Útržky úvah posledních dní

Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.

Zjistil jsem jednu věc. nemám potřebu se vyjadřovat k těmto dějům, které tak mnozí prožívají. Slováci mají, koho si zvolili, čas ukáže jak vše dopadne, brexit také nějak dopadne, není v mé moci něco v tomto směru ovlivnit a presidentem Zemanem jsem se přestal zabývat už dávno. Přečtu si, co kde řekl, koho urazil a víc nemám potřebu investovat energii, do komentování těch výše uvedených témat.

Stejně tak jsem postupně přestal komentovat články blogerů typu Kroupy, či Palkové. A dalších. Chtějí-li se prezentovat jak se presentují, pak jejich věc. Nakonec, lidé co se chlubí encyklopedickými znalostmi, případně opisují články z novin a nepokrytě se tím ještě holedbají, těm nemám opravdu důvod nijak v jejich konání bránit, či je komentovat.

Nemyslím si, že když lidé opustí víru a jdou jen za poznáním, samo ono poznání zlepší lidstvo nějak k lepšímu. Pokud by tomu tak bylo, pak všichni ti, co mají ono poznání, by nutně museli být lepší než jsou a vlastně by díky poznání, vzdělání odpadl nutně hřích. Tak nějak se domnívám, že pokud není ke vzdělání přidáno něco, co je i vertikální, nejen horizontální, něco, co je mimo tento svět, říká se tomu spiritualita, pak mají sice znalosti, ale ty samotné znalosti je lepšími nečiní.

Kříž je takovým symbolem, který přesně ukazuje tu důležitost propojení jak vertikálního, to směřujícího vzhůru a horizontálního, těch věcí světských, bez kterých není možné usilovat o ono stoupání výše. Nejsem nějaký zvláštní příznivec Václava Havla, ale byl jediným z českých presidentů, který splňoval, přes všechny své chyby, onen symbol, toho světského i spirituálního.

Vlastně všiml jsem si, že většina vědců, kteří měli víru a znalosti, vlastně dosáhli v onom poznání stupňů nejvyšších. Einstein, Planck, Pasteur, Faraday, Newton u nás třeba Grygar, byli lidé, jež měli ducha i vědomosti. Měli své chyby, trpěli různými omyly, ale byli mravní a byli si vědomi svých limitů. Což z nich učinilo opravdové majáky vědy. Znali mnohé, ale netrpěli vševědoucností, kterou občas trpí ti lidé s encyklopedickými znalostmi, které ovšem nesvedou dát do souvislosti.

Takže, kdybych si mohl přát presidenta, tak člověka, který má oba ty rozměry. Vertikální i horizontální. Předpokládám pochopitelně, že bude mít všechny lidské chyby. Nelze být bezchybný, ale je určitým a nutným procesem jisté utrpení, které plyne z nutnosti se poučit z vlastních chyb. Bez utrpení, nestability, nejistoty, není růst člověka. Jo jo.

Albert Einstein(1879- 1955) „Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temna. Je to osobnost Ježíše Krista, v něm se před nás Bůh postavil nejzřetelněji.“ „Čím více prohlubuji vědu, tím víc věřím v Boha.“ „Nikdo nemůže číst Evangelia bez pocitu skutečné přítomnosti Ježíše. Jeho osobnost pulsuje v každém slovu.“ „Moje náboženství se zakládá na pokorném obdivu neomezeného vyššího Ducha, který se zjevuje v maličkých detailech, jaké jsme schopni zahlédnout našimi omezenými a slabými smysly. To hluboké emocionální přesvědčení o přítomnosti vyšší rozumné moci, která je zjevena v nepochopitelném vesmíru, formuje moji představu Boha.“

http://www.nedelnilisty.cz/index.php/svedectvi/842-verici-vedci-a-vyznamne-osobnosti

Když se to umí, je to ke koukání

Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.

Stárnoucí pistolníci, co mají za úkol dostat Bonie and Clyde. Párek vrahů, co za sebou nechává mrtvoly policajtů. Krásně udělaný film, který svou pomalostí, nostalgii, nádhernou muzikou a perfektně napsaným scénářem zaujme.

