Frajeři návody nepoužívají

Nechal jsem si poradit od klienta a koupil jsem si odšťavňovač. Drahý, celých 13 020 Kč mne stál. Ta dvacka navíc byla za dobírku. Prý je to nejlepší odšťavňovač za rok 2017.

Po návratu od doktorky, kdy jsem ještě nakoukl na pavilon, kde pracuji a vpadl tak přímo do supervize týmu, což mne pobavilo, neboť supervizor nic zlého netuše se obrátil na mne. Takže jsem odpověděl na co se ptal a pochlubil se, že nepracuji, jen hulákám, jak praví ona známá píseň Polednice:

Pojď si proň ty Polednice
pojď vem si toho tuláka.
Stojí, stojí u lednice,
nepracuje huláká. 


Ale jo, bylo příjemné posedět chvíli mezi kolegyněmi, sice jsem je údajně zarmoutil, tím, že přijdu nejdřív až koncem měsíce. Jenže, doma na mne čekal ten odšťavňovač, co mi ho ráno v 8:10 přivezli, zaplatil, uložil a vybalil, až když jsem přišel domu. Předtím jsem se svou láskou, co mi dnes dělala taxikářku nakoupil, zeleninu ovoce s tím, že jsem dal na její prosbu a jště k tomu přikoupil jednoho pstruha a kus halibuta. Koukala na celého lososa, s tím, že bychom si ho mohli někdy koupit. Nebyl velký, prý, jak pravil prodávající, víc jak čtyři kila neměl. Nu což, někdy ano, dnes jsem zas až tak hladový nebyl.

Doma jsem vybalil přístroj, pracně bez návodu sestavil, i když za mnou stála má láska z návodem a nabádala mne abych udělal to či ono, jenže frajeři, pokud možno návody nečtou. Jen v krajní nouzi a když je nejhůř. Ale než bude nejhůř. Složil, v jedné maličkosti si dal poradit, nakrájel červenou řepu, mrkev, jablko, do přístroje vložil a tekla štáva, tak jak má, stroj šel potichoučku, žádný kravál, je šnekový a pak už jsem jen do sklenice nalil šťávu, napil se dal ochutnat mé lásce a velkomyslně jsem po dokončení akce stroj rozebral a nechal ji ho umýt. Aby také měla nějaké zásluhy. Přece všechny zásluhy neschlamstnu sám, že jo?

Takže jsem opět udělal něco ke svému zdraví a pohodlí. Jasně, člověk si může šťávy koupit, ale údajně ty čerstvé jsou nejlepší. Nejvíc zdravé. Tak uvidíme, zda jsem dobře nakoupil, ale první pokus byl dobrý.

Ony ty enzymy mají údajně takto v těch šťávách největší efekt, lépe se dostanou do krevního řečiště. A zjistil jsem jednu věc. Takhle čerstvé jsou chuťově opravdu nejlepší. Ještě vykoumat, jak nejlépe a nejefektivněji tu zeleninu a ovoce s co nejmenší možnou námahou zpracovat. Inu, i když je to stroj, ještě by měl někdo vymyslet něco samočistícího. Podobně jako u lisu na česnek. Pohádka při mačkání, ale to čištění, zas až tak elegantní není. Inu, nemůže být všechno krásné.

Byly doby, kdy jsem preferoval, že jsem stroužek dva rozkousal a zajedl to stravou, do které jsem ho chtěl přidat, než abych ho třeba třel. Ale to jsem byl mladý a asi šestkrát línější než dnes. Jo, mladost=lenost. Alespoň u mne tomu tak bylo. To až přibýváním let jsem nějak začal být pilnější a pilnější. Pokud dnes někdo nasazuje na línou mládež, vzpomínám si na své mládí, své tehdejší vrstevníky, když jsem seděli spolu u stolu, všichni jsme mysleli jen na jedno. Světová revoluce to tedy nebyla. A protože tehdy začínala sexuální revoluce, takže jsme měli hezké mládí.

Děvčata byla povolná, tráva zelená, slunce svítilo a láska kvetla v každém ročním období. Nejen na jaře. A tak to má být. Ono vlastně, když je člověk mladý, musí si šetřit síly na tanec, zpěv a sex. Nemůže se vyčerpávat samou prací. A tehdy pracovat, dost často znamenalo se nadřít. A sil zas tolik nebylo. Jo jo.

Sny starého chlapa

Probudil jsem se včas. Uvařil čaj, nechal jsem volně myšlenky plynout aby mi jen tak probleskla hlavou jedna písnička, co zpívá František Segrado, pod názvem: „Strážce plamene.”

Mám rád ty věci pánů Hapky a Horáčka. Sice jsou hlasy, že Hapka byl jeden velký kýčař, což si nemyslím, ale Horáček je vskutku skvělý textař, co umí vystihnout sny a touhy běžného člověka a dát je slov, která mne osloví.

Uvědomil jsem si, že ono album nemám, ale našel jsem, poslouchal, mezitím čekám na dodávkovou službu, co mi má doručit odšťavňovač. Prý mezi 8-10 hodinou. Pak musím na kontrolu k doktorce, stavit se v blázinci ve mzdovce pro potvrzení o příjmu za rok 2018, aby mi paní účetní mohla udělat daňové přiznání a mohl jsem včas a řádně zaplatit daně.

Běžný den, běžného člověka. Jak ty dny plynou, cítím, že bych vlastně ten běžný způsob života moc neměnil. I když jsem včera si tak přemýšlel, když jeden známý vyprávěl jak byl v New Yorku, sice služebně, ale přesto měl dost času se po tom městě rozhlédnout. Poslouchal jsem a pak mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné to město navštívit.

Což není zas dnes takový problém, peníze bych na to měl. Jenže, pak jsem si vzpomněl na jednu knihu od Zdeňka Matěje Kuděje, což je dnes asi už tak trochu zapomenutý spisovatel, kumpán Jaroslava Haška, ze začátku minulého století, který popisoval své zážitky z toulek po USA, mimo jiné. On do té Ameriky a z té Ameriky odjížděl lodí. Tam díky lodnímu lístku, který vyhrál v Hamburku a z Ameriky, kde si cestu na lodi odpracoval.

