Jan Jílek

Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.

Nějak jsem ji nebyl schopný odpovědět, protože pokud přemýšlím, je to chaos myšlenek, ze kterého něco občas kloudného vypadne a nebo taky ne. Buď perla, či zmetek. Moc nemiluji otázky tohoto druhu, hlavně ne od žen, neb ony chtějí slyšet, že myslím na ně a pokud myslím na něco, někoho jiného, jsem necita.

A ani jsem ji neměl chuť vysvětlovat, že zrovna myslím třeba na skutečnost, že mne jizva po operaci nedávno prodělané, bolí o něco méně a tak si užívám ten stav menší bolesti bez kapek. Všechny výsledky podle nedávné návštěvy urologie jsou dobré, leč jizva bolí a šíří se ta téměř neustálá bolest do celého podbřišku.Jestli to je opravdu dobré a v pořádku ukáže příští týden CT a cystoskopie.

Jsem v poslední unavený z té bolesti, a kapky na bolest Alfigen, co beru mne udržují při smyslech. Mohu se vyspat, mohu si číst, jsem schopný vést večerní terapeutickou skupinu, kde ožívám. Baví mne ta psychoterapie, ale bohužel na nějakou systematickou práci v blázinci to ještě není. Cestovat po Praze je pro mne MHD hodně únavné.

Zažil jsem včera konečně pořádnou kolonu cestou autem na kontrolu k lékaři. Cesta, co z Barrandova do Bohnic trvá normálně dvacet pět minut trvala hodinu. Inu Praha. Ale setkání po kontrole s kolegyněmi na pavilonu bylo hezké a zlepšilo mi náladu. Byli tam dva pacienti na opakovací léčbě, což je týdenní pobyt, aby si připomněli základní pravidla abstinence a povídali, že se na mě těšili a já nikde. A kdy že dorazím? Tak mne aspoň potěšili.

Sice mne blázinec už dávno neživí, živí mne praxe mimo, ale jsem tam šest a dvacátý rok a jsem s tím podnikem hodně svázaný. To si tak uvědomuji. Nic, ono i to marodění má něco do sebe. Pouštím si zajímavé filmy, čtu si, dokonce dokáži přečíst i hodně blogů, komentuji málo, nemám nějakou potřebu vést nekonečné spory o tom jestli Izrael má právo, či ne, nakonec vždy si vzpomenu na svou pěší měsíční cestu po té zemi a dost dobře si pamatuji tu ostražitost, kterou projevuje místní obyvatelstvo.

Ani se jim nedivím. Zažít, co zažili oni a onen zážitek se přenáší z generace na generaci, tak jsem ostražitý také. Mají sice svůj stát, ale ti kolem nich jim zrovna ten stát a klid nepřejí, a svým chováním jim dávají najevo, že jim nedovolí na holokaust zapomenout, nechat ty vzpomínky vyvanout.

Je už mi tolik, že je mi jasné, že před sebou toho mám mnohem méně, než za sebou, a necítím potřebu znovu zažít ten socialismus, dokonce ani ten, co mu říkali: „Socialismus s lidskou tváří.” Jsem rád za to, co je. Jsou problémy, demokracie má své mouchy, ale pokud je život bez much, pak je docela nudný.

Pokud člověk neprochází potížemi, které zvládá, zakrní. To je stará pravda, co se pořád opakuje a banální pravdy jsou pravdivé proto, že se neustále opakují. Jak říká Barbara Gordon ve své knize: „Tančím tak rychle, jak dokáži.

Neměla lehký život, zbláznila se, postupně se z toho dostávala a pak o tom napsala zajímavou knihu. V těch osmdesátých letech to bylo jako zjevení. Nikdy mne v té době nenapadlo, že jednou strávím na psychiatrii skoro třetinu svého života. A budu mít za úkol, mimo jiné, ty „banální” pravdy dávkovat svým pacientům. A nejen je, ale vlastně je občas přesvědčit, že utrpení patří k životu, že Pán Bůh na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme.

Přesvědčit je, že život není jednosměrný systém, kde je asprávná ta cesta bez zádrhelů a překážek. Ale o tom, že čím větší překážky člověk zdolá, tím víc se na nich naučí a tím víc roste. Ale také je přesvědčit, že si člověk nemá vymýšlet a bez oddechu na sebe nakládat, protože to by mohl být, a většinou je, projev nemístné pýchy. Vlastě jen najít tu střední cestu, která je pochopitelně také s problémy a překážkami a na té se udržet.

No a i na mě Pán Bůh naložil a já se snažím se na tom středu udržet a jít takovým krokem jakým jsem momentálně schopný. Tak uvidíme. Zátěžové situace ukazují schopnosti člověka. A teď jsem snědl dobrou bramboračku, co mi má láska, která se mnou všechny potíže prožívá, ráno, než šla za uměním, tak jsem si pochutnal, mám bramboračku rád, vařím si čaj a najdu si něco zajímavého na YouTube, či O2, nebo Netflixu, abych si užil, že nic nemusím, jsem pánem svého času a je jen na mě, co s ním udělám. Jo jo.

https://youtu.be/kKcj53x7TH8

Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.

Udělal to šikovně, napřed příběh patologického hráče, zbožného katolíka, co se dopracoval až k tomu, že vykrádal kostelní kasičku. Což bývá u hráčů zcela normální, sice nejen u hráčů, ale tam asi nejvíc a pak pod ním moje povídání, co všechno hráči svedou aby se dostali k penězům a nejen to. I další „moudra.” Ty mám na takové rozhovory do zásoby.