Miluji takové filmy. Žádné zbytečně akce, ale napětí z nich jen dýchá. Navíc podle skutečného příběhu. Legendární lupiči tam moc vidět nejsou, až vlastně na konci, když jsou rozstříleni na kusy. Nic navíc v tom filmu. Stojí za to, těm kdo milují westerny vidět. Místo koní, auta, staré káry, které jsou nádherné, prašné cesty, třicátá léta minulého století s dobovou architekturou.

Jsem už vybíravý, než si něco pustím v tomhle žánru. Westernů je dost, leč dobře natočit dnes moderní western, není jen tak. Ale John Lee Hancocku,Kevinu Costnerovi se tenhle kousek skutečně povedl. S dalším, co se jmenuje Woody Harrelson, odvedli dobré řemeslo.

Američané umějí jedno. Vyprávět příběhy své mladé historie, vzbudit dojem, že co ukazují má váhu a smysl. Někdy s pathosem, někdy bez pathosu, v tomto případě platí to druhé. Bez pathosu, ale opravdově. Dva staří chlapi, co umějí svoji práci, mají svou minulost, své démony, a v konfrontaci s nastupující FBI, se ukazuje, ten jejich mizící svět, co by se mohl nazvat: „ Napřed střílej, pak se ptej. Ať umírají zločinci, ne my muži zákona. ” Ten svět se zapsal do dějin kinematografie tak, jako málokterá éra.

Znovu jsem si oživil tu dobu, kterou jsem sice nezažil, ale vyrostl jsem na ni, která lehce romantizovaně kladla důraz na právo, spravedlnost a především na osobní svobodu, kdy doznívalo mínění, že Západ je nekonečný, stejně jako lidské možnosti. Ten film byl ještě výjimečný jednou věcí. Žádný geniální černošský policista, nebo ženská partnerka, co se vyrovnala všem mužům a většinu z nich i předčila. Ano, první žena v historii Texasu v té době jménem Miriam A Ferguson byla guvernérkou, což byla historická realita. Nic navíc.

Vlastně z hlediska dnešního pohledu byl politicky ten film nekorektní. Bonie v roli ženského zločince, guvernérka a jinak nic. Žádná romantika. Jestli mě něco rozčiluje, tak právě ta upravovaná historie, kde musí být černoch, ženská, i když do toho příběhu vůbec nepatří a správný pohled na lidská práva. ne že bych něco měl proti lidským právům, ale mám nechuť k upravování historie tak aby byla politicky korektní.

Zřejmě se režisér John Lee Hancock nepotřeboval zalíbit levicově zaměřeným skupinám, které takovéto úpravy vyžadují. Natočil film, pochopitelně s jistou uměleckou licencí, ale zachoval atmosféru doby, nepřidával a neubíral. Pak najednou si člověk umí představit tu atmosféru Velké krize, kdy jsou vidět chudí běloši, kteří žijí z ruky do huby, hájí svojí existenci, a vastně ten sociální rozměr, je tam naprosto vidět, aniž by byl nějak extra zdůrazňován.

Jo, tomu se říká umění. Jen tak, jako mimochodem dát všechno, co k té době patří a ty se diváku dívej a žasni, jak je to jednoduché, když se to umí. Z náčrtku a všechno je vidět, nic neruší a nic nedrhne. Jo jo.

https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-byli-bonnie-clyde-romanticky-mytus-pravda-o-krutych-milencich

Umím číst, to je všechno

Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.

Naposledy dnes večer, mé lásce, kterou jsem pustil na svůj Macbook, aby si mohla napsat co potřebuje. Udělal jsem ji účet, nastavil a může směle pracovat. Leč nastal zádrhel. „Nešla” ji odesílat pošta z Gmailu. Tedy ona tvrdila. Chtěla na mě flashku, na kterou by si zkopírovala co napsala aby to odeslala. Tedy ona navíc není můj vrstevník, je o dost mladší. Jak je vidět,  nejen moji vrstevníci. 

Prý to má jen bílou plochu a nejde otevřít Gmail. Nedalo mi to, šel jsem, přečetl si dole vpravo dotaz, zda chci službu v HTML, klepl jsem na dotaz, gmail se otevřel a vymalováno. Osobně nepoužívám webové rozhraní, ale poštovního klienta Thunderbird, protože mám několik schránek a na Thunderbirdu, je mám pohromadě, přehledně. Nemusím se přepínat na Seznam nebo Gmail. Musel jsem si jen něco přečíst.

