Docela dobré dědictví

Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.

Jo, takoví ti dědečkové, co se dožívali stovky s fajfkou v hubě a průměrně s dvěma promilemi v krvi, těch bylo opravdu málo. Hodně málo. Tátovi kamarádi z mokrý čtvrtě ho většinou nepřežili, pokud ano, tak o málo. Táta umřel poměrně rychle, na to, že měl rakovinu plic. Během třinácti dnů od odvezení do nemocnice. Když jsem ho viděl naposledy, už nebyl schopný moc vnímat, díky opiátům.

Dnes jsem si na něj vzpomněl vlastně díky blogu „Měl jste pravdu, pane strojvůdce.” od pana Šindlauera. Táta vystřídal mraky povolání, ale nejvíc byl lodníkem na vlečných člunech u ČSPLO, topičem na vlečných parnících a potom, když ho pro nadměrný chlast od šífortu vyhodili, a to už bylo co říci, topičem na parní lokomotivě.

Jako kluk jsem se mnohokrát svezl jak na lodi do Hamburku, tam bylo normální, že jezdili rodiny plavců, hlavně když byly děti malé, tak několikrát na mašině. Ač byl táta opilec hrubého zrna, tak jako topič byl vážený. Fírové s ním rádi jezdili, protože měli vždycky páru. Mít páru, to bylo to nejdůležitější. Tím se táta nechlubil, to se o něm opravdu říkalo. Vždycky s tím dodatkem: „Kdyby ten Jindra tak nechlastal.”

Taková typická. Táta t ten vlevo

Jo, kdyby nechlastal. Ač měl pouze základní školu, mluvil čtyřmi jazyky, měl hodně načteno a dá se říct, že se ve světě vyznal. Hodně jsem se od něj dobrého naučil. Díky tomu jsem si jistý, že skoro vždycky je lepší nějaký táta, než žádný táta. V posledních jeho letech života už to opravdu nebylo nic moc a bylo lepší se mu napitému vyhnout.

No nic, už je mnoho let po smrti a, pokud na něj vzpomínám, tak raději pro ty věci dobré. Jak mě učil zacházet s nářadím, řezat dřevo, střílet ze vzduchovky, dbal na to, abych uměl vylézt na strom, zbytečně se nebát, a nikdy jsem nebyl trestaný za pouliční rvačky. Bral to, jako že to patří ke klukovskému životu. Sám odešel z domova ve 14 letech. Do Německa se starším bratrem. Vydržel tam celou válku. Starší bratr Olda se vrátil domů a táta tam byl skoro pět let.

Vzpomínal na tu dobu jako na školu života. No, určitě se naučil spoustu dobrých věcí a sem tam i něco, co mu pak komplikovalo život. Občas měl takové ty kecy: „Podívej, ty blbče, já jsem se musel o sebe starat sám.” A měl k tomu spoustu další podobných řečí. Pak byl hrozně udivený, když jsem v osmnácti letech odešel já a už jsem se domu nevrátil. Tak trochu jsem se potatil. Což kupodivu nesl dost nelibě.

Ale jak říkám, naučil jsem se od něj dost důležitých věcí, jak se chovat mezi lidmi, v práci, a i když jsem občas měl podobné potíže jako on, nakonec mohu říci, že díky té drsné výchově jsem se ve světě neztratil.

Uvědomuji si, jak jsem mu v mnoha věcech podobný. Celý život jsem dělal, co jsem opravdu dělat chtěl. Chtěl jsem jezdit na lodi, jezdil jsem, chtěl jsem pracovat v zemědělství, abych věděl, jaké to je být sedlákem, pracoval jsem. Byla to všechno dřina, ale bral jsem a beru dodnes dřinu jako nutnou součást života. Nejen tu fyzickou. V životě nic není zadarmo, za všechno se platí. To jsem věděl už v těch osmnácti, když jsem odcházel z domova.

Štětín Polsko, kolem roku 1986

Nejsem zvyklý moc naříkat a stěžovat si. Mezi lidmi, co jsem znal a pohyboval se mezi nimi, se nářky moc nenosily. Když tak čtu a poslouchám dnes lidi, jak mají pocit, že se jim někdo má povinnost postarat o štěstí, žasnu. Na co jsem si nevydělal, neměl jsem. Poslouchám-li lidi, co všechno potřebují, aby byli šťastní, lituji je. Sice jen v duchu, ale lituji.

Vlastně jsem toho v životě potřeboval málo. Z toho důvodu jsem mohl cestovat po světě pěšky, spát pod širákem, nebo později pod stanem a užíval jsem si tu lahodu, když jsem si třeba po celodenním pochodu, kdy pršelo, uvařil nudlovou polívku, kafe a převlékl jsem se do suchého. Zalezl do spacáku a vychutnal tu pohodu sucha, tepla a plného břicha polívky, něčeho dalšího dobrého, a pak v leže pil kafe a poslouchal, co se děje venku.

Čisté radosti života, jak kdysi pojmenoval jednu svou knížku Jan Šmíd. Jinak se to snad ani nazvat nedá. A klidně jsem si k tomu zpíval: Holá zem stačí mi k mému spaní, do sedla sedám si za svítání, nebe je modrý jako mý džíny, slunce se kutálí nad planiny.Tuhle drsnou a toulavou jsem zdělil po tátovi a myslím, že to nebylo vůbec špatné dědictví. Tak díky, táto. I za ty mašiny a chycené pstruhy do ruky a jiné věci. Jo jo.

…mám místo šály černej dým, mý oči blouděj údolím a svý toulavý boty chci už zout…

Napsat komentář