Co by byla taková moje představa ideální výpravy do Ameriky. Vystoupit na břeh coby námořník, vzít svůj loďák a procestovat Ameriku, pak se zase vrátit, najít loď, pluje do Evropy a zase si tu cestu odpracovat. No, už jsem starý chlap, takže dnes bych asi měl problém, aby mě někdo najal, ale snít se dá i takhle po ránu.

Povídal Ondřej, to je ten můj známý, že by se mi asi líbilo obejít Manhattan, prý je to možné, kolem všech těch doků, přístavišť atd. Jo, to by se mi opravdu líbilo. Sny starého chlapa. Ale, když se dám do pořádku, mohl bych zkusit najít nějako výletní linku, co by mě mohla dopravit na místo a vzít to kolem sochy Svobody, aby ji viděl, tak jak ji viděli ti přistěhovalci, námořníci po dlouhá léta v těch dobách, kdy se do Ameriky dalo jen lodí.

Asi by se mi nechtělo moc přes Ellis Island, jako přes něj museli ti přistěhovalci, ale jak říkám, nejlépe do Ameriky lodí. Je to delší, zřejmě to stojí víc peněz, leč sny jsou sny a život máme jen jeden. tak uvidíme, jestli se tohle ocitne v kategorii splněných snů, nebo zůstane jen u těch nesplněných. těch vlastně moc není. Zatím i s tímhle dnešním jen dva. Přejít severní Ameriku z Aljašky na Floridu pěšky a doplout do Ameriky lodí.

article_photo

Z toho prvního snu se mi splnil tedy malý kousek, když jsem v roce 2008 šel pěšky přes British Columbia z Prince George do Vancouveru, což mi zabralo měsíc. Zrovna včera večer jsem na Spektru sledoval pořad o chlapovi, co každý rok žije na Aljašce mezi medvědy, tak mi ten pořad připomněl, jak jsem se cestou mezi těmi lesy, těch medvědů docela bál. No dopadlo to dobře.

article_photo
article_photo

Cesta dlouhá, jako většina mých cest. Skoro pořád mezi lesy. Tedy většinou, lidí málo, což mě zas až tak netrápilo, o dovolené nemusím být obklopen davy někde na pláži, jen ti medvědi mi dělali trochu starosti, ale zvykl jsem si. hezky jsem se prošel, počasí docela ušlo, takové kanadské v červenci, země krásná. Tak aspoň něco z toho velkého snu jsem si splnil. Jo jo.

article_photo

Jen co si zasloužím

Občas se pobavím při sledování diskusí pod blogy, které se zabývají třeba televizními programy. V době, kdy se nikdo nemusí dívat na televizi, může shlédnout libovolný film, téma, které ho zajímá, kdekoliv jinde mimo televizi.

Chápu, že lidé si přejí krásné pořady, takové jaká by vyhovovaly jim, leč nikdo nemá povinnost točit pořady, které vyhovují jednotlivým lidem. Umělec tvoří podle sebe, televize ten pořad buď přijme nebo nepřijme, divák shlédne, či neshlédne. Takhle je to jednoduché.

Takže plamenné výzvy, rozhořčené diskuse, jsou mi opravdu je k pobavení. Kdysi jsem zaslechl jeden výrok, který parafrázovaný rád předávám dál. „Kdo se dívá na libovolnou televizi, má jen co si zaslouží.” I tohle je jednoduché. Jistě, trefit se do druhých lidí, obvinit je, protože jsem si špatně vybral je ze všeho nejjednodušší. Vykřikovat o poplatcích, které musím platit to samé a v bleděmodrém. Zvolil-li si kdo parlament, který chce mít veřejnoprávní televizi, placenou z peněz daňových poplatníků, má jen co si zaslouží.

Osobně bych Českou televizi prodal. Vůbec bych si nelámal hlavu s nějakou veřejnou službou, kdo má zájem, co potřebuje, si najde jinde. Za pár korun, jen o málo víc mám tolik pořadů, ať zpravodajských tak zábavných, či vzdělávacích, že skutečně veřejnoprávní televizi nepotřebuji.

Tedy veřejnoprávní televize jako zdroj informací, zábavy a poučení je z mého hlediska zbytečná. Ale jak říkám, mnozí lidé potřebují nepřítele. Buď televizi, občany, co chovají zvířata, nebo politiky. Nemít nepřítele, museli by se zabývat sami sebou, a to občas je hodně nepříjemná věc.

Mám několik klientů, podnikatelů, kteří řeší své zákazníky. Jací jsou, jak jsou vybíraví, jak chtějí všechno co nejlacinější. Ptám se jich: „Vy chcete nakoupit, co nejdráž s minimálním výběrem, nemít možnost se rozhodnout?” Obvykle nastane chvíle ticha, pak úsměv a odpověď: „Pochopitelně, že ne, chci co nejlaciněji a co nejlépe.” A jsme u toho bodu. Všichni chceme , co nejlepší zboží, zdraví, cenu, partnera atd. Ovšem, obvykle máme jen co zvolíme, na co opravdu máme, co si vybereme a tedy, co si zasloužíme.

Tak už to v tom lidském životě chodí. A lepší to nebude, přes všechny nářky. Nářky nic neřeší, to se člověk „vypláče,” Stěžovací blog napíše, pár rozhořčených komentářů, kde se vytvoří nekolik skupin, co spolu vzájemně diskutují. Rád diskutuji, hlavně s některými lidmi. S některými ne. Ty rovnou mažu, protože nechci mít, „co si zasloužím,” pokud tu diskusi udržuji, některou prodlužuji, protože se mi dostane toho, co chci.

Podobné tomu vysílání v televizi. něco vypnu, něco sleduji, něco ani nepustím. Já vím, jsem jednoduchý člověk, co jednoduše uvažuje, jednoduše žije a moc se netrápí tím světem vezdejší, protože občas mám svého trápení dost a nepotřebuji si nakládat trable druhých, které nezměním.