Patologické hráčstvíStačí na to kliknout

Jo, závislí a spoluzávislí. Tisíce příběhů, tisíce osudů a vlastně jako přes kopírák. Podobný jeden druhému. Až mi mnozí lidé říkají: „Hele, nemusíš na nás všechno vykecat.” A já jim říkám, „on tenhle příběh není o tobě, je takový obecný, ale nedivím se, že ses v něm poznal.”

Terapie závislosti a spoluzávislosti je specifická v tom, že nejde jen naučit člověka abstinovat, jak se mnozí domnívají, ale také v tom, že terapeut přejde s klientem přes tu dlouhou úzkou lávku z jednoho břehu na druhý a doufá, že mu klient cestou neskočí do vody, protože si myslí, že už v tom umí plavat.

Je určitý druh koupání, kde se lidé prostě a jednoduše plavat nenaučí. Musí se naučit takovému způsobu vyhnout. Jak říkají první dva body z třinácti způsobu odmítání.

• Rozpoznat rizikovou situaci
• Vyhnout se rizikové situaci

Kdo podcení první dva body, rozpláče se. Nebo se rozpláčí s ním a kolem něj jeho blízcí. Přesvědčit pyšného alkoholika, feťáka, hráče, že tohle je základ, je úmorná práce. Protože jejich základí heslo by se dalo formulovat do věty:

Frajeři se ničemu nevyhýbají a před ničím necouvnou.

No a pak mi volají jejich matky, manželky, partneři, děti, že táta, máma zase v tom jedou a oni nevědí co s tím. A podobně jako těm závislým, tak stejně tak spoluzávislým trpělivě opakuji základní pravidla, jak zachránit sebe a nechat tu záchranu opilce, feťáka, hráče na něm samotném.

A oni ve své pýše na své schopnosti stejně udělají svoje, jeden musí počkat až si opravdu podobně jako ti závislí nabijí tu hubu, pak je ta pýcha trochu přejde a začnou dělat jen na co mají a čeho jsou opravdu schopní.

Oni jsou vlastně podobni těm závislým také ve dvou věcech.

Buď na všechno mají

Nebo jsou zcela neschopní

Takové dva extrémy, podobni závislým. Ti umí žít také v extrémech, myslet v extrémech, vlastně nic mezi tím. A ta terapie, jak těch závislých,tak těch spoluzávislých by je měla přivést do toho zlatého středu. Což je práce těžká, dlouhá, občas marná, tedy u některých, protože si nedají a nedají říct, že něco opravdu ne a něco zcela určitě ano.

To není stížnost, jen pouhé konstatování. Bohužel, všechny nezachráníme. Protože kdo se nechce zachránit hlavně sám, ten nemá šanci. Jednoduše řečeno. Všichni zúčastnění musí chtít zachránit, naučit se rozumět sobě samému, pak občas mohou podat pomocnou ruku tomu druhému. Ale v tom jim, jak už bylo řečeno brání pýcha. Jo jo

Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.

Tak přišla aspoň ta mladší. Terezka, té jsou dva a půl roku, žije v Londýně a od poslední návštěvy uteklo dost vody, než aby dědovi jen tak dala pusu. Jenže, dcera objevila čokoládové bonbóny, co jsem dostal k Vánocům a postupně je ujídá má láska. Já sladké nejím. V rámci olejo-bílkovinové stravy. Terezka zbystřila, a tak jsem použil starou metodu: „Něco za něco.” Vyměnil jsem s ní polibek za čokoládový bonbón. Pak ještě za dva další.

Nakonec, když odcházeli, dostal jsem pusinku jen tak na rozloučenou. .Jak je vidět, Terezka pochopila, že je dobré si udělat fóra. Návštěva to byla hezká, ale krátká. Tak snad příště bude delší. Dcera pospíchala, je teď u té mladší a MHD, je to víc než hodina v neděli k večeru.

To byla jedna víkendová radost. Druhá, koupil jsem si e-knihu od MUDr Honzáka: „Všichni jsme v blázinci.” Vtipně napsaná, formou rozhovoru. Zaujala mne v ní jedna zmínka proč Židé i v třetí generaci mají potíže s holokaustem. Od té první, co holokaust přežila se vlastně přenáší mentálně na další a další, podobně, jako když se v rodině stane něco hodně nepříjemného a od té doby se v té rodině ona událost,, verbálně či neverbálně přenáší. Reaguje se na ni o něco víc emočně, než na jiné události.

A holokaust je sakra zátěžová událost. Ani se nedivím, že Židé na jakékoliv ohrožení, ať skutečné, nebo domnělé reagují víc než jiné národy. Ono žít s vědomím, že jsem Žid a jen z toho důvodu mne mohou ti kolem mne posadit do dobytčáku, odvézt k plynové komoře a jen tak, protože je někdo Žid ho usmrtit, spálit a popel rozházet po okolí. Aby člověk pochopil plně holokaust, na to zřejmě musí být Žid.

Vím, jak jsem povídal jednou svou známou, která je také částečně Židovka vyprávěla, jak chtěla dát svému svému synovi jméno David a její babička, která přežila vyhlazovací tábor, udělala hroznou scénu. Ani se té babičce a jejímu strachu nedivím. Je zcela mimo mé chápání, že holokaust někdo mohl vymyslet a nejen vymyslet, ale i zrealizovat. Vyhubit šest miliónů lidí, jen tak, protože jsou nějakého náboženství, či rasy.

Pokud čtu hloupé poznámky, že jsou Židé podobně jako Arabové Semité, tak by si t měli, ti mudrci uvědomit, jak je v tom „malý rozdíl.” Araby nikdo nevyhlazoval. Takže Židé z mého hlediska mají plné právo být ostražití, nedůvěřiví a činit veškerá opatření, aby je už nikdy nikdo neseřadil do kolon a transportem je nevezl do plynových komor.

