Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.
Zkusil jsem a uspěl jsem, sice jsem dvakrát musel žádat o pomoc dámu, co je tam ku pomoci. Jak už to bývá, zjistil jsem jako vždy, že stačí se dívat, číst a všechno jde. Nakonec zaplatil, hotově a šel domů. Jo svět se mění. Pokrok nezastavíš. Už ani člověk nezažertuje s pohlednou pokladní, pokud nějaká pohledná je, zdá se mi, že v poslední době už berou ze zoufalství každého, takže místo pokladní dámy, je tam pokladní chlap. Co člověk nadělá?
Sleduji na sociálních sítích ty různé debaty na téma, kojení, sionismus, politické kauzy, rozhorlené debaty na libovolné téma je jasné, že sociální sítě se stávají, nebo už staly, takovou velkou hospodou, kde se mnozí opíjejí, pak blábolí, co jim slina na jazyk přinese. ne vždy je to hezké. Ale někdy si člověk popovídá s lidmi podobného ražení, o kultuře, politice, či těch běžných lidských věcech.
Osobně sám, do některých debat nemám potřebu se zapojovat. Pokud chci něco sdělit na nějaké téma, napíši blog. Ale opakovat stále stejné argumenty lidem, kteří neslyší, nevidí, mi přijde jako ztráta času. Jen si tak občas škodolibě všímám, že takoví ti prudiči, co mají potřebu opakovat neustále své pravdy, se dostávají do izolace, oni ty „pravdy” stupňuji,a do čím větší izolace se dostávají, tím víc tlačí, až se nakonec mnohdy stanou terčem posměchu.
Jo tyhle hry na pravdy nemívají jiný konec. Kolo sporu se točí a točí a pak se roztočí tak rychle, že už v tom málokomu je dobře. Nakonec ti rozumní sesednou, nechají ty „nejchytřejší,” jejich chytrosti a baví se jinak. Mnohem lépe. Lépe pro sebe.
Jak říkám, rád na iDnes sleduji debaty kolem blogerky Palkové, která se pomalu, ale jistě dostává do těch potíží s jinými komentujícími. Napne všechny síly aby zvítězila a najednou zjistí, že se ocitá tak trochu mimo. Inu, touha být nejlepší, je někdy kontraproduktivní.
Zjistil jsem, ale už dávno, že pokud chci někomu sdělit nějakou pravdu, pak nejlépe po troškách. Po kapkách a nezahltit hořkostí kapek. Hořké je v malém množství většinou příjemné, pokud je hořkého moc, těm, kterým příliš mnoho nakapeme, obrátí se z těch jim kapek pajšl. Jak se říkávalo v mém mládí.
Znám dost lidí, co jsou chytří, mají dost vědomostí, ale jejich způsob sdělování je pro druhé dost těžko skousnutelný. Snaží se provokovat, co to jde, aby nakonec zjistili ke svému údivu jedno. Lidé je přestávají vnímat, přestávají na ně reagovat. A co je pro ty majitele pravdy nejhorší, už se ani nerozčilují, když ten dotyčný, nebetyčně chytrý řekne cokoliv. Prostě ho vyřadí ze svého zorného pole.
Tak jsem si tak trochu zafilozofoval na téma, komunikace s globální hospodě, pod jménem sociální sítě a půjdu dělat něco užitečného. Třeba se válet do postele a číst si něco chytrého. Jo jo.