A mám na mysli ono Kristovo: Ne spravedlnost, ale milosrdenství chci.Občas člověk musí být milosrdný k jiným, aby se mu dostalo milosrdenství druhých a velmi často musí být milosrdný k sobě. Kdo není milosrdný k sobě, není ani k druhým a kdo neodpustí sobě, žije v celoživotním trápení, protože neumí odpustit ani druhým. Jo

Vůně psaní

Zachytil jsem výraz, „Voní z toho, že se musí za každou cenu, něco napsat.” Což mne zaujalo. Psát abych něco napsal, jen tak, je činnost, kterou dobře znám.

Vlastně ti lidé, včetně mě, píší z toho důvodu, že je něco zajímá, třeba že lev sežral chovatele. Dobrý námět, velká karma, velká čtenost. Jiný, že ho rozčilují žebráci, co si žijí jen tak, otravují ho svými požadavky a ještě mají drzé odpovědi na otázku, proč nepracují, že jsou líní. Oni vlastně mluví pravdu. Jsou tak líní, přesně v duchu toho Kristova: Pohleďte na ptactvo nebeské, nesejou, nežnou a přec Bůh je živí.Ale chápu, že někoho mohou obtěžovat svým žebráním. Já je elegantně míjím zprava, nebo zleva, případně se nikdy nezabývám jejich motivy, protože oni své motivy znají a já je znát nepotřebuji.

Chce-li někdo psát o výhodách zelné šťávy, jako třeba mám chuť teď já, což mi velkou čtenost a karmu nepřinese, ale já se pobavím tím, že zájemcům předám moudro, kterého jsem se dobral při zkoumání výhodných alternativních terapií zhoubných nádorů, rád posloužím. Třeba tímhle odkazem: https://www.rehabilitace.info/vyziva-a-jidlo/kysane-zeli-skoro-jako-lek/Rád piji zelnou šťávu, hned po ránu, dělá mi dobře a dokonce jsem se dočetl, jaké že má výhody pití zelné šťávy, co všechno podporuje. Tady je jen malá ukázka toho, co všechno umí, a ještě to není ani zdaleka všechno: https://styl.instory.cz/zdravi/1164-vylevate-vodu-ze-zeli-delate-chybu-ma-neuveritelne-vlastnosti.html

Zjednodušeně řečeno, podle Dr. Budwig, zelná šťáva okyseluje krev a díky tomu okyselení krve kyselinou mléčnou lze nepřímo docílit také odkyselení tkáně, což je pro lidi s rakovinou výhodné při snížení kyselosti tkáně. Jak říkám, kombinuji poznatky s medicíny s poznatky s alternativních terapii, nakonec týká se mne osobně, co všechno se v rámci prevence výhodného dozvím. Nemusím tak moc vědět, co všechno se tam děje, abych to uměl zpaměti vypsat, stačí mi, že se dozvím, že něco funguje.

Nemusím vědět jak se vyrábí ocel, nebo co se děje při vaření pohanky , ale stačí mi vědět jak díl z oceli vyrobený vložit při opravě auta na správné místo, stejně tak nemusím přesně vědět, co se všechno děje při vaření pohanky, ale stačí mi vědět, jak pohanku uvařit a s čím ji zkombinovat. Aby to fungovalo. Vědět, že je účinná při prevenci. Jaké chemické procesy se tam dějí, může být zajímavá informace, ale důležitější informace je pro mne, že díky tomu vaření, ty účinky tam jsou. Stejně jako když vykvasí zelí a slije se šťáva, ta se pije, a že vše funguje jak má, v což doufám.

On člověk, když chce vědět příliš moci, třeba v mém případě, může uvíznout v těch nadměrných znalostech, a zapomene na důvod, proč dělá to či ono. Podobně tohle funguje v psychoterapii. Na fakultě nám vykládali třeba teorii psychoanalýzy, vypadalo to děsně složitě, takže mnozí měli pocit, že aby mohli absolvovat psychoanalýzu, potřebují znát přesně jazyk té psychoanalýzy, aby najednou zjistili, že se mohou účastnit, aniž by tomu mechanismu rozuměli. Čistě jako klienti, stačí když ty pojmy a mechanismus, tu teorii umí ten terapeut.

Tedy mě stačí vědět například, že existuje stres a distres, ten první je životně důležitý, ten druhý zdraví škodlivý. A potřebuji znát techniky, které mě uchrání od následků toho distresu a potřebuji znát chování, které je prevence toho distresu. Co je vlastně stres, eustres a distres, jak vše funguje, se mohu, mám-li zájem dozvědět zde. Stres

Laikovi takové vysvětlení celkem stačí. Nemusí si nutně všechno pamatovat, stačí když ví, kde pro začátek hledat. Chce-li někdo vyšší úroveň jistě bude studovat a hledat dál. Stejně tak, chce-li vědět, jak a co je imunitní, lymfatický systém, nepochybně najde také, třeba zde: Lymfatický systém a imunita. http://fblt.cz/skripta/v-krev-a-organy-imunitniho-systemu/6-thymus-mizni-uzliny-a-difuzni-imunitni-system/

Já spokojuji s takovými znalosti a třeba i tím, že vím, že chůze nejen uklidňuje, ale i rozhýbává spolehlivě lymfatický systém, případně, že existují v čikungu cviky, které cíleně rozpohybují lymfatický systém aby fungoval co nejefektivněji. A tím likvidoval třeba nádorové buňky. Hned jak dopíši a umístím blog na web, jdu se projít. Slunce svítí a rytmus kroků mne při době delší než dvacet minut chůze, do stavu flow a zároveň rozhýbá ten lymfatický systém a denní světlo a přiměřený pobyt na slunci funguje téže jako protinádorová prevence.

Tedy alespoň to ti léčitelé říkají. A buď se ukáže, že to funguje, nebo ne, ale nedozvím se to zároveň dřív, než tohle všechno zíroveň s tou stravou, ovocnými šťávami, kvůli kterým jsem si objednal odšťavňovač, abych mohl si ty šťávy dělat doma se zeleniny a ovoce, nevyzkouším. Pochopitelně, budu-li mít chuť psát, protože mi psaní bude vonět, zájemce poinformuji. Jo jo.

Pouhé slovo a pouhá pilule

Jak si tak hraji s hledáním všech možných alternativních způsobů léčby čehokoliv, pochopitelně narážím na homeopatii. Jak jsem příznivec, všech těch čikungových, jógových technik, má zvědavost vzrůstá.

