všem sdělili své poznání, kterému většinou rozumněji jen oni sami a jejich fan klub je bez jakýkoliv pochybností následuje. Pravda, jako zbožný katolík, také věřím z mrtvých vstání Ježíše Krista a na život po životě, jen ta biotronika a psychotronika, je na mě tak trochu silné kafe.

Já vím, že když jeden člověk druhého člověka vyslechne, porozumí mu, je empatický, že se ten vyslechnutý většinou dostane do lepší psychické a fyzické kondice. Ano mnohokrát jsem zažil situace, kdy jsem postrádal jakékoliv rozumné vysvětlení, leč se stalo něco, co bych mohl považovat za věc mezi nebem a zemí, ale nikdy jsem si netroufl ty události nějak interpretovat jinak, než se že staly.

Ale z jakého důvodu se staly, na taková jasně vymezená vysvětlení si netroufnu. Stejně jako nevím, co si myslí Pán Bůh, jak vidí svět a nemám potřebu druhým lidem sdělovat, proč si myslím, že se jim stalo, co se jim stalo. Dobrého i zlého. Jak už jsem řekl, vím, že se mnohdy dějí věci, ale z jakého důvodu, proč se tak děje, takové správné psychotronické vědomí jde kolem mne.

Držím se zásady, že interpretovat se má jen tehdy, když ten člověk o tu interpretaci stojí a je správná jen tehdy, když ji klient přijme. Pokud ji nepřijme, nevnucuji mu ji. Protože vnutit někomu svůj pohled na jeho život považuji za hrubost. A většinou za vyvolávání v tom člověku pocit viny.

On zná svůj život a ví, co kdy udělal, nebo neudělal. Já mu mohu nabídnout, jen svůj pohled na situaci, se kterou se mi svěřil a on řekne, v tom lepším případě: „Porozuměl jste mi,” nebo řekne, „takhle to nevidím.”

No nic, jsem se opět od psychotroniky dostal někam jinam. Ano myšlenky mají sílu, existuje něco, čemu se říká „sebenaplňující proroctví,” Tohle zná dost lidí, ale jak říkám, všechny ty teorie kolem toho všeho, jsou z mého hlediska jen teorie, která se mohou dotknout některých věcí, ale nemyslím, že jsou nějak vše vysvětlující. Jo jo.

Útržky úvah posledních dní

Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.

Zjistil jsem jednu věc. nemám potřebu se vyjadřovat k těmto dějům, které tak mnozí prožívají. Slováci mají, koho si zvolili, čas ukáže jak vše dopadne, brexit také nějak dopadne, není v mé moci něco v tomto směru ovlivnit a presidentem Zemanem jsem se přestal zabývat už dávno. Přečtu si, co kde řekl, koho urazil a víc nemám potřebu investovat energii, do komentování těch výše uvedených témat.

Stejně tak jsem postupně přestal komentovat články blogerů typu Kroupy, či Palkové. A dalších. Chtějí-li se prezentovat jak se presentují, pak jejich věc. Nakonec, lidé co se chlubí encyklopedickými znalostmi, případně opisují články z novin a nepokrytě se tím ještě holedbají, těm nemám opravdu důvod nijak v jejich konání bránit, či je komentovat.

Nemyslím si, že když lidé opustí víru a jdou jen za poznáním, samo ono poznání zlepší lidstvo nějak k lepšímu. Pokud by tomu tak bylo, pak všichni ti, co mají ono poznání, by nutně museli být lepší než jsou a vlastně by díky poznání, vzdělání odpadl nutně hřích. Tak nějak se domnívám, že pokud není ke vzdělání přidáno něco, co je i vertikální, nejen horizontální, něco, co je mimo tento svět, říká se tomu spiritualita, pak mají sice znalosti, ale ty samotné znalosti je lepšími nečiní.

Kříž je takovým symbolem, který přesně ukazuje tu důležitost propojení jak vertikálního, to směřujícího vzhůru a horizontálního, těch věcí světských, bez kterých není možné usilovat o ono stoupání výše. Nejsem nějaký zvláštní příznivec Václava Havla, ale byl jediným z českých presidentů, který splňoval, přes všechny své chyby, onen symbol, toho světského i spirituálního.

Vlastně všiml jsem si, že většina vědců, kteří měli víru a znalosti, vlastně dosáhli v onom poznání stupňů nejvyšších. Einstein, Planck, Pasteur, Faraday, Newton u nás třeba Grygar, byli lidé, jež měli ducha i vědomosti. Měli své chyby, trpěli různými omyly, ale byli mravní a byli si vědomi svých limitů. Což z nich učinilo opravdové majáky vědy. Znali mnohé, ale netrpěli vševědoucností, kterou občas trpí ti lidé s encyklopedickými znalostmi, které ovšem nesvedou dát do souvislosti.