Ptala se: „Jak si to udělal?” „Umím číst.” Byla má odpověď. Odpověděl jsem ji, jak odpovídám většině svých známých, když zoufale vykřikují. „Něco se mi otevřelo a já nevím co s tím.” Ptám se: „Co tam píšou?”Já nevím, bojím se na to kliknout.”

Pravdou je, že Mac OS X je velmi přátelský uživatelský systém a lidé co mají Windows, mají jen co si zaslouží. Ale i na Woknech se dá vypátrat. co ano a co ne. Nejraději používám na práci Linux a FreeBSD. Což je poměrně jednoduchá záležitost, když se s tím umí. Tedy hlavně musí umět člověk číst, občas, než pochopí, co a jak nastavit používat Google a umět si přečíst technické věci v angličtině.

Během dvaceti let jsem se naučil používat čtyři operační systémy, nedělá mi problém přejít z jednoho na druhý a využít výhody jednoho každého z nich. nakonec střídání různých prostředků, změna nástrojů udržuje mozek v akci. Jsou lidé, kteří nevěří, že učení šetří čas. Ti, co se neučí, jen se trápí a pak mají pocit, že nástroj jako je třeba počítač, či jiný nástroj, je k ničemu, a hlásají: „Bez něho jsem měl vše dřív a lépe.” jen se nenaučili využít ty nástroje.

Podobní lidem, co si koupí automatickou pračku a umí ji nastavit na jeden program a jednu teplotu. Ano, je výhodné mít sadu nástrojů, které člověk může kombinovat, kdysi, když jsem pral bez automatické pračky, měl jsem pračku, ždímačku, kotel na vyvářku a kýbl na drobné věci, ve kterých jsem pral ponožky například za pomoci zvonu, také mi praní šlo báječně. Ale automatická pračka je pohodlí. A stačí se jen s ní alespoň trochu naučit zacházet a pak má člověk spoustu času.

Vzpomínám jak v mém mládí, kdy automatická pračka nebyla samozřejmost, chodily dámy, co ji neměly, a kontrolovali kvalitu vypraného prádla, co viděly někde pověšené. Říkaly taková ta slova: „No, ono z té automatické pračky to prádlo není ono. Takový je to zašlý.” Pochopitelně na vesnici a malých městech měly zcela přehled, kdo ji má a kdo ji nemá. Ovšem, v momentě, kdy si ji opatřily, tak pro změnu vykládaly, jak jejich automatická pračka pere zcela úžasně, na rozdíl do té pračky sousedky.

Jo, to je dávno: Yesterday.Jak zpíval svého času Michal Prokop. Každý kdo měl auto, ten vychvaloval svého miláčka. I v tom případě, že měl nejrychlejší traktor na světě, jak se přezdívalo Moskvičům, či bakelitový doupísťák, neboli Trabant. Všichni na nich našli něco skvělého. Automatická pračka a auto se bral jako luxus.

Dnes, kdy jsou tyhle věci samozřejmostí, už lze jen těžko někoho ohromit. I když, některým řidičům značek Audi, Mercedes, Jeep atd značka nedovolí prostě jen přibrzdí, nechat „méně” hodnotnou značku odbočit, jak se občas přesvědčuji, když mne někdo veze třeba ve Felicii či Dácii. Já jsem naprostý exot, který nemá ani auto, ani řidičský průkaz, nikdy jsem ani jedno neměl, takže mě se tyhle hrátky netýkají.

Ale docela chápu, že když mne někdo potká v klobouku, bosého a třeba s ruksakem na zádech, že jsem pro něj podčlověk. Já se ani nemám čím poměřovat. Umím sice spoustu věcí, ale nemám ten správný značkový esprit. Nemohu být ani hoden zájmu pro ty značkové jedince.

Naštěstí není to tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Je dost těch, co sice říkají, „když nemám značkové věci, jako bych nebyl.” Ale je také dost těch, co tohle šílenství mají zcela na háku, jsou svobodní bez toho tlaku, kteří ti druzí na sebe vytvářejí. Občas si značku koupí, protože je to výhodné. Jako jsem si například kdysi pořídil Macbook.

Maca mám protože je výkonný a spolehlivý. Dlouhá léta. Byl drahý, jenže za tu dobu jedenácti let, co ho mám, většina mých známých už má třeba třetí notebook, což se nakonec cenově srovná. A jinak, jestli je něco, či není značkové, mne tak nebere. Nakonec s Felicií jsme procestovali kus světa. Bylo to občas dobrodružství, ale život je zajímavý, když je občas dobrodružný. Jo jo.