Pochopitelně, je mi jasné, že všechny ty psychoterapie, homeopatie, čikung, jóga, autopatie, jsou hodně založené na víře, na věcech, o kterých se hovoří jako o něčem, co je mezi nebem a zemí a přísné racionální logiky, tyto úvahy přivádějí do zoufalství, protože všechny jsou založeny na jisté empírii, leč teoretická vysvětlení většinou nic takového nepřipouštějí. A žádnými studiemi nelze ten efekt exaktně ověřit

Rozhodl jsem se, že si pořídím nějakou homeopatickou literaturu, dokonce jsem našel na alternativa.cz novou metodu vycházející z homeopatie, co se nazývá, „autopatie.” Jak autopatie přesně funguje nevím, ale možná se někde dočtu. Tedy asi bych si mohl koupit knihu, leč už jsem se rozhodl, že do doby, než tyhle věci budou vycházet elektronicky, se do nakupování nepustím. To je zbytečné zaplevelování knihovny. U homeopatie udělám výjimku a knihu si koupím.

Vrátím se k homeopatii. Na jednu stranu, někteří lékaři na ni nedají dopustit, jak jsem se dočetl, druzí by ty, co ji propagují možná dali upálit, jako se upalovaly čarodějnice. Kde je pravda nevím, jsem ochoten se přiklonit k tomu, že pokud něco funguje a není pro to vysvětlení, pak se má člověk spokojit s fungováním a neházet druhým klacky pod nohy. Neupalovat.

Mám zkušenost, že jsou lidé v depresi, kde ani medikace nezabírá, ale poslouchám je, nic jim jako lék nedám, něco řeknu, třeba že s ním mám soucit a že je to opravdu těžký život a ti lidé najednou se usmějí, řeknou, že jsem jim pomohl, a já zírám, protože něco zafungovalo, ani pořádně nevím co. Nezažil jsem tuhle situaci jednou. Deprese pro tu chvíli je pryč.

Stejně tak, někoho bolí břicho, cítím jeho bolest ve svém břiše, dr.Růžička tomu říká „tělování” Zeptám se ho, co mu tak leží v břiše, že ho to břicho bolí, on mi vysype něco ze svého dramatického života a břicho ho bolet přestane. Kdyby mu dělali nějaké milé vyšetření jako je třeba gastroskopie, nebo ještě milejší kolonoskopie, nic by se nenašlo, leč to co mu obrazně řečeno leželo v žaludku, ho opravdu bolelo. A žaludek, či střeva jsou objektivně bez nálezu.

V psychoterapii se ví, že slovo léčí. Většinou dobře zvolené slovo, empatie, porozumění a přijetí. Terapeut sedí v křesle, poslouchá, klient sedí v křesle, mluví, mluví, řeč plyne a žádné rady se nekonají, to jen jen představa amatérů a přesto ten člověk, když terapie, někdy už sezení skončí, najednou je bez potíží, třeba bez lupenky, nebo bolesti břicha. Nebo najednou se přestane bát, spát bez rozsvícené lampičky. Prostě jednoho dne jeho trable skončí. Aniž by dostal nějakou radu. Či lék, ani tu molekulu ve vodě rozpuštěnou ne.

Prostě se terapeut spolehne na schopnost klienta, že si informace opatří sám, tedy ty co potřebuje, je k tomu psychologickými prostředky klient veden, terapeut nepochybuje například na rozdíl od klientovy maminky o jeho schopnosti zvládnout svůj život, chovat se jako dospělý.

Příklad: Dnes mi volala paní, která má podle jejího sdělení syna, co fetuje. Dospělého syna. Viděla prý moje pořady v televizi, moc jsem se ji líbil, jak vedu ty klienty a chtěla se přijet z jižních Čech poradit, co má udělat, aby syn přestal fetovat. Synáčkovi je dvacet sedm, s maminkou nežije, má všechno podle svých slov v prackách, což znamená, že žádnou pomoc nepotřebuje, žádného terapeuta nehledá a ani hledat nehodlá.

Řekl jsem ji: „Dívala jste se dobře?” „Ano, moc se líbilo, jak se chcete, aby rodiče vzali na vědomí, že mají dospělé děti, ale já se bojím, že dělám něco špatně.” Musel jsem ji říct, že pokud se bude držet toho, co viděla, žádnou chybu neudělá, za svého syna odpovědnost na sebe vzít nemůže, chce-li mne navštívit, utratit peníze za cestu, za můj honorář, nic proti tomu, ale nic víc, než viděla ji neporadím, pokud s ní budu mluvit, tak jen o tom, jaký má důvod se chovat jak se chová, co prožívá a co ji k tomu vede? Prý se poradí s mužem a nechá si vše projít hlavou a zítra mi zavolá.

Pokud se rozhodne pro terapii. Bude se ta terapie týkat ji, nikoliv jejího syna. Což není otázka na jedno sezení, ale na podstatně delší časový rozměr. Za jedno sezení může něco málo pochopit, ale také nemusí. Prostě, chce taková terapie delší čas, rozhodně ji nezaručím, že i kdyby chodila tak dlouho, jak dlouho by bylo třeba, že díky tomu její syn přestane fetovat. Maximálně by se naučila, rozumět své spoluzávislosti a jeho závislosti, leč porozumět, ještě neznamená najít řešení. I když se mnozí k řešení přiblíží.

Trochu jsem od té homeopatie poodešel, ale ne zas až tak daleko. Ta paní porozuměním, může dojít úlevy, že nic nezavinila, že někdy děti si jdou cestami, které nás děsí, ale my jsme bezmocní a nezbývá nám, než svou bezmoc přijmout a naučit se s ní žít a doufat, že děti narazí, neumřou při tom nárazu a poučí se z toho debaklu. Někteří ano, někteří ne.

A ona sama bude v noci spát i s tím vědomím, že je bezmocná. Pouhé povídání, pouhé vyslechnutí, pouhé přijetí a rozumění a najednou je zde úleva. Žádný jiný lék, než slovo.