A že jim i po druhé světové válce vyhrožovali a vyhrožují mnozí další, že je zaženou do moře, vyhladí z povrchu zemského, je fakt. Takže vzhledem k své zkušenosti mají veškeré právo brát tyto vyhrůžky vážně. A pokud čtu nenávistné blogy typu „Jack Rozparovač byl polský žid…” Pak si o autorce udělám obrázek. Nemusí mi o sobě nic říkat.

Tisíckrát se může odvolávat na fakta, leč vím, že fakta se dají interpretovat tak, že z oběti je agresor a z agresora ukřivděný chudák. Někteří lidé mají tuhle „schopnost„ manipulovat tak, že poškozený je ta svině, co se dožaduje něčeho, na co vlastně nemá právo. S takovými lidmi už ani nediskutuji. Nehodlám se hrabat ve špíně, kterou kolem sebe kydají jen aby na sebe upoutali pozornost a získali pocit, že vyhráli v diskusi. I když vlastně žádná diskuse nebyla. Jen kydání hnoje.

Ale vrátím se ke knížce dr.Honzáka. Stojí za to dát za ni v elektronické podobě pár korun a jeden se dozví spoustu zajímavých postřehů, navíc si s chutí ověří, že v mnohém v terapii máme na tu terapii podobný pohled a podobný přístup. Prostě po letech praxe, člověk dojde ke stejným, či podobným zjištěním. Čte se hezky. Jo jo.

Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.

Což je asi škoda, protože kdybych měl, mohl bych uzdravovat na dálku, umět telepaticky sdělovat a přijímat své nejtajnější myšlenky. Třeba krásným dámám. Ony by přijaly nějaký cudný návrh, nebo odmítly a nikdo by netušil, co vlastně proběhlo. Tedy pokud by nablízku byl nějaký další psychotronik.

Už mne lidé žádali o ledacos. Abych třeba zašel k nim domů, to se mi stalo pár let nazpět a provedl na jejím synovi exorcismus. Dáma byla pohledná, mladá a asi bych se domu od ní pozvat nechal. Ale ne z toho důvodu, že bych vyháněl z jejího syna ďábla, kterým byl podle jejího mínění posedlý. Navrhl jsem ji psychiatra a případně zajít za nějakým farářem, aby ji když tak poradil, kde má shánět toho pravého. Obojí odmítla.

Položil jsem telefon, shlédl, co nového FB, a hle narazil jsem na odkaz na stránku o biotronice. Žák pana Zezulky, Tomáš Pfeiffer nabízel na toto téma nově otevřený web. Dal jsem očko, abych zjistil, co nového od doby, kdy jsem všechny podobné materiály, knihy na jednom psychoterapeutickém semináři rozdal, tedy položil jsem je na stůl, bylo tam asi třicet lidí, většinou ženy, z nichž mnohé měly o tento fenomén zájem, knížky byly okamžitě rozebrány a já se od té chvíle až do včerejška o psychotroniku nezajímal.

Nedočetl jsem se celkem nic zvláštního, nic, co bych v nejrůznějších variantách New Age nečetl před těmi víc jak dvaceti lety. Obdivují bohatou slovní zásobu těch pisatelů. Většina má dar spřádat nejrůznější teorie jazykem, na jaký se já nikdy nevzmohu. To mě na těch lidech docela fascinuje, jak třeba dokáží mluvit o andělských sférách, do toho zařadit astrální bytosti a vytvořit teorii, která je mnohdy krásná, leč těžko ověřitelná.

Což mi nevadí, nijak tyhle teorie nekritizuji, protože ti lidé si dali práci, aby nám všem sdělili své poznání, kterému většinou rozumněji jen oni sami a jejich fan klub je bez jakýkoliv pochybností následuje. Pravda, jako zbožný katolík, také věřím z mrtvých vstání Ježíše Krista a na život po životě, jen ta biotronika a psychotronika, je na mě tak trochu silné kafe.

Já vím, že když jeden člověk druhého člověka vyslechne, porozumí mu, je empatický, že se ten vyslechnutý většinou dostane do lepší psychické a fyzické kondice. Ano mnohokrát jsem zažil situace, kdy jsem postrádal jakékoliv rozumné vysvětlení, leč se stalo něco, co bych mohl považovat za věc mezi nebem a zemí, ale nikdy jsem si netroufl ty události nějak interpretovat jinak, než se že staly.

Ale z jakého důvodu se staly, na taková jasně vymezená vysvětlení si netroufnu. Stejně jako nevím, co si myslí Pán Bůh, jak vidí svět a nemám potřebu druhým lidem sdělovat, proč si myslím, že se jim stalo, co se jim stalo. Dobrého i zlého. Jak už jsem řekl, vím, že se mnohdy dějí věci, ale z jakého důvodu, proč se tak děje, takové správné psychotronické vědomí jde kolem mne.

Držím se zásady, že interpretovat se má jen tehdy, když ten člověk o tu interpretaci stojí a je správná jen tehdy, když ji klient přijme. Pokud ji nepřijme, nevnucuji mu ji. Protože vnutit někomu svůj pohled na jeho život považuji za hrubost. A většinou za vyvolávání v tom člověku pocit viny.

On zná svůj život a ví, co kdy udělal, nebo neudělal. Já mu mohu nabídnout, jen svůj pohled na situaci, se kterou se mi svěřil a on řekne, v tom lepším případě: „Porozuměl jste mi,” nebo řekne, „takhle to nevidím.”