Takže, kdybych si mohl přát presidenta, tak člověka, který má oba ty rozměry. Vertikální i horizontální. Předpokládám pochopitelně, že bude mít všechny lidské chyby. Nelze být bezchybný, ale je určitým a nutným procesem jisté utrpení, které plyne z nutnosti se poučit z vlastních chyb. Bez utrpení, nestability, nejistoty, není růst člověka. Jo jo.

Albert Einstein(1879- 1955) „Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temna. Je to osobnost Ježíše Krista, v něm se před nás Bůh postavil nejzřetelněji.“ „Čím více prohlubuji vědu, tím víc věřím v Boha.“ „Nikdo nemůže číst Evangelia bez pocitu skutečné přítomnosti Ježíše. Jeho osobnost pulsuje v každém slovu.“ „Moje náboženství se zakládá na pokorném obdivu neomezeného vyššího Ducha, který se zjevuje v maličkých detailech, jaké jsme schopni zahlédnout našimi omezenými a slabými smysly. To hluboké emocionální přesvědčení o přítomnosti vyšší rozumné moci, která je zjevena v nepochopitelném vesmíru, formuje moji představu Boha.“

http://www.nedelnilisty.cz/index.php/svedectvi/842-verici-vedci-a-vyznamne-osobnosti

Když se to umí, je to ke koukání

Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.

Stárnoucí pistolníci, co mají za úkol dostat Bonie and Clyde. Párek vrahů, co za sebou nechává mrtvoly policajtů. Krásně udělaný film, který svou pomalostí, nostalgii, nádhernou muzikou a perfektně napsaným scénářem zaujme.

Miluji takové filmy. Žádné zbytečně akce, ale napětí z nich jen dýchá. Navíc podle skutečného příběhu. Legendární lupiči tam moc vidět nejsou, až vlastně na konci, když jsou rozstříleni na kusy. Nic navíc v tom filmu. Stojí za to, těm kdo milují westerny vidět. Místo koní, auta, staré káry, které jsou nádherné, prašné cesty, třicátá léta minulého století s dobovou architekturou.

Jsem už vybíravý, než si něco pustím v tomhle žánru. Westernů je dost, leč dobře natočit dnes moderní western, není jen tak. Ale John Lee Hancocku,Kevinu Costnerovi se tenhle kousek skutečně povedl. S dalším, co se jmenuje Woody Harrelson, odvedli dobré řemeslo.

Američané umějí jedno. Vyprávět příběhy své mladé historie, vzbudit dojem, že co ukazují má váhu a smysl. Někdy s pathosem, někdy bez pathosu, v tomto případě platí to druhé. Bez pathosu, ale opravdově. Dva staří chlapi, co umějí svoji práci, mají svou minulost, své démony, a v konfrontaci s nastupující FBI, se ukazuje, ten jejich mizící svět, co by se mohl nazvat: „ Napřed střílej, pak se ptej. Ať umírají zločinci, ne my muži zákona. ” Ten svět se zapsal do dějin kinematografie tak, jako málokterá éra.

Znovu jsem si oživil tu dobu, kterou jsem sice nezažil, ale vyrostl jsem na ni, která lehce romantizovaně kladla důraz na právo, spravedlnost a především na osobní svobodu, kdy doznívalo mínění, že Západ je nekonečný, stejně jako lidské možnosti. Ten film byl ještě výjimečný jednou věcí. Žádný geniální černošský policista, nebo ženská partnerka, co se vyrovnala všem mužům a většinu z nich i předčila. Ano, první žena v historii Texasu v té době jménem Miriam A Ferguson byla guvernérkou, což byla historická realita. Nic navíc.

Vlastně z hlediska dnešního pohledu byl politicky ten film nekorektní. Bonie v roli ženského zločince, guvernérka a jinak nic. Žádná romantika. Jestli mě něco rozčiluje, tak právě ta upravovaná historie, kde musí být černoch, ženská, i když do toho příběhu vůbec nepatří a správný pohled na lidská práva. ne že bych něco měl proti lidským právům, ale mám nechuť k upravování historie tak aby byla politicky korektní.

Zřejmě se režisér John Lee Hancock nepotřeboval zalíbit levicově zaměřeným skupinám, které takovéto úpravy vyžadují. Natočil film, pochopitelně s jistou uměleckou licencí, ale zachoval atmosféru doby, nepřidával a neubíral. Pak najednou si člověk umí představit tu atmosféru Velké krize, kdy jsou vidět chudí běloši, kteří žijí z ruky do huby, hájí svojí existenci, a vastně ten sociální rozměr, je tam naprosto vidět, aniž by byl nějak extra zdůrazňován.

Jo, tomu se říká umění. Jen tak, jako mimochodem dát všechno, co k té době patří a ty se diváku dívej a žasni, jak je to jednoduché, když se to umí. Z náčrtku a všechno je vidět, nic neruší a nic nedrhne. Jo jo.

https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-byli-bonnie-clyde-romanticky-mytus-pravda-o-krutych-milencich