Stejně tak homeopatie může vyléčit „neléčitelný“ ekzém, který možná žádná mast neléčí, ale lečí ho ta pilule, rozředěná do takové formy, že snad ani molekula nezbude. nebo přesně ta jedna a ještě se musí patřičně naklepat a roztřepat. Aby to fungovalo. Ale to už jsme u těch rituálů a magických formulí, které dost často neuvěřitelně fungují. A co lečí, pilule, nebo rituál, vyslechnutí, přijetí? Jo těžká věc k rozhodnutí. Jo jo.

Příroda uzdravuje

Pomalu přidávám na minutách cvičení, tedy procvičování jógových a čikungových technik, plus procházky, i když dnes jsem se válel víceméně v posteli a cvičil až večer.

Cvičení, studená sprcha, meditace v sedě, takže pokud to půjde tímhle tempem, přidávám po minutách, mohl bych být do konce března trochu víc v kondici. Nemá smysl něco uchvátat. Přeci jen pooperační jizva je ještě dost citlivá, takže mohu jen něco a v omezeném množství, ale už mohu víc než třeba před týdnem.

Stále se držím oblíbeného pravidla, jež doporučují učitelé Jógy, jež jsem poprvé zachytil myslím v knize Andreho van Lysebetha: „Cvičíme Jógu,” asi před třiceti čtyřmi lety: Čím pomalejší nácvik, tím rychlejší úspěch. Tohle pravidlo si opakuji, protože mám pořád tendenci se pokusit urychlit čas rekonvalescence, který je nutný a potřebný. Ono opravdu není kam chvátat.

Mám díky té pomalosti čas se zabývat věcmi, které mne baví, hledat pro sebe informace, jež potřebuji, také hezky pomalu, abych je stačil strávit a vstřebat. Vařím si podle kuchařky Lothara Hirneise: „Velká kuchařka olejovo-bílkovinové stravy.” a zároveň si v duchu té kuchařky vymýšlím kombinace, které by mi mohly chutnat.

Mívám občas specifické chutě, dnes jsem kombinoval vařené brambory ve slupce, tvaroh smíchaný s lněným olejem a česnekem a k tomu vařené zelí s cibulí, které ráno uvařila Radka, než šla do divadla. Byl jsem zvědavý, co to poskytne mých chuťovým buňkám. Byly spokojené. Občas se lidé diví, co všechno dokáži zkombinovat. Říkají: „Tohle bych do sebe nedostal.” Ale musím říct, že Číňané jsou pro mne velkým vzorem v tom, jaké ingredience dokáží smíchat a jaké chutě umí vykouzlit.

Neřekl bych, že praktikuji čínskou kuchyni, do toho mám daleko, ale spíš následují ducha té kuchyně. Navíc se držím toho, že každý člověk je trochu jiný, každého organismus snáší něco jiného a každý se cítí dobře se svou potřebou a úpravou. Jak stravy, tak cvičení, vzdělání atd.

Onehdy jsem vznesl několik dotazů na různé alternativní praktiky, jedna odpověď se mi moc líbila, čaj ze šalvěje. Takže opatřím šalvěj a vyzkouším. nakonec mám v oblibě písničku o krásné Jenovéfě: …vlasy má jak řeku zvlněný, oči má jak květy šalvěje, pro ty oči má hned splněný, co přeje si i co nepřeje… No jo, kdysi ji hráli v televizi v roce 1968 a tam jsem ji slyšel poprvé. Kapitán Kid je jejím autorem.

Takže pátrám po všech těch alternativních praktikách, učím se trochu toho léčitelství, které si myslím je zbytečně dehonestováno. Ony ty tisícileté praktiky byly naprosto funkční, v těch dobách, kdy lidé byly odkázány na byliny a ty rituály, které je provázely a mělo oboje svou funkci. protože rituály navozovaly psychický stav, co dokázal způsobit lepší přijetí těch léků a jejich účinků.

Z toho důvodu jsem obdivovatel psychosomatické medicíny, když ji provozují lidé, co rozumí jak tělu, tak duši. A možná, to je ovšem jen můj takový postřeh k homeopatii, že třeba u malých dětí funguje homeopatie též. A jen z toho důvodu, že homeopatický lék poskytuje matka, která věří svému homeopatovi a ona víra se přenese i na dítě. Matky, nejen matky, ale i otcové, hrají si myslím v tomhle směru zásadní roli při uzdravě dětí.

Víra v léčení hraje velkou roli. Víra a důvěra a důvěra uzdravuje. Kdysi vycházel takový seriál nazvaný: „Lékař léčí, příroda uzdravuje.” Vlastně, teď jak jsem si ověřoval, byla to kniha, autor Jiří Noha. Vycházelo ono povídání myslím v Dikobrazu. Což byl sice takzvaně humorný komunistický časopis, ale občas se tam našly i perly tohoto druhu. Asi si tu knihu pořídím. Jak jsem zjistil je k dostání, kouknu jestli není v e-knihách.

Tak, myslím, že dopíši, ještě se kouknu po něčem zajímavém v tomto směru, jsem celkem vyspalý, takže zatím se budu věnovat alternativnímu léčení a uvidíme, co kde objevím. Jo jo.

Scent of a Woman a jiné plky

Díval jsem se včera večer po dlouhé době na americký film, co původně měl být drama, leč mi přišel jako tragikomedie. Film se jmenoval: „Scent of a Woman.” Neboli: „Vůně ženy.”

Sice jsem dostal z nějakého, mě neznámého důvodu doporučení od „Děda Vševěda.” jinak kolegy blogera Jiroudka, abych se podíval na Historii.cs, leč nějak jsem neměl potřebu se vzdělávat a spokojil jsem se s výše uvedeným remakem o několik let staršího italského filmu se stejnojmenným českým názvem. Dočetl jsem se, že ten italský je lepší než americký remake. No, uvidíme, najdu, stáhnu, shlédnu. Al Pacino byl v tom remaku hodně dobrý. 