No nic, jsem se opět od psychotroniky dostal někam jinam. Ano myšlenky mají sílu, existuje něco, čemu se říká „sebenaplňující proroctví,” Tohle zná dost lidí, ale jak říkám, všechny ty teorie kolem toho všeho, jsou z mého hlediska jen teorie, která se mohou dotknout některých věcí, ale nemyslím, že jsou nějak vše vysvětlující. Jo jo.

Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.

Zjistil jsem jednu věc. nemám potřebu se vyjadřovat k těmto dějům, které tak mnozí prožívají. Slováci mají, koho si zvolili, čas ukáže jak vše dopadne, brexit také nějak dopadne, není v mé moci něco v tomto směru ovlivnit a presidentem Zemanem jsem se přestal zabývat už dávno. Přečtu si, co kde řekl, koho urazil a víc nemám potřebu investovat energii, do komentování těch výše uvedených témat.

Stejně tak jsem postupně přestal komentovat články blogerů typu Kroupy, či Palkové. A dalších. Chtějí-li se prezentovat jak se presentují, pak jejich věc. Nakonec, lidé co se chlubí encyklopedickými znalostmi, případně opisují články z novin a nepokrytě se tím ještě holedbají, těm nemám opravdu důvod nijak v jejich konání bránit, či je komentovat.

Nemyslím si, že když lidé opustí víru a jdou jen za poznáním, samo ono poznání zlepší lidstvo nějak k lepšímu. Pokud by tomu tak bylo, pak všichni ti, co mají ono poznání, by nutně museli být lepší než jsou a vlastně by díky poznání, vzdělání odpadl nutně hřích. Tak nějak se domnívám, že pokud není ke vzdělání přidáno něco, co je i vertikální, nejen horizontální, něco, co je mimo tento svět, říká se tomu spiritualita, pak mají sice znalosti, ale ty samotné znalosti je lepšími nečiní.

Kříž je takovým symbolem, který přesně ukazuje tu důležitost propojení jak vertikálního, to směřujícího vzhůru a horizontálního, těch věcí světských, bez kterých není možné usilovat o ono stoupání výše. Nejsem nějaký zvláštní příznivec Václava Havla, ale byl jediným z českých presidentů, který splňoval, přes všechny své chyby, onen symbol, toho světského i spirituálního.

Vlastně všiml jsem si, že většina vědců, kteří měli víru a znalosti, vlastně dosáhli v onom poznání stupňů nejvyšších. Einstein, Planck, Pasteur, Faraday, Newton u nás třeba Grygar, byli lidé, jež měli ducha i vědomosti. Měli své chyby, trpěli různými omyly, ale byli mravní a byli si vědomi svých limitů. Což z nich učinilo opravdové majáky vědy. Znali mnohé, ale netrpěli vševědoucností, kterou občas trpí ti lidé s encyklopedickými znalostmi, které ovšem nesvedou dát do souvislosti.

Takže, kdybych si mohl přát presidenta, tak člověka, který má oba ty rozměry. Vertikální i horizontální. Předpokládám pochopitelně, že bude mít všechny lidské chyby. Nelze být bezchybný, ale je určitým a nutným procesem jisté utrpení, které plyne z nutnosti se poučit z vlastních chyb. Bez utrpení, nestability, nejistoty, není růst člověka. Jo jo.

Albert Einstein(1879- 1955) „Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temna. Je to osobnost Ježíše Krista, v něm se před nás Bůh postavil nejzřetelněji.“ „Čím více prohlubuji vědu, tím víc věřím v Boha.“ „Nikdo nemůže číst Evangelia bez pocitu skutečné přítomnosti Ježíše. Jeho osobnost pulsuje v každém slovu.“ „Moje náboženství se zakládá na pokorném obdivu neomezeného vyššího Ducha, který se zjevuje v maličkých detailech, jaké jsme schopni zahlédnout našimi omezenými a slabými smysly. To hluboké emocionální přesvědčení o přítomnosti vyšší rozumné moci, která je zjevena v nepochopitelném vesmíru, formuje moji představu Boha.“

http://www.nedelnilisty.cz/index.php/svedectvi/842-verici-vedci-a-vyznamne-osobnosti

Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.

Stárnoucí pistolníci, co mají za úkol dostat Bonie and Clyde. Párek vrahů, co za sebou nechává mrtvoly policajtů. Krásně udělaný film, který svou pomalostí, nostalgii, nádhernou muzikou a perfektně napsaným scénářem zaujme.

Miluji takové filmy. Žádné zbytečně akce, ale napětí z nich jen dýchá. Navíc podle skutečného příběhu. Legendární lupiči tam moc vidět nejsou, až vlastně na konci, když jsou rozstříleni na kusy. Nic navíc v tom filmu. Stojí za to, těm kdo milují westerny vidět. Místo koní, auta, staré káry, které jsou nádherné, prašné cesty, třicátá léta minulého století s dobovou architekturou.

Jsem už vybíravý, než si něco pustím v tomhle žánru. Westernů je dost, leč dobře natočit dnes moderní western, není jen tak. Ale John Lee Hancocku,Kevinu Costnerovi se tenhle kousek skutečně povedl. S dalším, co se jmenuje Woody Harrelson, odvedli dobré řemeslo.

Američané umějí jedno. Vyprávět příběhy své mladé historie, vzbudit dojem, že co ukazují má váhu a smysl. Někdy s pathosem, někdy bez pathosu, v tomto případě platí to druhé. Bez pathosu, ale opravdově. Dva staří chlapi, co umějí svoji práci, mají svou minulost, své démony, a v konfrontaci s nastupující FBI, se ukazuje, ten jejich mizící svět, co by se mohl nazvat: „ Napřed střílej, pak se ptej. Ať umírají zločinci, ne my muži zákona. ” Ten svět se zapsal do dějin kinematografie tak, jako málokterá éra.

