Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.
Udělal to šikovně, napřed příběh patologického hráče, zbožného katolíka, co se dopracoval až k tomu, že vykrádal kostelní kasičku. Což bývá u hráčů zcela normální, sice nejen u hráčů, ale tam asi nejvíc a pak pod ním moje povídání, co všechno hráči svedou aby se dostali k penězům a nejen to. I další „moudra.” Ty mám na takové rozhovory do zásoby.
Patologické hráčstvíStačí na to kliknout
Jo, závislí a spoluzávislí. Tisíce příběhů, tisíce osudů a vlastně jako přes kopírák. Podobný jeden druhému. Až mi mnozí lidé říkají: „Hele, nemusíš na nás všechno vykecat.” A já jim říkám, „on tenhle příběh není o tobě, je takový obecný, ale nedivím se, že ses v něm poznal.”
Terapie závislosti a spoluzávislosti je specifická v tom, že nejde jen naučit člověka abstinovat, jak se mnozí domnívají, ale také v tom, že terapeut přejde s klientem přes tu dlouhou úzkou lávku z jednoho břehu na druhý a doufá, že mu klient cestou neskočí do vody, protože si myslí, že už v tom umí plavat.
Je určitý druh koupání, kde se lidé prostě a jednoduše plavat nenaučí. Musí se naučit takovému způsobu vyhnout. Jak říkají první dva body z třinácti způsobu odmítání.
- Rozpoznat rizikovou situaci
- Vyhnout se rizikové situaci
Kdo podcení první dva body, rozpláče se. Nebo se rozpláčí s ním a kolem něj jeho blízcí. Přesvědčit pyšného alkoholika, feťáka, hráče, že tohle je základ, je úmorná práce. Protože jejich základí heslo by se dalo formulovat do věty:
Frajeři se ničemu nevyhýbají a před ničím necouvnou.
No a pak mi volají jejich matky, manželky, partneři, děti, že táta, máma zase v tom jedou a oni nevědí co s tím. A podobně jako těm závislým, tak stejně tak spoluzávislým trpělivě opakuji základní pravidla, jak zachránit sebe a nechat tu záchranu opilce, feťáka, hráče na něm samotném.
A oni ve své pýše na své schopnosti stejně udělají svoje, jeden musí počkat až si opravdu podobně jako ti závislí nabijí tu hubu, pak je ta pýcha trochu přejde a začnou dělat jen na co mají a čeho jsou opravdu schopní.
Oni jsou vlastně podobni těm závislým také ve dvou věcech.
Buď na všechno mají
Nebo jsou zcela neschopní
Takové dva extrémy, podobni závislým. Ti umí žít také v extrémech, myslet v extrémech, vlastně nic mezi tím. A ta terapie, jak těch závislých,tak těch spoluzávislých by je měla přivést do toho zlatého středu. Což je práce těžká, dlouhá, občas marná, tedy u některých, protože si nedají a nedají říct, že něco opravdu ne a něco zcela určitě ano.
To není stížnost, jen pouhé konstatování. Bohužel, všechny nezachráníme. Protože kdo se nechce zachránit hlavně sám, ten nemá šanci. Jednoduše řečeno. Všichni zúčastnění musí chtít zachránit, naučit se rozumět sobě samému, pak občas mohou podat pomocnou ruku tomu druhému. Ale v tom jim, jak už bylo řečeno brání pýcha. Jo jo