Sníh padá, někdo se raduje, někdo naříká,ale pokud sedím v teple domova je mi jedno, jaké je venku počasí.

Pečlivě jsem si nandaval jídlo na talř, v italském buffetu, když za mnou zazněl příjemný hlas:„Ahoj, jsi to ty.” Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování z úst pohledné blondýny.

Vyrazil jsem odpoledne do města. Jen jsem vlastně chtěl vidět dceru, vzít si od ní další sadu „Teorie velkého třesku,” který s nadšením sleduji.

Vždy, když čtu,nebo slyším „dojemné příběhy o lidech, kteří zrovna jsou pod hrozbou exekuce, zajímám se o to jak ti lidé se k té exekuci dostali.

Byly doby, kdy jsem psal politicky a ekonomicky zaměřené blogy a čtenáři mi nadávali, že se pletu do věcí, kterým nerozumím. Nedbal jsem a psal jsem.

Tolik zajímavých událostí je kolem mne, metanol, volby, Dalíka nám chtějí zavřít, vláda nechává policajtům volné ruce, zdá se, že jeden hlídá druhého, podráží nohy osobně nepohodlným, vytahují na sebe

Přišla, poseděla několik minut, řekla několik nejapností a musela se sbalit a odejít. Měla ji jak z praku. Zdála se chvíli dobrá, ale jen chvíli.

Byl jsem dnes u zubaře, zaplatil jsem můstek, dostal ho k ozkoušení, už teď se zdá, že je dobrý, akorát mám potíže s dásněmi, neb mám nějaký zánět.

Přestal jsem psát na abíčko, leč někteří tamní kreténi se vydali za mnou sem.

Samé novoty. Ne ne, ještě nemám novou stálou favoritku, udržuji skoro celibát a osvobozenou domácnost. Osvobozenou od neustálých požadavků na to či ono. Případně na lepšího Jeníčka. Už se nezlepším.