Znovu jsem si oživil tu dobu, kterou jsem sice nezažil, ale vyrostl jsem na ni, která lehce romantizovaně kladla důraz na právo, spravedlnost a především na osobní svobodu, kdy doznívalo mínění, že Západ je nekonečný, stejně jako lidské možnosti. Ten film byl ještě výjimečný jednou věcí. Žádný geniální černošský policista, nebo ženská partnerka, co se vyrovnala všem mužům a většinu z nich i předčila. Ano, první žena v historii Texasu v té době jménem Miriam A Ferguson byla guvernérkou, což byla historická realita. Nic navíc.

Vlastně z hlediska dnešního pohledu byl politicky ten film nekorektní. Bonie v roli ženského zločince, guvernérka a jinak nic. Žádná romantika. Jestli mě něco rozčiluje, tak právě ta upravovaná historie, kde musí být černoch, ženská, i když do toho příběhu vůbec nepatří a správný pohled na lidská práva. ne že bych něco měl proti lidským právům, ale mám nechuť k upravování historie tak aby byla politicky korektní.

Zřejmě se režisér John Lee Hancock nepotřeboval zalíbit levicově zaměřeným skupinám, které takovéto úpravy vyžadují. Natočil film, pochopitelně s jistou uměleckou licencí, ale zachoval atmosféru doby, nepřidával a neubíral. Pak najednou si člověk umí představit tu atmosféru Velké krize, kdy jsou vidět chudí běloši, kteří žijí z ruky do huby, hájí svojí existenci, a vastně ten sociální rozměr, je tam naprosto vidět, aniž by byl nějak extra zdůrazňován.

Jo, tomu se říká umění. Jen tak, jako mimochodem dát všechno, co k té době patří a ty se diváku dívej a žasni, jak je to jednoduché, když se to umí. Z náčrtku a všechno je vidět, nic neruší a nic nedrhne. Jo jo.

https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-byli-bonnie-clyde-romanticky-mytus-pravda-o-krutych-milencich

Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.

Naposledy dnes večer, mé lásce, kterou jsem pustil na svůj Macbook, aby si mohla napsat co potřebuje. Udělal jsem ji účet, nastavil a může směle pracovat. Leč nastal zádrhel. „Nešla” ji odesílat pošta z Gmailu. Tedy ona tvrdila. Chtěla na mě flashku, na kterou by si zkopírovala co napsala aby to odeslala. Tedy ona navíc není můj vrstevník, je o dost mladší. Jak je vidět,  nejen moji vrstevníci. 

Prý to má jen bílou plochu a nejde otevřít Gmail. Nedalo mi to, šel jsem, přečetl si dole vpravo dotaz, zda chci službu v HTML, klepl jsem na dotaz, gmail se otevřel a vymalováno. Osobně nepoužívám webové rozhraní, ale poštovního klienta Thunderbird, protože mám několik schránek a na Thunderbirdu, je mám pohromadě, přehledně. Nemusím se přepínat na Seznam nebo Gmail. Musel jsem si jen něco přečíst.

Ptala se: „Jak si to udělal?” „Umím číst.” Byla má odpověď. Odpověděl jsem ji, jak odpovídám většině svých známých, když zoufale vykřikují. „Něco se mi otevřelo a já nevím co s tím.” Ptám se: „Co tam píšou?”Já nevím, bojím se na to kliknout.”

Pravdou je, že Mac OS X je velmi přátelský uživatelský systém a lidé co mají Windows, mají jen co si zaslouží. Ale i na Woknech se dá vypátrat. co ano a co ne. Nejraději používám na práci Linux a FreeBSD. Což je poměrně jednoduchá záležitost, když se s tím umí. Tedy hlavně musí umět člověk číst, občas, než pochopí, co a jak nastavit používat Google a umět si přečíst technické věci v angličtině.

Během dvaceti let jsem se naučil používat čtyři operační systémy, nedělá mi problém přejít z jednoho na druhý a využít výhody jednoho každého z nich. nakonec střídání různých prostředků, změna nástrojů udržuje mozek v akci. Jsou lidé, kteří nevěří, že učení šetří čas. Ti, co se neučí, jen se trápí a pak mají pocit, že nástroj jako je třeba počítač, či jiný nástroj, je k ničemu, a hlásají: „Bez něho jsem měl vše dřív a lépe.” jen se nenaučili využít ty nástroje.

Podobní lidem, co si koupí automatickou pračku a umí ji nastavit na jeden program a jednu teplotu. Ano, je výhodné mít sadu nástrojů, které člověk může kombinovat, kdysi, když jsem pral bez automatické pračky, měl jsem pračku, ždímačku, kotel na vyvářku a kýbl na drobné věci, ve kterých jsem pral ponožky například za pomoci zvonu, také mi praní šlo báječně. Ale automatická pračka je pohodlí. A stačí se jen s ní alespoň trochu naučit zacházet a pak má člověk spoustu času.

Vzpomínám jak v mém mládí, kdy automatická pračka nebyla samozřejmost, chodily dámy, co ji neměly, a kontrolovali kvalitu vypraného prádla, co viděly někde pověšené. Říkaly taková ta slova: „No, ono z té automatické pračky to prádlo není ono. Takový je to zašlý.” Pochopitelně na vesnici a malých městech měly zcela přehled, kdo ji má a kdo ji nemá. Ovšem, v momentě, kdy si ji opatřily, tak pro změnu vykládaly, jak jejich automatická pračka pere zcela úžasně, na rozdíl do té pračky sousedky.