Takže jsem nedal na D.V. Jiroudka a po fotbalu, který mě docela bavil, protože sice vyhrálo horší mužstvo, jak všichni komentující pravili, ale bylo to vítězství mužstva, kterému fandím, to jest AC Sparta, jsem koukal na výše zmíněný film. Měl jsem chuť se bavit. D.V Jiroudek to se mnou určitě myslí dobře. Nabádá mne abych nezanedbával svou mysl a zabýval se jen hodnotnými díly. Žádnými pšouky. Podobá se mé tchyni. Ta také četla jen kvalitní literaturu. Na rozdíl ode mne, co četl i rodokasy. 

Nakonec, zatoužím-li po kompletním shlédnutí toho díla, jistě ho najdu na internetovém vysílání České televize. Tam se dají dohledat tyhle věci. Občas tam zajdu a něco zajímavého shlédnu. Dnes už člověk může nejen na ČT, ale i jiných televizích shlédnou pořady, co se už vysílaly. 

Něco z toho jsem myslím viděl, ne asi všechno, chápu D.V Jiroudka, že se snaží zlepšit mou vzdělanostní úroveň, abych dosáhl jeho diskusní výšky. To mi půjde dost těžko. Neumím se vyjadřovat tak květnatě a složitě. Holt nejsem ten správný intelektuál. Mluvím jazykem prostým. 

„Scent of a Voman,” byl sice takový americký, povinně optimistický, ale nějak mi ten optimismus nevadil. Nebylo ho zas až tolik. I ten blahosklonný policajt byl nějak v rámci lidskosti uvěřitelný. Pochopitelně i ta lehká nadsázka při řízení Ferrari slepcem, byla pro mne docela únosná. 

Já většinou libovolná umělecká díla nehodnotím ve smyslu: Dobrý, špatný, ale vyjadřuji se o nich v rámci asertivní kritiky: Líbí, nelíbí, zaujal, nezaujal. Nejsem arbitr krásy a umění, ani soudce dobrého či špatného. Co se mi hodně líbilo a asi nejsem sám, ta scéna s Donnou, kdy s ní tančí a jak jsem si všiml, ještě byla ta scéna taková nekorektní v tom, kdy Michael, chtěl za Donnu platit a ona se ani proti tomu neohradila. Taková příjemná antifeministická scéna. 

Taky jsem tak „zkažený,” že za dámu v restauraci platím. Pokud je asertivní a trvá na svém, pak ji nechám jejímu finančnímu osudu, ale nějak mi to nesedí. I když jak jsem zjistil, ty chudší jsou ještě nezkažené. Tak jsem vytvořil další ze svých „pšouků,” jak blogy nazývá kolega D.V Jiroudek a jdu se věnovat nějaké zábavě. 

Třeba si číst, a doufat, že Bohemka odpoledne trochu potrápí sešívanou partu. I když, asi naděje na výhru není dost velká. Jenže naděje jak známo umírá poslední. A včera to taky s tím Libercem pro Spartu dlouho nevypadalo dobře. Zahrádku nemám, stromky neprořezávám. I kdybych měl, nic bych na zahrádce nedělal, protože mě zahradničení nikdy nebavilo. Jo jo. 

Sice notoricky známé, leč krásné


Na modré z nebe

Kdysi jsem dostal od své nejstarší dcery, krabičku s nápisem: „Na modré z nebe.” Budu ji muset vyhrabat a podívat se, co v ní mám ještě uloženo.

Říkal jsem si tehdy, že si do ní budu ukládat sliby lidí, kteří slíbí modré z nebe. Slíbit modré z nebe, je celkem snadné, zadarmo a slibem nezarmoutíš. Zdá se, že ji budu muset půjčit svým vrstevníkům, kteří se nechali zasypat sliby „velkého” Andreje, co slíbil všechno všem, ale jak se zdá v rámci té krabičky. Vypadá, že je krabička prázdná. Modré z nebe nikde.

Už se těším, až si zažádám o důchod a budu si platit sociální a zdravotní pojištění. Jako důchodce. Protože bez toho mne nikdo neošetří. Jo, daným slibem opravdu nezarmoutíš, ale nesplněným zklameš občas natolik, že už jen naivka věří, že ti zase někdo hodil klacek pod nohy, abys nemohl svůj slib o tom, že bude líp, splnit.

Osobně jsem nebral sliby Andreje vážně. Ovládám totiž čtyři základní početní úkony, jako je sčítání, odčítání, násobení a dělení, takže si umím docela spočítat, že slíbit všechno všem, je stejné jako když mi někdo slíbí už ono výše zmíněné modré z nebe. Nesplnitelné!!!

No nic, počkáme, jak se bude situace vyvíjet a kolik procent volebních preferencí Andrejovi tímto rozhodnutím přibude. Doufám, že aspoň deset, aby si důchodci a rodiče mohli užít toho blaha, kterým nás na parta zahrnuje. Nepochybně i pod tímhle blogem se dozvím od některých důchodců a rodičů, jak skvěle se jim žije, když konečně Andrej udělal ten pořádek, přidal důchodcům, dal studentům a důchodcům skoro zadarmo cestování železnicí. Atd.

Jasně, to nebyl rozpočet jeho vlády, ale té předchozí. Takže Andrej byl zase nehorázně oklamán. Neřekli mu, že nejsou peníze. Díky tomu se ten chod státní firmy, lehce zadrhnul. Jistě mu jeho příznivci z řad důchodců a rodičů uvěří a trestající ruka voličů dopadne na ty, co zavinili tuhle situaci v předchozí vládě. Jinak tomu ani snad nemůže být.

Jo, bolševické zářné zítřky. Jak snadno a lehce se skupina určitého druhu lidí, dá zmást a uvěří, že čtyři základní početní úkony neplatí, že když vezmeme jedněm a dáme druhým budou bohatí všichni, a ono to pořád nějak nevychází. Ať slibuje, kdo slibuje.

Prohlížel jsem si na FB fotografie měst z dob bolševických, byla pod nimi douška, jestli uhádneme o které město se jedná. Úplně jsem se otřásl, když jsem ty fotografie viděl. Škoda, že na ně nemám autorské právo, dal bych je sem. Po skoro čtyřiceti letech bolševického hospodaření, to vypadalo jak ruská, nebo německá města těsně po druhé světové válce.

