Můj strýc, Jaroslav Jílek, jeden z šesti bratrů mého otce byl dragoun. Základní službu absolvoval v roce 1935. Rukoval v září v roce 1938 s nadšením, domu šel jako spráskaný pes.

Vyrazil jsem za kulturou. Do Hradce Králové. Asi jsem měl zůstat doma. Myslel jsem, že uvidím něco jako byl „Golem” na Štvanici, jenže mělo ono dílo, kvůli jsem jel sto kilometrů a obul si boty, mnohem menší kvality, než jsem očekával. Ale budiž, ne všechno je jak očekáváme. Ovšem, díky tomu seznámil se s jedním […]

Byla to hezká sobota. Hezká a trochu smutná. Setkal jsem se zase po dvou letech s většinou těch, s nimiž jsem strávil šest let psychoterapeutického výcviku. Jedna už nepřijde nikdy.

Se zájmem sleduji debatu, kterou čas od času vede na jednom webu člověk, co si momentálně říká „odin1918.” Musím říci, že ač už jsem věkem důchodce, přesto se spoustou jeho závěrů musím souhlasit.

Zjistil jsem podle čeho se mimo jiné orientuje záchranka. Šel jsem poklidně z Billy, kde jsem si nakoupil při návratu ze skupiny.

V pondělí, když jsem jel z blázince do Řeporyjí, kde dělám pro dr.Strašrybkovou čtyři skupiny, dvě v pondělí, dvě ve středu, se ke mě přidala v Metru v Kobylisích, pohledná mladá dáma.

Kráčel jsem rozvážným krokem v Metru na Florenci, včera odpoledne z trasy

Vyrazil jsem do knihovny abych si dal udělat novou registraci a

Vyrazil jsem odpoledne za opencard a koho na stanici nepotkám. Tomáše s Klárou. Byli na rehabilitaci. Tedy Klára, je po operaci zad. Nic moc taková operace, jak jsem vyslechl.

Když se zkouší divadelní hra, která není dopsaná, je to zajímavá zkušenost, Několik měsíců jsem dumal nad tím, jak celou hru smysluplně ukončit. Nic mě nenapadalo.