Vyrazil jsem za kulturou. Do Hradce Králové. Asi jsem měl zůstat doma. Myslel jsem, že uvidím něco jako byl „Golem” na Štvanici, jenže mělo ono dílo, kvůli jsem jel sto kilometrů a obul si boty, mnohem menší kvality, než jsem očekával. Ale budiž, ne všechno je jak očekáváme. Ovšem, díky tomu seznámil se s jedním čtenářem svých blogů, panem Vanžurou, který mne oslovil na ulici při čekání na mou lásku, co mě měla na ono výše uvedené představení odvézt. Neměli jsme moc času na nějaké větší seznámení, ale zdá se to být zajímavý člověk.Tak snad někdy příště.
Cesta docela ubíhala, tedy než jsme se vykodrcali z Prahy. Povídali jsme se spolucestujícími o divadle, tedy já spíše poslouchal, neb v autě seděli profesionálové a znalci. Ani jsme moc nebloudili, místo k zaparkování jsme našli snadno. Divadlo Drak, bylo celé obsazené představením jež se jmenovalo „Labyrint světa a ráj srdce.” na motivy díla Jana Ámose Komenského. Nějak jsem v tom toho Komenského nenacházel. Ale asi jsem měl malou představivost.
Probíhalo ono představení podobně jako Golem na Štvanici po celém objektu, výprava a scéna byla zajímavá, ovšem nezaujal mne ten projekt natolik abych si řekl, „tohle musím vidět ještě jednou.” Vyslechl jsem si v autě přednášku na téma divadelních soutěží, hodnocení autorských čtení, sem tam jsem se vmísil do hovoru, ale za těch dvě stě kilometrů cesty, tam a zpět dohromady to představení nestálo.
Inu, nemohu mít vše dobré neustále. Musím se soustředit na svou divadelní práci, co mne čeká, protože červen se blíží a mé představení už je docela v dohledu. Zdá se že jsem alespoň vyřešil personální obsazení, neb bych snad měl mít kompletní ženské obsazení. Muzikanti se také dávají dohromady, takže Česká Disharmonie, pod vedením Tomáše Františe vystoupí v plné síle. Už ladí chlapci, ladí. „Týpek a Jolana,” bude bluesové představení, muzika bude více méně bluesová, texty budou jímavé.
Cestou domu jsme jeli jen ve dvou, měli jsme čas řešit scénu u Týpka a Jolany, říkali jsme si své představy. Všiml jsem si několika věcí u Labyrintu světa, co mne zaujaly, ono přeci jen je dobré vidět i představení, která nás zas tolik nezaujala, i když, nemyslím si, že je Labyrint světa a Ráj srdce, špatné dílko, má spoustu nápadů co by se daly použít. Ne zcela převzít, jen spíš jako mírná inspirace. Prostě sem tam něco obšlehnout a použít v jiném významu. Divadlo jako takové má zcela jinou dynamiku, poetiku, než třeba televize. Ne všechny zkušenosti, co jsem v televizi nabral, se nutně dají v divadle použít.
Navíc jak zjišťuji. Já, stejně jako herci. Jsme sledováním televize zkažení. Protože televize pracuje s naprostou srozumitelností pro diváka, málo používá symboly a tajemství na rozdíl od divadla. Děje se tak, jak mne v televizi stále ujišťovali, že jde o to aby věemu, co se tam děje, všichni diváci rozuměli. Televize je zřejmě sledovaná, podle mínění lidí z televize více blbci. Já si tohle nemyslím.
V divadle, jak se zdá, a podle toho co jsem slyšel od dámy v autě, která je dramaturgyní a pedagožkou na DAMU, při jejích komentářích nějakých mne neznámých kusů, ne každé divadelní představení musí mít příběh. Což by zřejmě v televizi neprošlo, nebo jen málokdy. V představení, co jsem včera viděl jsem se ujistil o jedné věci. Divadlo nemusí mí příběh, nemusí být nutně srozumitelné, aby ho divadelníci považovali za zdařilé a nemusí se člověk držet šipek, co mu ukazují směr.
Když se člověk nedrží pořád šipek, jako jsme se měli držet včera v tom labyrintu, pak dorazí a objeví Ráj srdce. Tedy mne se to alespoň povedlo. Na rozdíl od mé lásky, která ho nenašla, byla z toho zklamaná. Šel jsem kam jsem chtěl, nedržel se šipek a dostal jsem se i tam, kam jsem nemířil. Ostatně jako v životě. Nakonec, na svých pěších cestách jsem ochoten měnit plány, jít přibližným směrem a nic nečekat. Když moc čekám, objevím očekávané, ale mine mne to neočekávané.
Takže jsem si řekl, že text, co jsem napsal je srozumitelný dost a dost. Má příběh, příběhy mám rád, nemusím divadlo bez příběhu. Tedy nedělám scénář do televize, mám možnost si pohrát s divadelním přestavením. Pravidla obejít nejdou, život, televize, divadlo mají svá pravidla, ale je rozdíl mezi šipkami a pravidly.
Šipky ukazují směr, člověk při chůzi musí dodržovat pravidla, například při setkávání a míjení s jinými lidmi, ale držet se jen šipek, tím způsobem cesta do Ráje srdce nevede. Bohužel. Má láska z toho byla zklamaná, ale jak sama říkala. „Řekli mi, že se mám držet šipek, tak jsem se jich držela.” Já jsem si tu informaci vyslechl a chvíli se šipek držel, pak mne začalo zajímat, co kde je? Jen jsem přitom bloudění sem tam dával pozor abych do někoho nevrazil. Šipky jsem ignoroval.
Takhle se chovám vlastně i v terapii. Dodržuji pravidla, ale chodím klientem kam chce on. Klient se někam vydám, já s ním a sleduji, co se děje. Což je velmi zábavný způsob práce. Ale náročný. Klient se chová podle svých představ a já mu sem tam jen řeknu, že má co chtěl a nezbývá mu, než si chtěného užít.
Občas se vztekají, že jsem jim neřekl, že když budou šipky ignorovat, budou se na neznámých cestách se dostávat do potíží. To je nevýhoda ignorace šipek. Já jim říkám, že je občas dobré šipky následovat, když se chtějí nějak bezpečně dostat, ale pokud chtějí žít podle svých představ, tam šipky často nevedou. Navíc, moji klienti, slyší podobně jako všichni ostatní lidé, většinou, co slyšet chtějí. Ale to už je asi lidský úděl. Selektovat a ignorovat. Pak mají i co nechtěli. Jo jo.