Jo, to je dávno: Yesterday.Jak zpíval svého času Michal Prokop. Každý kdo měl auto, ten vychvaloval svého miláčka. I v tom případě, že měl nejrychlejší traktor na světě, jak se přezdívalo Moskvičům, či bakelitový doupísťák, neboli Trabant. Všichni na nich našli něco skvělého. Automatická pračka a auto se bral jako luxus.

Dnes, kdy jsou tyhle věci samozřejmostí, už lze jen těžko někoho ohromit. I když, některým řidičům značek Audi, Mercedes, Jeep atd značka nedovolí prostě jen přibrzdí, nechat „méně” hodnotnou značku odbočit, jak se občas přesvědčuji, když mne někdo veze třeba ve Felicii či Dácii. Já jsem naprostý exot, který nemá ani auto, ani řidičský průkaz, nikdy jsem ani jedno neměl, takže mě se tyhle hrátky netýkají.

Ale docela chápu, že když mne někdo potká v klobouku, bosého a třeba s ruksakem na zádech, že jsem pro něj podčlověk. Já se ani nemám čím poměřovat. Umím sice spoustu věcí, ale nemám ten správný značkový esprit. Nemohu být ani hoden zájmu pro ty značkové jedince.

Naštěstí není to tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Je dost těch, co sice říkají, „když nemám značkové věci, jako bych nebyl.” Ale je také dost těch, co tohle šílenství mají zcela na háku, jsou svobodní bez toho tlaku, kteří ti druzí na sebe vytvářejí. Občas si značku koupí, protože je to výhodné. Jako jsem si například kdysi pořídil Macbook.

Maca mám protože je výkonný a spolehlivý. Dlouhá léta. Byl drahý, jenže za tu dobu jedenácti let, co ho mám, většina mých známých už má třeba třetí notebook, což se nakonec cenově srovná. A jinak, jestli je něco, či není značkové, mne tak nebere. Nakonec s Felicií jsme procestovali kus světa. Bylo to občas dobrodružství, ale život je zajímavý, když je občas dobrodružný. Jo jo.

To bejvávaly na koleji časy
když ráno začal večírek
někdo dal dvacet
někdo stovku
a stavěli jsme Eiffelovku
ze snů a z peří ze sirek

Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.

Jsem fanda českého fotbalového mužstva, ale až na jeden poločas, ten včerejší, jsem viděl rozdíl, kterému se říká: Nebe a dudy.” Jsem obdivovatelem anglického fotbalu a jsem celoživotní nadšenec z brazilského fotbalu. Jména Bobby Charleton, Gordon Banks, a další ve mně vyvolávání nadšení při vzpomínce na mistrovství světa ve fotbalu v roce 1966, které jsem viděl poprvé v televizi. Ty dvě předchozí, v roce 1958 a 1962, o těch jsem jen slyšel a četl v novinách.

Anglie se stala mistrem světa, měl jsem za to, že zcela oprávněně, fotbal byl přeci doma, můj druhý favorit Brazílie, byl vyřazen už ve skupině i s králem Pelem a zažil jsem obrovské zklamání v tomto směru. Nikdy předtím jsem Brazilce hrát neviděl a porážka od Maďarska a Portugalska po dvou předchozích titulech světových šampionů byla neuvěřitelná.

Leč Brazilci dodnes, i když nejsou mistři světa, jsou opět pro mne, z toho co jsem včera viděl, tím nejfotbalovějším mužstvem, celého světa. Pohyb, technika, rychlost a elegance. Není elegantnějšího fotbalu, než je brazilský. Pouštěl jsem si staré záznamy na YouTube Peleho, Garrinchy, pouštěl jsem si opakovaně tu nevídanou hlavičku Pelého v roce 1970 proti Anglii, kterou Banks chytil. Kličky Garrinchy, nebo „zcela jednoduché” obcházeni obránců Pelého.

Ano, Ronaldo, Messi jsou úžasní hráč. Maradona se Pelemu blížil, ale král světového fotbalu je jen jeden. Pele. Stačí se jen podívat na těch záznamech, co ten člověk s balonem uměl ve vápně. A nejen ve vápně. Kolik dal gólů a kolikrát byl mistrem světa s Brazílií. Maradona s Argentinou jednou, Messi a Ronaldo ani jednou, Pele dvakrát a byl by třikrát, kdyby v roce 1962 nemusel pro zranění mužstvo v Chile opustit. Zcela určitě, kdyby nebyl zraněný, by jim nepřekážel.

Přes tu nadílku v obou zápasech jsem viděl skvělý fotbal. Angličané nás zaslouženě přejeli, vymlouvat se na smůlu, považuji za nedostatek soudnosti. Hrálo naše mužstvo na co mělo. Prostě nemáme hráče, kteří by mohli hrát s těmi giganty rovnocenný fotbal. Na Angličany radost pohledět. Tak má dnešní fotbal vypadat.

Čistá realita. Včera jsme hráli s vypětím všech sil rovnocenný poločas, po přestávce Brazilci lehce přidali a bylo zcela jasno.Vzpomínám také na brazilské mužstvo osmdesátých let minulého století, kdy hráli asi nejkrásnější fotbal v historii, i když se nestali ani jednou šampiony. Brazilský kafe a anglický čaj, mi v obojím podání ochutnalo i dnes.

Možná bych mohl vyjmenovat víc těch hrdinů dávných fotbalových časů. Uvízlo mi jich v paměti dost a dost, Ivo Viktor se zcela určitě Banksovi vyrovnal, Josef Masopust byl neuvěřitelný hráč, který dokázal vést jak Duklu tak národní mužstvo proti brazilským mužstvům do rovnocenných soubojů. Říkali mu: „Generál fotbalových hřišť.” Také dostal po mistrovství světa v roce 1962 právem zlatý míč. Byl první kdo ho dostal a nebyl útočník.