Ale asi budeme muset znovu projít tím ožebračováním těch schopných díky těm naivním, co pořád se ještě nenaučili počítat, nepochopili, že stát žádné své peníze nemá. Má jen ty, co vezme těm schopným a proplýtvá je na věci, které nikoho neobohatí a jen jsou to vyhozené peníze lidí, kteří by je utratili za své sny.

Podle bolševika, člověk žádné své sny mít zřejmě nesmí, musí plnit představy o štěstí těch, co nikdy neuměli domyslet, kam vede onen kolektivní sen o zářných zítřcích, co nikdy nakonec nenastanou, nastane jen devastace.

„Ora et labora.” Říká sv. Benedikt. Když se člověk modlí a zároveň pracuje, zjistí jednu zajímavou věc. Modlitba mu umožní odpoutání od světských věcí, dodá mu klid na duši a práce mu připomene, že bez vlastní dřiny, není zajištění těmi světskými věcmi. A nejsou-li, tak se nedostaví ani ten klid na duši.

Nikdo to za něj neudělá, aby mohl třeba v klidu snít a modlit se za splnění svých snů. Obojí si musí zařídit sám Pokud podlehne představě, že někdo na této zemi se postará o splnění jeho snů, pak rychle a snadno, ale bolestně vystřízliví.

Nelze platit do nekonečna daně, plnit různé kolektivistické sny, a být přesvědčován, že je to pro jeho blaho a zároveň být přesvědčován, že se musí o své štěstí postarat sám a to i v době, kdy tak moc nemůže. Kdo na tohle nalítne, má jen co si vybral, s ním občas bohužel i ti, co si něco takového ani náhodou nevybrali. Jo jo.

Ti všichni, co se o nich zpívá v těchto písničkách, věděli jedno. Nikdo to za neodšlape a neudělá.

...když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál, muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval, Lví srdce měli muži, co stvořili nám zem…

Jen tak mezi řečí

Říkal mi včera jeden můj známý, že byl nominován na mistrovství světa v zimním plavání, které se koná v Murmaňsku, což je v Rusku a za polárním kruhem. Má můj obdiv. 

Žasnu, neboť to málo co vím o Murmaňsku, je to, že v březnu, kdy se má ono mistrovství světa konat je tam asi minus dvacet a teplota vody nula. Tenhle přístav sice nikdy nezamrzá, díky Golfskému proudu, ale že bych musel nutně uplavat v takovém počasí kilometr a ještě přitom závodit? Tak tomu říkám výkon. Jarda Pekárek, tak se můj kamarád jmenuje, je jeden z těch borců, co tohle svedou.

Lidé jsou stejně úžasní, když se dokáží adaptovat na podobné podmínky, ve kterých námořníci za druhé světové války umírali při potopeni své lodi zhruba do čtyř minut podchlazením. Jak jsem se někde dočetl. Zřejmě se asi neotužovali. Dokonce z nich pravděpodobně většina neuměla ani plavat. Být spojeneckým námořníkem na obchodní lodi v té době, zřejmě nebylo nic moc.

Občas přemýšlím, kde jsou hranice lidských možností, leč zatím jsem nic v tomto směru nevymyslel. Zřejmě někde budou, ale jak říká jedno moudro. Zkus tvrdit, že něco nejde a vždy se najde „pitomec,” co to dokáže.” A pak má mít člověk jasné a ničím nezkreslené informace. Nepochybuji, že i za druhé světové války v tom Severním, či Barentsovým moři se našli lidé, co ten pád do té studené vody přežili i děle než ty čtyři minuty.

Onehdy jsme si vyprávěli o tom, jak jsme coby kluci se koupali i v šatech nedobrovolně v rybníku, či v řece, v zimě, kdy jsme spadli do vody, protože jsme měli podobný nápad, jak to u kluků bývá, zkusit jestli už se dá třeba bruslit. Jeden z nás, údajně než dorazil domu, zmrzlo na něm oblečení. Sousedka prý obdivovala jeho novou bundu. Matka méně. No pochopitelně, jsme ono koupání a návrat v mokrých hadrech ani jeden neodstonali. Ačkoliv podle mínění matek jsme měli. Mě zřejmě místo aspirinu vyléčilo těch pár facek, co mi máma dala v úleku přes celou hubu.

Dostal jsem pár facek, převlíkl jsem se do suchého, vzal na sebe o jeden svetr víc, neb bunda se sušila u kamen a šel jsem na Kvádrberk lyžovat. Dokonce oproti dnešnímu obecnému mínění, z těch facek nemám doživotní depresi. Kdybych měl mít depresi a trauma z každé facky, co jsem v dětství obdržel, zřejmě bych neměl nic jiného na starosti, než se z těch traumat dostávat. No, asi tehdy platila nějaká jiná psychologická pravidla ve výchově dětí, než dnes. Dokud nám neřekli, že se máme trápit, netrápili jsme se. Ale mohu se mýlit, připouštím.

Lepší pár facek, než poslouchat kecy a nebo vydržet, zarputilé mlčení táty, který měl ve zvyku se mnou, pokud tedy byl zrovna střízlivý za nějaký můj „smrtelně závažný prohřešek”, třeba týden nemluvit. No i tohle jsem vydržel, celoživotně jsem takový mírně optimistický realista, co hledá tu rovnováhu a má snahu neupadnout do katastrofického scénáře, či bezbřehého optimismu.

Vlastně, jak tak sleduji, tyhle dvě kategorie populace jsou zřejmě nejrozšířenější. Ale fakt je, že s tím musí žít oni, jak ty pesimisticky založené matky, co vidí budoucnost svého dítěte, černě, pokud nejdou věci a události podle jejich představ. Či, co někteří bezbřeze optimističtí otcové, co mají představu o skvělé budoucnosti svých potomků. Nakonec s úžasem obě ty kategorie, někdy jsou pesimističtí otcové, jindy zas optimistické matky, se musí smířit, že dítě není ani génius, ani vyvrhel lidstva, co roste pro šibenici.

I když jak jsem si všiml, co se dnešních dětí týče, těch pesimistických rodičů je o něco menší podíl, než těch optimistických, co žijí v přesvědčení, že jejich děti jsou osobnosti a géniové, co zastíní ty druhé parchanty, co mají jen protekci a z toho důvodu jsou tak ve škole úspěšní.

