Pečlivě jsem si nandaval jídlo na talř, v italském buffetu, když za mnou zazněl příjemný hlas:„Ahoj, jsi to ty.” Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování z úst pohledné blondýny.
Pečlivě jsem si nandaval jídlo na talř, v italském buffetu, když za mnou zazněl příjemný hlas:„Ahoj, jsi to ty.” Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování z úst pohledné blondýny. Hned mi došlo, že je to bude Nikol, dcera mého známého, s níž sem zatím jen konverzoval písemně na Facebooku. Naprosto neplánované setkání. Podal jsem ji ruku a prohlédl jsem si ji. Bylo na co koukat. Prý si mě všimla, když jsem šel kolem. Ukázala mi na partu děvčat u prvního stolu. Všímavé děvče. I staříka zaregistruje.
Omluvila se, že si půjde zatím sednout a přijde až se najím. Jasně, do dámské party není radno samotnému muži. Nota bene, když mají dámskou jízdu. Ale jak slíbila tak udělala, dojedl jsem, vzala hrnek s kafem a přisedla. Moc hezky jsme si povídali. Stařík a kráska. Jo, v pátek odpoledne, kdo by to řekl, že mě po celodenní práci, čeká taková zábava. tedy ráno jsem si natáhl tričko na ruby. Podle pověrčivých bab, to nosí štěstí. Hmmm, dorazil jsem domů, pustil si jeden díl „Big Bang Theory,” kde Leonard měl s Penny debatu na téma Vědma, co by nutné médium pro život člověka jako nevědecké pojednání. Penny se urazila. Řel bych leonardovi. „Kámo, si chytrý, ale občas jsou věci mezi nebem a zemí.“ Nikol, dokonce dala najevo, že se ji moc nechce končit hovor. I kdyby ze slušnosti, potěšila mě. Asi to bude tím tričkem naruby.
Vím, že jsou některé mé metody zcela nevědecké, a zřejmě bych byl s mnoha jinými terapeuty asi čekatel na „Bludný balvan” od firmy „Český klub skeptiků.” Nepopírám, že se v mnohém shoduji s touto institucí a mnohém se s nimi rozcházím. Ovšem už mnohokrát jsem si všiml, že mé nevědecké metody založené třeba na paradoxní intervenci, skupinové terapii, kde se začne mluvit o nějakém problému, aby se nakonec vždy ukázalo, že do doby než se o problému mluvilo, panoval klid, ovšem vyřčený problém dává do pohybu, mě neznámé síly, fungující na mě neznámém kvantovém pravidlu, které ukazuje cestu k řešení.
Fakt tu nebudu teoretizovat, už dávno jsem se zařekl, že nebudu vytvářet teorie, na dotazy, jak fungují tyhle věci odpovídám, že nevím, ale že jsem si všiml, že fungují. Fakt!!!! Tedy jsme s Nikol povídali, povídali, smáli se, neprobírali jsme žádné závažné problémy, neb cestou z blázince závažné problémy nechávám v blázinci. Tam patří.
A to jsem napřed vůbec do bufetu jít nechtěl, přemýšlel jsem o tom, že půjdu jako minulý týden, do argentinského bufetu a dám si hodně propečený steak. Abych zjistil jaký je rozdíl mezi středně propečeným a hodně propečeným. Leč nakonec jsem s rozhodl pro italský bufet. Tedy jsme se neminuli, už o tomhle facebookovém přátelství nebudu psát, že je to historka o dvou lodích, co se na širém moři nesetkaly. Jo, mě celoživotně potkávají vůbec v tomhle směru zajímavé události.
Už párkrát v životě jsem si říkal, že bych se mohl seznámit s tímhle člověkem, s tamtou slečnou, podívat se do téhle země, a šup, najednou se tak stalo. Různí šarlatáni se rozepisují na tyhle témata, hledají jejich vysvětlení, někteří se tváří, že ho dokonce mají, ale já se tím nezabývám, já se oprostím od teorie a užívám si skutečnosti.
Moc se mi na Nikol líbilo, že ač jsem o ní naprosto nevěděl, přišla a měla tolik kuráže, že se představila. Mohla klidně sedět, já bych si ji mohl třeba všimnout, také nemusel, neb jsem byl hladový, ráno jsem snídal, v poledne sem neměl nic, neb jsem si myslel, že mám ovesnou kaši, jenže zůstalo jen u pomyšlení a lenost mi zabránila jít do kantýny, nebo do krámu a něco si koupit. Usoudil jsem, že mám dostatečné zásoby odkožního tuku, abych vydržel do odpoledne. O to víc sem se do bufetu těšil.
Vůbec, celý týden byl takový klidný. Práce sice hodně, ale hodně práce není na škodu, nejen hodně práce, ale i hodně zábavy. Už zmiňovaná „Teorie velkého třesku,” Stáhl jsem si z www.mises.cz několik velmi zajímavých textů, k tomu jsem si začal číst od Martina Gilberta „Historie Izraele.” Moderní dějiny, tohoto podivuhodného národa. Tak si představuji idylické stáří. Občas krásná slečna, sem tam politická debata na téma: „Běžte komunisti do prdele.” Případně pěkný film atd. O knížkách ani nemluvím.
Život není někdy moc lehký, ale nehodlám ho strávit v nářcích, že je těžký. Malé radosti občas udělají velkou pohodu v duši. Tohle si uvědomuji vždycky někde na cestě, když prší, dostanu se do sucha, dám si horký kafe, nebo čaj, sedím, sleduji jak leje a říkám si: „Máš dovolenou, nikam nemusíš, s nikým nezávodíš, pršet jednou přestane a zas nějak dojdeš.” Nebylo tomu tak vždy, ale v posledních letech už tak je. Nebo potkám někde krásku, co mě pozdraví, některá mě přijde i navštívit, jsem lidem prospěšný a dávají mi najevo, že i pro ně potřebný.
Nudí mě ti, někteří moji věčně ukňučení vrstevníci, co jsou se vším nespokojený, jen brečí, že v jejich mládí bylo lépe, co si tak některé pamatuji, tak vím, že pěkně kecají, protože oni kňučí celoživotně. Kňučení na poměry provozovali, co by mladí, ve stáří jen zvýšili intenzitu. Chápal bych, kdyby měli hlad, byla jim zima a nemohli nic, ale vůbec nic dělat. Většina z těch ukňučených, nechce nic dělat, protože jsou líní a se vším nespokojení.A to nejsou ani hlady, ani jim není zima.
Tohle dohromady se násobí a pak to podle jejich řečí vypadá, že za bolševika byl ráj na zemi. Někdy mi přijde, že doufají, že s příchodem bolševika omládnou a budou zase šťastní. Nebudou! To jim dám písemně. Mám heslo: „Prachy jsou dobrý, ženský jsou také dobrý, ale být prospěšný, tomu se nic nevyrovná. A dokonce i být prospěšný za peníze je dobré. Třeba řezník, co prodává poctivé maso, za peníze je prospěšný a určitě, když to ví, tak nekňučí. Tedy ne většinou a ne moc. A ví, že se musí starat. Jo jo.
J