Takové vzpomínky se vynořují, dobře, že je možné si mnohé okamžiky v paměti osvěžit díky tomu, že existuje ta možnost je na YouTube shlédnout. Shlédnout a potěšit se. Ty staré, většinou zrnité záznamy jsou plné té tehdejší fotbalové krásy.

Měl jsem těžký týden, bolela mne hodně pooperační jizva, stala se z ní aktivní jizva, špatně jsem díky tomu spal, ale ten fotbal a ono pátrání v dokumentech mi dělalo dost dobře. No, z bolestí jsem si za pomoci přírodních analgetik poradil, takové dobré, co teď používám se jmenuje „DLPA.” Pochválila mne paní doktorka, že jsem nepoužil ibalgin, nebo jiný podobný sajrajt.

Prý by mi to mohlo způsobit krvácení. Už jsem myslel, že půjdu do práce, ale ještě ne. Až po kontrole příští týden. Pokusím se dospat, pokud to jde deficit z poslední doby, díky té bolavé jizvě, ono to sice nebolí tak nějak strašně, ale přišlo mi to jako být na neustále studeném dešti a nemít se možno někam schovat. Neumírá se na to, ale je to otrava. Jeden neví jak by si lehl, přes den, kdy je nějaká činnost to ještě jde, ale v noci to byl hnus. Chvíli spal, chvíli bděl, vlastně ani nerozeznával jedno od druhého.

Tak a nakonec místo písničky dám nějaký odkaz, který ukáže tu velikost Peleho a předtím, co je to „aktivní jizva.” A může být i viditelně dobře zhojená, jako se zhojila mě. Ale nejen přírodní analgetikum, ale i masáž samotné jizvy pomáhá a má láska mě s nadšením tu jizvu masíruje. Ležím na zádech a vrním si. Jo jo.

http://www.zdraweb.cz/index.php?pg=aktuality&aid=9

Dnes má svátek Gabriel. Podle židovské, křesťanské a muslimské tradice, jeden ze sedmi Archandělů, a jediný prý ženského pohlaví. Jinak také „Zvěstovatel.”

Křesťanství přejímá do značné míry židovský pohled na archanděla Gabriela, zvláště pod vlivem knihy Daniel a 1. knihy Henochovy. Gabriel však sehrává zásadní úlohu při zvěstování Panně Marii a vtělení Božího Syna, Ježíše Krista. Právě on je zvěstovatelem božího poselství Marii a otci Jana Křtitele Zachariášovi (a proto je nazýván Zvěstovatel). Wikipedie

Tedy těch sedm archandělů je také podle tradice kabaly. Prameny se někdy rozcházejí ale tři jsou nesporní, Michael, Gabriel, Rafael. Podle všech tří monoteistických náboženství, znamená Gabriel 
(hebrejsky: גַּבְרִיאֵל, Gavri’el, „Bůh je mocný“, „Boží síla“) je jméno archanděla v judaismu, křesťanství a islámu.

Takže to jsem se trochu pustil do osvětlení, co vlastně jméno Gabriel znamená. Málokdo si uvědomuje, že v naší tradici je mnoho jmen převzato z biblické tradice a nejedná se vůbec o česká jména. Česká jména, nebo spíše slovanská by mohly být Šárka, Ctirad, Libuše atd. Oblíbené Marie, Jan, Josef jsou též z židovské tradice.

Nejsem nějaký znalec jmen, občas mne napadne se podívat, odkud jméno pochází, co vlastně znamená, protože jména mají svůj smysl a význam. Dávaly se dětem při křtu na počest třeba lokálního svatého. Svátek/jmeniny byl v křesťanství mnohem důležitější událost, než třeba narozeniny. Patron byl pro křesťana vzorem a měl být následován v jeho ctnostech.

Což se ne vždy vede, ale křesťan se spoléhá nejen na Boží spravedlnost, ale také na Boží milosrdenství, a archandělé se za nás podle katolické tradice s ostatními anděly a světci přimlouvají jak se modlíme při vyznání všech hříchů při mši svaté: …Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás bratři a sestry abyste se za mne u Boha přimlouvali.

Ano ano, přimlouváme se jeden za druhého, modlíme se jeden za druhého, což si myslím, že je důležité nejen z hlediska víry, ale z hlediska lidskosti. Dost těžko lze nenávidět někoho, za koho se modlím. Pokud se člověk za někoho modlí, zbaví se užírání z nenávisti. Osobně vyzkoušeno.

Pochopitelně, dlouho mi trvalo, než jsem k něčemu takovému došel, ale když došel, přestal jsem se užírat cizími chybami. Mohu si z lidí dělat legraci, mohu je pošťuchovat, ale nenávist je skutečně hřích proti sobě samému. Pár lidí užírajících se nestravitelnou nenávistí viděl. Byli hodně zablokovaní a moc dobře jim na světě nebylo.

Všechno potřebuje čas, i srovnání se s chybami druhých, neřkuli s vlastními. Ono nejde říct: Tak teď jsem všechno pochopil a odpustil.” Ale jestliže své křivdy nekrmí, pak dost často samy odplynou. A samotné porozumění chování druhých, také ledacos odplaví. Tak to je asi tak všechno, co mne k tomu jménu napadá. Jo jo.