To bejvávaly na koleji časy
když ráno začal večírek
někdo dal dvacet
někdo stovku
a stavěli jsme Eiffelovku
ze snů a z peří ze sirek

Brazilský kafe a anglický čaj

Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.

Jsem fanda českého fotbalového mužstva, ale až na jeden poločas, ten včerejší, jsem viděl rozdíl, kterému se říká: Nebe a dudy.” Jsem obdivovatelem anglického fotbalu a jsem celoživotní nadšenec z brazilského fotbalu. Jména Bobby Charleton, Gordon Banks, a další ve mně vyvolávání nadšení při vzpomínce na mistrovství světa ve fotbalu v roce 1966, které jsem viděl poprvé v televizi. Ty dvě předchozí, v roce 1958 a 1962, o těch jsem jen slyšel a četl v novinách.

Anglie se stala mistrem světa, měl jsem za to, že zcela oprávněně, fotbal byl přeci doma, můj druhý favorit Brazílie, byl vyřazen už ve skupině i s králem Pelem a zažil jsem obrovské zklamání v tomto směru. Nikdy předtím jsem Brazilce hrát neviděl a porážka od Maďarska a Portugalska po dvou předchozích titulech světových šampionů byla neuvěřitelná.

Leč Brazilci dodnes, i když nejsou mistři světa, jsou opět pro mne, z toho co jsem včera viděl, tím nejfotbalovějším mužstvem, celého světa. Pohyb, technika, rychlost a elegance. Není elegantnějšího fotbalu, než je brazilský. Pouštěl jsem si staré záznamy na YouTube Peleho, Garrinchy, pouštěl jsem si opakovaně tu nevídanou hlavičku Pelého v roce 1970 proti Anglii, kterou Banks chytil. Kličky Garrinchy, nebo „zcela jednoduché” obcházeni obránců Pelého.

Ano, Ronaldo, Messi jsou úžasní hráč. Maradona se Pelemu blížil, ale král světového fotbalu je jen jeden. Pele. Stačí se jen podívat na těch záznamech, co ten člověk s balonem uměl ve vápně. A nejen ve vápně. Kolik dal gólů a kolikrát byl mistrem světa s Brazílií. Maradona s Argentinou jednou, Messi a Ronaldo ani jednou, Pele dvakrát a byl by třikrát, kdyby v roce 1962 nemusel pro zranění mužstvo v Chile opustit. Zcela určitě, kdyby nebyl zraněný, by jim nepřekážel.

Přes tu nadílku v obou zápasech jsem viděl skvělý fotbal. Angličané nás zaslouženě přejeli, vymlouvat se na smůlu, považuji za nedostatek soudnosti. Hrálo naše mužstvo na co mělo. Prostě nemáme hráče, kteří by mohli hrát s těmi giganty rovnocenný fotbal. Na Angličany radost pohledět. Tak má dnešní fotbal vypadat.

Čistá realita. Včera jsme hráli s vypětím všech sil rovnocenný poločas, po přestávce Brazilci lehce přidali a bylo zcela jasno.Vzpomínám také na brazilské mužstvo osmdesátých let minulého století, kdy hráli asi nejkrásnější fotbal v historii, i když se nestali ani jednou šampiony. Brazilský kafe a anglický čaj, mi v obojím podání ochutnalo i dnes.

Možná bych mohl vyjmenovat víc těch hrdinů dávných fotbalových časů. Uvízlo mi jich v paměti dost a dost, Ivo Viktor se zcela určitě Banksovi vyrovnal, Josef Masopust byl neuvěřitelný hráč, který dokázal vést jak Duklu tak národní mužstvo proti brazilským mužstvům do rovnocenných soubojů. Říkali mu: „Generál fotbalových hřišť.” Také dostal po mistrovství světa v roce 1962 právem zlatý míč. Byl první kdo ho dostal a nebyl útočník.

Takové vzpomínky se vynořují, dobře, že je možné si mnohé okamžiky v paměti osvěžit díky tomu, že existuje ta možnost je na YouTube shlédnout. Shlédnout a potěšit se. Ty staré, většinou zrnité záznamy jsou plné té tehdejší fotbalové krásy.

