Bramboračka na talíři i v hlavě

Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.

Nějak jsem ji nebyl schopný odpovědět, protože pokud přemýšlím, je to chaos myšlenek, ze kterého něco občas kloudného vypadne a nebo taky ne. Buď perla, či zmetek. Moc nemiluji otázky tohoto druhu, hlavně ne od žen, neb ony chtějí slyšet, že myslím na ně a pokud myslím na něco, někoho jiného, jsem necita.

A ani jsem ji neměl chuť vysvětlovat, že zrovna myslím třeba na skutečnost, že mne jizva po operaci nedávno prodělané, bolí o něco méně a tak si užívám ten stav menší bolesti bez kapek. Všechny výsledky podle nedávné návštěvy urologie jsou dobré, leč jizva bolí a šíří se ta téměř neustálá bolest do celého podbřišku.Jestli to je opravdu dobré a v pořádku ukáže příští týden CT a cystoskopie.

Jsem v poslední unavený z té bolesti, a kapky na bolest Alfigen, co beru mne udržují při smyslech. Mohu se vyspat, mohu si číst, jsem schopný vést večerní terapeutickou skupinu, kde ožívám. Baví mne ta psychoterapie, ale bohužel na nějakou systematickou práci v blázinci to ještě není. Cestovat po Praze je pro mne MHD hodně únavné.

Zažil jsem včera konečně pořádnou kolonu cestou autem na kontrolu k lékaři. Cesta, co z Barrandova do Bohnic trvá normálně dvacet pět minut trvala hodinu. Inu Praha. Ale setkání po kontrole s kolegyněmi na pavilonu bylo hezké a zlepšilo mi náladu. Byli tam dva pacienti na opakovací léčbě, což je týdenní pobyt, aby si připomněli základní pravidla abstinence a povídali, že se na mě těšili a já nikde. A kdy že dorazím? Tak mne aspoň potěšili.

Sice mne blázinec už dávno neživí, živí mne praxe mimo, ale jsem tam šest a dvacátý rok a jsem s tím podnikem hodně svázaný. To si tak uvědomuji. Nic, ono i to marodění má něco do sebe. Pouštím si zajímavé filmy, čtu si, dokonce dokáži přečíst i hodně blogů, komentuji málo, nemám nějakou potřebu vést nekonečné spory o tom jestli Izrael má právo, či ne, nakonec vždy si vzpomenu na svou pěší měsíční cestu po té zemi a dost dobře si pamatuji tu ostražitost, kterou projevuje místní obyvatelstvo.

Ani se jim nedivím. Zažít, co zažili oni a onen zážitek se přenáší z generace na generaci, tak jsem ostražitý také. Mají sice svůj stát, ale ti kolem nich jim zrovna ten stát a klid nepřejí, a svým chováním jim dávají najevo, že jim nedovolí na holokaust zapomenout, nechat ty vzpomínky vyvanout.

Je už mi tolik, že je mi jasné, že před sebou toho mám mnohem méně, než za sebou, a necítím potřebu znovu zažít ten socialismus, dokonce ani ten, co mu říkali: „Socialismus s lidskou tváří.” Jsem rád za to, co je. Jsou problémy, demokracie má své mouchy, ale pokud je život bez much, pak je docela nudný.

Pokud člověk neprochází potížemi, které zvládá, zakrní. To je stará pravda, co se pořád opakuje a banální pravdy jsou pravdivé proto, že se neustále opakují. Jak říká Barbara Gordon ve své knize: „Tančím tak rychle, jak dokáži.

Neměla lehký život, zbláznila se, postupně se z toho dostávala a pak o tom napsala zajímavou knihu. V těch osmdesátých letech to bylo jako zjevení. Nikdy mne v té době nenapadlo, že jednou strávím na psychiatrii skoro třetinu svého života. A budu mít za úkol, mimo jiné, ty „banální” pravdy dávkovat svým pacientům. A nejen je, ale vlastně je občas přesvědčit, že utrpení patří k životu, že Pán Bůh na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme.

Přesvědčit je, že život není jednosměrný systém, kde je asprávná ta cesta bez zádrhelů a překážek. Ale o tom, že čím větší překážky člověk zdolá, tím víc se na nich naučí a tím víc roste. Ale také je přesvědčit, že si člověk nemá vymýšlet a bez oddechu na sebe nakládat, protože to by mohl být, a většinou je, projev nemístné pýchy. Vlastě jen najít tu střední cestu, která je pochopitelně také s problémy a překážkami a na té se udržet.

No a i na mě Pán Bůh naložil a já se snažím se na tom středu udržet a jít takovým krokem jakým jsem momentálně schopný. Tak uvidíme. Zátěžové situace ukazují schopnosti člověka. A teď jsem snědl dobrou bramboračku, co mi má láska, která se mnou všechny potíže prožívá, ráno, než šla za uměním, tak jsem si pochutnal, mám bramboračku rád, vařím si čaj a najdu si něco zajímavého na YouTube, či O2, nebo Netflixu, abych si užil, že nic nemusím, jsem pánem svého času a je jen na mě, co s ním udělám. Jo jo.

https://youtu.be/kKcj53x7TH8

Napsat komentář