V tikání hodinek uprostřed laviny
a kdesi pod cíchou zbytečné peřiny
V roletě přes okno a v jarní neděli
v pletencích zápasů v kvílící posteli
Ve zpěvu v koupelně
kterým se veřejně
přiznáváš k vítězství
nad starou bolestí

Tam sídlí přívětivý a ty slyšíš jeho hlas
zlatý anděl Gabriel v modrých botách adidas

Pročítám si tak různé weby, různé zprávy, různé názory. Některé mne zaujmou, některé přelétnu jen tak, u některých se zastavím, buď abych se pokochal autorovým rozhledem, nebo omezeností.

Většinou se nerozčiluji, protože na to někteří autoři cílí. Jejich programem je rozčílit, ukázat tu špatnost, tam špatnost. Druhých, politiků, sousedů, spolupracovníků. Už jsem si udělal obrázek, kde co a kdo bude komentovat. A bavím se těmi spory, které nemohou mít vítěze, i přesto, že různí kopírovači z Wikipedie kopírují moudro, dokazují tím svou svou nadřazenost. Svou převahu ve vzdělání.

Přemýšlím, co by asi tak dělali, pokud by se museli spolehnout na svou paměť, kdyby jim v diskusi vzali smartphony, museli by citovat zpaměti, kde by byla jejich diskusní „převaha.” Ano, rád se podívám, když si nejsem jistý, ale naštěstí ve svém povolání se většinu dne v diskusi na terapeutické skupině musím spolehnout na svou paměť, výřečnost, schopnost vidět souvislosti. Aniž bych měl k dispozici internet.

Ty všechny uvedené atributy se dají nacvičit. Stejně jako empatie. Nakonec Demosthénes, který byl vedle Cicera podle mínění starověkých autorů, jeden z nejslavnějších řečníků starověku toho dosáhl. První jeho řeč skončila fiaskem. Údajně neměl žádné předpoklady. Leč učil se mluvit, snažil se překřičet příboj, aby mu zesílil hlas, případně při výstupu na horu, dával si do úst kamínky, aby díky tomu získal čistou výslovnost.

Tehdy bylo nutné umět mluvit nahlas a čistě, protože jinak nedokázal řečník oslovit shromáždění a získat tak pozornost. Zesilovací aparaturu měli ve svých hlasivkách, nikde jinde. A jak jsem zjistil také při návštěvě starověkých divadel v Izraeli, Španělsku a Řecku, kde byla akustika vždy na vynikající úrovni. Jak to ti starověcí řemeslníci jen dělali, že dokázali i pod širým nebem udělat takovou akustiku?

Díky paní učitelce Frankové jsem získal lásku k antice a helenismu, což není totéž, a ona o těch časech uměla vyprávět velmi poutavě a vůbec mi nevadilo, že přetahovala hodinu. Zřejmě se v tom Cicerovi a Demosthénovi shlédla. Měla klasické předválečné vzdělání, mluvila německy, francouzsky, latinsky a starou řečtinou.

Jednou mi sice nafackovala, ale docela právem, protože jsem spal, neb jsem do noci četl „Dva roky prázdnin.” A spát při jejich hodinách považovala za nehoráznou drzost. Naštěstí jsem spal jen jednou. Mám od ní ještě několik knih, které mi věnovala na rozloučenou, jako věrnému čtenáři.

Takže by mne zajímalo, jak by ti kopírovači opravdu obstáli, kdyby museli čelit argumentům, tvrzením, bez urážek, protože urážky se snadno píší v diskusi na internetu, ale hůř se vyslovují tváří v tvář. I když, několik by jich zřejmě obstálo, ale většina pravděpodobně ne.

Myslím si, že moje generace měla to štěstí, že se spoustu věcí musela naučit zpaměti, musela umět ty znalosti použít v diskusi, kde platily opravdové argumenty, nikoliv manipulace. Znalosti se cenily. Pochopitelně jen v určitých kruzích. Znalost antiky, nebo jaksi základní přehled patřil k dobrému tónu.

Rozhodně se mezi znalost nepočítaly současné hollywoodské trháky, kde chybí jakákoliv základní znalost třeba místopisu a mýtů a jde vlastně jen o výdělek. Ukradne se motiv, nabalí se na to spousta rádoby scenáristických fantazií, o tom, co by diváka mohlo upoutat, a vznikne děs běs.

Zeus je černoch, Trojská Helena Číňanka, nebo Korejka, hlavně aby to bylo multikulturní a politický korektní. Myslím, že kdyby si někdo dal tu práci natočit ty „Řecké báje a pověsti,” čistě, že by to mohlo mít mnohem větší úspěch, než ty filmy, co se dnes točí.

Úplně si představuji, jak Achilles dostává svou zbroj, jak se opravdu hádá s Agamemnonem o Chrýseovnu, antická tragedie, jak Bríseovna nemůže bez Achilla žít, Patrokles padá v souboji s Hektorem. Skutečně v duchu toho homérovského vyprávění. Jenže zřejmě si tohle nikdo netroufne udělat a pravděpodobně by to skončilo jako další americký paskvil na řecké mýty a báje.

Viděl jsem jeden film přímo z řecké historie o válce Peršanů z Řeky a byl jsem zděšen. Pohybovaly se tam jakési podivné postavy obdařené zvláštními schopnostmi a vše v digitálním rozměru. Jméno toho filmu jsem úspěšně zapomněl. Snad jen těch slavných „300,” se dalo shlédnout člověk neměl pocit, že jde o naprostou hovadinu.

No, za svého života asi nic takového, co bych si přál, neuvidím. Američané nejsou znalci řecké mytologie, či historie a divák zřejmě spolkne všechno. Ale byl jsem se kdysi podívat, jak na Marathonu, tak v Thermopylech a jiných místech té antické historie a naštěstí jsem si nedal ten požitek z návštěvy zkazit těmi přihlouplými filmy. Jo jo.