Jasně, zjednodušil jsem to, leč jak tak občas poslouchám a někdy i čtu, nejsem zas až tak daleko od nezvratných faktů. V mém mládí, opravdu, tedy mimo těch komunistických protěžovaných dětí, se ti průměrně inteligentní dostali na učňáky, ty nadprůměrní na střední a později vysoké školy, a bylo jasno. 

Matky říkaly: „Hlavně ať jsou z nich slušní lidé.” Otcové přikyvovali. Někdy to bylo obráceně. Ale být slušný člověk byl takový základ. Možná víc, než být úspěšný v tom dnešním slova smyslu. Nakonec, většina těch, co si pamatuji stejně byla více, či méně v životě slušných a úspěšných. Chápu, že každý máme jinou představu o úspěchu. 

Ale třeba si jen idealizuji tu dobu. Už jsem přeci jen starší a je to docela dávno. Jak říkám, celoživotně jsem mírně optimisticky naladěný realista. Vydržel jsem s tím až dodnes. A zítra hraje Sparta v Liberci, což není její oblíbený soupeř, ale třeba se ukáže. Třeba. Jo jo


Hledání je proces

Abych neměl stravu tak jednotvárnou, začínám hledat nějaké zajímavé doplňky. Nechal jsem si poradit od své lásky, a začal zkoumat, zatím jen teoreticky, co je to agar-agar.

Vlastně se jedná o nějaké mořské řasy, které vytvářejí želatinu, jež slouží k zahušťování různých omáček, ale lepší bude dát odkaz a možná se najde někdo ze čtenářů, který bude mít s touto surovinou nějakou zkušenost. agar

Další mě neznámá surovina jsou vločky z kvasnic. Údajně další super potravina, která má pozitivní účinky. Holt hledám všechno možné, co by mi mohlo prospět k lepšímu stravování a tedy i prevenci nádoru. Nějak mám dost pocit, že není dobré setrvávat ve starém způsobu života a že chce ona prevence něco jiného, než jsem praktikoval dosud.

Už jsem psal, že mne oslovila olejo-bílkovinová strava, jejíž kuchařku od Lothara Hirneise jsem si zakoupil. Kniha obsahuje nejen kuchařku, ale i pohled na rakovinu jako takovou, nabízí různé metody prevence, údajně osvědčené dlouhodobou zkušeností dr. Budwig s terapií nádorů. Tu stále praktikuji.

Momentálně procházím rekonvalescencí po operaci, takže mám čas a náladu hledat, číst ověřovat zkušenosti, neboť žádnou léčbou za pomoci medikace neprocházím. Zatím jen kontrolami, jako je CT a cystoskopie, ale to mne čeká až v dubnu. Do té doby mi medicína nijak neurčila žádnou dietu, doporučili mi pouze nekouřit a nepít alkohol, což víc jak třicet let stejně nedělám.

Výše uvedenou stravu dodržuji, ale jak říkám hledám i to aby nebyla tak jednotvárná, mám sklony dlouhodobě jíst jídla, co jsou snadná k přípravě, leč se stále opakují. Tak to trochu zpestřit a neuškodit si. A pochutnat si.

Stanovil jsem si program postupné zátěže, neboť jsem zjistil, že potřebuji pomalu zlepšit kondici, procházky po bytě a pomalé postupné čikungové a jógové techniky neukáží kondici, stejně teď nevím v jakém stavu je můj imunitní systém po třínedělním braní antibiotik.

Zřejmě budu muset pomalu funkční imunitní systém opět budovat. Jo, celých skoro třicet pět let se učím trpělivosti, jak je vidět, musím opět a zas být trpělivý. Relaxace, meditace, otužování, to vše přispívá, podle mých zkušeností ke zlepšení psychického a fyzického stavu.

Pochopitelně, zkušenost se zhoubným nádorem je nová, takže se učím znovu, jinak a efektivně. Aspoň doufám, že bude ta metoda efektivní. Přestal jsem pít kafe, jíst maso, a některé další potraviny, neboť všechny efektivní dostupné metody alternativního přístupu ukazují, že vynechání masa například má v terapii zhoubných nádorů dost velký efekt při uzdravě.

Není na škodu dát na zkušenosti jiných, ale také není nutné slepě kopírovat. Každý jsme jiný a každý potřebujeme svoji cestu, svůj přístup. Tohle už jsem pochopil dávno. Mnohé dělám jako v dobách, kdy jsem procházel terapií na závislost, ale ne všechno z té doby je možné opakovat. Přeci jen, je to jiný problém.

Osobně cítím, že je třeba se opravdu udržet v psychické pohodě, stabilitě, což samozřejmě není vždy jednoduché, leč neznamená to, že co není jednoduché je z toho důvodu nemožné. Z toho důvodu limituji třeba terapeutickou činnost. Pouze jen do chvíle, než začínám cítit příznaky únavy.

Hlídám si svou psychickou stabilitu a je mi jedno, zda má někdo pocit, že na něco nemám. A domnívá se, že podle jeho představy bych mít měl. Tyhle manipulativní triky ani nijak nekomentuji, ale třeba v diskusích pod blogy rovnou mažu. nehodlám plýtvat energií, na diskuse, co nemají smysl, ani cíl.

A mají jen sloužit těm „diskutujícím” k jakémusi sebepotvrzení. To mohou klidně zkusit jinde. Nakonec, ani když jsem byl fit, jsem neplýtval silami k vedení sporů, které se nedají vyhrát. Ty se dají pouze zastavit. Nemám chuť ani čas, plýtvat energií, abych někomu dokázal, že jsem chytřejší, krásnější, nebo že mám větší péro. Prostě škoda času a energie. I když stále jsou mi někteří přispěvatelé pouze k smíchu. Zasměji se a vymalováno. Jo jo.

Slunce pálí, vidím, jak v dáli
kůň jde k vodě pít,
tráva voní, lehám si do ní,
všude je mír a klid….

Dívčí boky, lehounký kroky,
holky mazlivý,
vítr v dlaních a v tajných přáních
jsou ještě bláznivý.

Holky to maj u mně dobrý,
každou z nich má někdo rád,…