Měl jsem těžký týden, bolela mne hodně pooperační jizva, stala se z ní aktivní jizva, špatně jsem díky tomu spal, ale ten fotbal a ono pátrání v dokumentech mi dělalo dost dobře. No, z bolestí jsem si za pomoci přírodních analgetik poradil, takové dobré, co teď používám se jmenuje „DLPA.” Pochválila mne paní doktorka, že jsem nepoužil ibalgin, nebo jiný podobný sajrajt.

Prý by mi to mohlo způsobit krvácení. Už jsem myslel, že půjdu do práce, ale ještě ne. Až po kontrole příští týden. Pokusím se dospat, pokud to jde deficit z poslední doby, díky té bolavé jizvě, ono to sice nebolí tak nějak strašně, ale přišlo mi to jako být na neustále studeném dešti a nemít se možno někam schovat. Neumírá se na to, ale je to otrava. Jeden neví jak by si lehl, přes den, kdy je nějaká činnost to ještě jde, ale v noci to byl hnus. Chvíli spal, chvíli bděl, vlastně ani nerozeznával jedno od druhého.

Tak a nakonec místo písničky dám nějaký odkaz, který ukáže tu velikost Peleho a předtím, co je to „aktivní jizva.” A může být i viditelně dobře zhojená, jako se zhojila mě. Ale nejen přírodní analgetikum, ale i masáž samotné jizvy pomáhá a má láska mě s nadšením tu jizvu masíruje. Ležím na zádech a vrním si. Jo jo.

http://www.zdraweb.cz/index.php?pg=aktuality&aid=9

Zlatý anděl Gabriel

Dnes má svátek Gabriel. Podle židovské, křesťanské a muslimské tradice, jeden ze sedmi Archandělů, a jediný prý ženského pohlaví. Jinak také „Zvěstovatel.”

Křesťanství přejímá do značné míry židovský pohled na archanděla Gabriela, zvláště pod vlivem knihy Daniel a 1. knihy Henochovy. Gabriel však sehrává zásadní úlohu při zvěstování Panně Marii a vtělení Božího Syna, Ježíše Krista. Právě on je zvěstovatelem božího poselství Marii a otci Jana Křtitele Zachariášovi (a proto je nazýván Zvěstovatel). Wikipedie

Tedy těch sedm archandělů je také podle tradice kabaly. Prameny se někdy rozcházejí ale tři jsou nesporní, Michael, Gabriel, Rafael. Podle všech tří monoteistických náboženství, znamená Gabriel 
(hebrejsky: גַּבְרִיאֵל, Gavri’el, „Bůh je mocný“, „Boží síla“) je jméno archanděla v judaismu, křesťanství a islámu.

Takže to jsem se trochu pustil do osvětlení, co vlastně jméno Gabriel znamená. Málokdo si uvědomuje, že v naší tradici je mnoho jmen převzato z biblické tradice a nejedná se vůbec o česká jména. Česká jména, nebo spíše slovanská by mohly být Šárka, Ctirad, Libuše atd. Oblíbené Marie, Jan, Josef jsou též z židovské tradice.

Nejsem nějaký znalec jmen, občas mne napadne se podívat, odkud jméno pochází, co vlastně znamená, protože jména mají svůj smysl a význam. Dávaly se dětem při křtu na počest třeba lokálního svatého. Svátek/jmeniny byl v křesťanství mnohem důležitější událost, než třeba narozeniny. Patron byl pro křesťana vzorem a měl být následován v jeho ctnostech.

Což se ne vždy vede, ale křesťan se spoléhá nejen na Boží spravedlnost, ale také na Boží milosrdenství, a archandělé se za nás podle katolické tradice s ostatními anděly a světci přimlouvají jak se modlíme při vyznání všech hříchů při mši svaté: …Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás bratři a sestry abyste se za mne u Boha přimlouvali.

Ano ano, přimlouváme se jeden za druhého, modlíme se jeden za druhého, což si myslím, že je důležité nejen z hlediska víry, ale z hlediska lidskosti. Dost těžko lze nenávidět někoho, za koho se modlím. Pokud se člověk za někoho modlí, zbaví se užírání z nenávisti. Osobně vyzkoušeno.

Pochopitelně, dlouho mi trvalo, než jsem k něčemu takovému došel, ale když došel, přestal jsem se užírat cizími chybami. Mohu si z lidí dělat legraci, mohu je pošťuchovat, ale nenávist je skutečně hřích proti sobě samému. Pár lidí užírajících se nestravitelnou nenávistí viděl. Byli hodně zablokovaní a moc dobře jim na světě nebylo.

Všechno potřebuje čas, i srovnání se s chybami druhých, neřkuli s vlastními. Ono nejde říct: Tak teď jsem všechno pochopil a odpustil.” Ale jestliže své křivdy nekrmí, pak dost často samy odplynou. A samotné porozumění chování druhých, také ledacos odplaví. Tak to je asi tak všechno, co mne k tomu jménu napadá. Jo jo.

V tikání hodinek uprostřed laviny
a kdesi pod cíchou zbytečné peřiny
V roletě přes okno a v jarní neděli
v pletencích zápasů v kvílící posteli
Ve zpěvu v koupelně
kterým se veřejně
přiznáváš k vítězství
nad starou bolestí

Tam sídlí přívětivý a ty slyšíš jeho hlas
zlatý anděl Gabriel v modrých botách adidas

Ještě tak to umět

Pročítám si tak různé weby, různé zprávy, různé názory. Některé mne zaujmou, některé přelétnu jen tak, u některých se zastavím, buď abych se pokochal autorovým rozhledem, nebo omezeností.

Většinou se nerozčiluji, protože na to někteří autoři cílí. Jejich programem je rozčílit, ukázat tu špatnost, tam špatnost. Druhých, politiků, sousedů, spolupracovníků. Už jsem si udělal obrázek, kde co a kdo bude komentovat. A bavím se těmi spory, které nemohou mít vítěze, i přesto, že různí kopírovači z Wikipedie kopírují moudro, dokazují tím svou svou nadřazenost. Svou převahu ve vzdělání.

Přemýšlím, co by asi tak dělali, pokud by se museli spolehnout na svou paměť, kdyby jim v diskusi vzali smartphony, museli by citovat zpaměti, kde by byla jejich diskusní „převaha.” Ano, rád se podívám, když si nejsem jistý, ale naštěstí ve svém povolání se většinu dne v diskusi na terapeutické skupině musím spolehnout na svou paměť, výřečnost, schopnost vidět souvislosti. Aniž bych měl k dispozici internet.

Ty všechny uvedené atributy se dají nacvičit. Stejně jako empatie. Nakonec Demosthénes, který byl vedle Cicera podle mínění starověkých autorů, jeden z nejslavnějších řečníků starověku toho dosáhl. První jeho řeč skončila fiaskem. Údajně neměl žádné předpoklady. Leč učil se mluvit, snažil se překřičet příboj, aby mu zesílil hlas, případně při výstupu na horu, dával si do úst kamínky, aby díky tomu získal čistou výslovnost.

Tehdy bylo nutné umět mluvit nahlas a čistě, protože jinak nedokázal řečník oslovit shromáždění a získat tak pozornost. Zesilovací aparaturu měli ve svých hlasivkách, nikde jinde. A jak jsem zjistil také při návštěvě starověkých divadel v Izraeli, Španělsku a Řecku, kde byla akustika vždy na vynikající úrovni. Jak to ti starověcí řemeslníci jen dělali, že dokázali i pod širým nebem udělat takovou akustiku?

Díky paní učitelce Frankové jsem získal lásku k antice a helenismu, což není totéž, a ona o těch časech uměla vyprávět velmi poutavě a vůbec mi nevadilo, že přetahovala hodinu. Zřejmě se v tom Cicerovi a Demosthénovi shlédla. Měla klasické předválečné vzdělání, mluvila německy, francouzsky, latinsky a starou řečtinou.

Jednou mi sice nafackovala, ale docela právem, protože jsem spal, neb jsem do noci četl „Dva roky prázdnin.” A spát při jejich hodinách považovala za nehoráznou drzost. Naštěstí jsem spal jen jednou. Mám od ní ještě několik knih, které mi věnovala na rozloučenou, jako věrnému čtenáři.

Takže by mne zajímalo, jak by ti kopírovači opravdu obstáli, kdyby museli čelit argumentům, tvrzením, bez urážek, protože urážky se snadno píší v diskusi na internetu, ale hůř se vyslovují tváří v tvář. I když, několik by jich zřejmě obstálo, ale většina pravděpodobně ne.

Myslím si, že moje generace měla to štěstí, že se spoustu věcí musela naučit zpaměti, musela umět ty znalosti použít v diskusi, kde platily opravdové argumenty, nikoliv manipulace. Znalosti se cenily. Pochopitelně jen v určitých kruzích. Znalost antiky, nebo jaksi základní přehled patřil k dobrému tónu.

Rozhodně se mezi znalost nepočítaly současné hollywoodské trháky, kde chybí jakákoliv základní znalost třeba místopisu a mýtů a jde vlastně jen o výdělek. Ukradne se motiv, nabalí se na to spousta rádoby scenáristických fantazií, o tom, co by diváka mohlo upoutat, a vznikne děs běs.

Zeus je černoch, Trojská Helena Číňanka, nebo Korejka, hlavně aby to bylo multikulturní a politický korektní. Myslím, že kdyby si někdo dal tu práci natočit ty „Řecké báje a pověsti,” čistě, že by to mohlo mít mnohem větší úspěch, než ty filmy, co se dnes točí.

Úplně si představuji, jak Achilles dostává svou zbroj, jak se opravdu hádá s Agamemnonem o Chrýseovnu, antická tragedie, jak Bríseovna nemůže bez Achilla žít, Patrokles padá v souboji s Hektorem. Skutečně v duchu toho homérovského vyprávění. Jenže zřejmě si tohle nikdo netroufne udělat a pravděpodobně by to skončilo jako další americký paskvil na řecké mýty a báje.

Viděl jsem jeden film přímo z řecké historie o válce Peršanů z Řeky a byl jsem zděšen. Pohybovaly se tam jakési podivné postavy obdařené zvláštními schopnostmi a vše v digitálním rozměru. Jméno toho filmu jsem úspěšně zapomněl. Snad jen těch slavných „300,” se dalo shlédnout člověk neměl pocit, že jde o naprostou hovadinu.

No, za svého života asi nic takového, co bych si přál, neuvidím. Američané nejsou znalci řecké mytologie, či historie a divák zřejmě spolkne všechno. Ale byl jsem se kdysi podívat, jak na Marathonu, tak v Thermopylech a jiných místech té antické historie a naštěstí jsem si nedal ten požitek z návštěvy zkazit těmi přihlouplými filmy. Jo jo.

Neznámé číslo

Občas se na displeji objeví neznámé číslo, a jsem obvykle na vážkach, zda zvednout, či nikoliv. Dnes se objevilo dvakrát. Oboje jsem zvedl. Nakonec, nikdy nevím, jestli nevolá budoucí klient.

První, bylo docela velké a milé překvapení. Ozvala se má sestřenice Jarmila, kterou jsem neviděl víc jak třicet let. Prý mluvila s mojí sestrou a ta ji řekla, že mi má zavolat. „Tak ti tedy volám.” Divil jsem se že je tak poslušná, ale prý si o číslo sestře řekla a zavolala. Dcera nejmladšího tátova bratra.

Okamžitě mi naskočily okamžiky z dětství, kdy jsme se celkem často vídávali. I s její starší sestrou Sašou. Míla byl sice o šest let mladší než můj táta, leč ženil se dřív, protože jak táta vždycky říkal, bál se, že mu tu hezkou holkou někdo odvede. Tedy se Sašou jsem zhruba stejně starý, Jarmila je mladší. Už je to taky babička. Jo, jak se z těch dětí, co jsme si hráli v Boleticích bud u nich na zahradě, nebo u tety Jiřiny, stanou starci.

Deset sourozenců, každý dvě tři děti, když jsme se sešli, dali bychom hravě dohromady školní třídu a pokud bych měli jezdit do školy MHD, potřebovali bychom pro sebe autobus. A najednou nikdo z těch sourozenců naživu, jen Jarmilina máma je poslední z těch tet, které jsem měl. Už vlastně nemám žádnou tetu. A že jich bylo.

Probrali jsme živé, mrtvé, patřičně pomluvili, to se jaksi musí, aby i ti mrtví věděli, že na ně myslíme, a ti živí si stejně nic lepšího nezaslouží. 🙂 Domluvili jsme se, že až pojedeme autem do Děčína, pojedeme z Ústí po střekovské straně a navštívím ji i tetu.

Málo platné, neviděli jsme se kolik let, ale příbuzní jsou příbuzní. Povídala, že naposledy jsme se viděli v Děčíně Želenicích, takhle po ránu, kdy ona se divila, co dělám v Želenicích, když moji rodiče bydlí na Kamenické, ženu mám v Jindřichově Hradci. No, zrovna jsem se rozváděl, takže jsem měl krásnou milou v Želenicích.

Rozvedená, Eva se jmenovala. Jedna z těch, co doufala, že když se rozvedu, že si ji vezmu. Mě se vše vybavilo, když mi Jarmila připomněla ono setkání. Jo s příbuznými máme společnou paměť. Ten si pamatuje to, ten zas ono a dají se docela dát dohromady zajímavé vzpomínky.

Jo, měl jsem v úmyslu mnohé, ale svatba s Evou mezi těmi úmysly nebyla. Pak jsem se sice oženil, ale vzal jsem si zcela někoho jiného než Evu. Dlouho mi to měla za zlé. Jak říkám, byla rozvedená, měla dceru, a já se nijak nikdy nechystal vychovávat cizí děti.

Roli otčíma jsem se úspěšné vždy vyhnul. Necítil jsem potřebu být lepší tatínek, než ten původní. To jsem často slýchával ve svém mládí: „Hledám tátu pro své děti, lepšího než ten jejich.” Vždy jsem na tohle prohlášení odpověděl, že děti tátu přeci mají. Touhle pýchou jsem netrpěl, že bych mohl být lepší táta, než ten pravý. Tehdy začínala ta móda vyřazovat otce za trest, trest za zklamání a pokoušet se svěřovat vlastní děti, do péče cizích chlapů. Tedy v tom lepším případě. V tom horším, žádného chlapa nechtěla a děti otci nesvěřovala. Jo, takových jsem znal.

No nic, to jen tak na okraj. Kde je Evě dnes konec netuším, naposledy jsem ji potkal na koupališti pod děčínským zámkem, kde jsem byl tehdy se svou druhou, v té době těhotnou ženou. Vrhla po mne pohled, že kdyby oči zabíjely, ležel bych tam na trávě mrtvý a má dcera by se narodila jako pohrobek.

Má tehdejší žena měla dobrý radar a okamžitě se zeptala:„ To je kdo?” Lhal jsem až se okolní kopce zelenaly, ale její víra v mou pravdomluvnost byla nulová. Už si ani nevzpomínám jak to dopadlo. Myslím na tom koupališti. Manželství s mou druhou ženou špatně. Ale už je to za námi.

No a druhé neznámé číslo byl můj operátor, slečna měla sice příjemný hlas, ale asi po pěti vteřinách jsem ji vypnul. Obvykle tyhle hovory zastavím hned jak sdělí, že má výhodnou nabídku. Ani nepoděkuji. Tady jsem ji dal šanci pět vteřin. Zřejmě jsem byl díky procházce v dobrém rozmaru. Takže, nic dramatického, politického, jen takový pocit z dnešního dopoledne. Jo jo.

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
má starodávná milá, starodávná milá
kde laně tišily žízen, kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinu aby se napili z dlaní
ubývá míst kam chodívala pro vodu,
voda si na to vzpomíná, voda je krásná.
voda má voda má voda má…

Jan Skácel

https://youtu.be/0tMR40Vu_gY

Česnek a láska

Četl jsem takové povídání o česneku, a pod ním mne zaujala diskuse. Bylo tam několik zajímavých příspěvků, z nich ten nejzajímavější byl tento:

Kdo jí cibuli, k tomu nechodí lékař, kdo jí česnek, k tomu nechodí nikdo. 

Zajímavý postřeh. Je pravdou, že jsem zvýšil spotřebu česneku na denních tři až čtyři stroužky. Ovšem zásadně je jím, až když odejde návštěva. Má láska mě klidně líbá, ale ona také jí česnek, neb se léčí, pokud je třeba, tímto přírodním antibiotikem. Česnek má mnoho dobrých vlastností, pravda, není pro slabší povahy, kteří nesnáší jeho vůni. Mě tedy česnek voní.

Našel jsem na iRozhlas zajímavý článek Antibiotikum z česnekuKde chemik Ondřej Kašpar popisuje jak by mohl fungovat jako introverní aplikace. Zajímavé čtení pro milovníky česneku.

Kupodivu česnek shodně s alternativními léčiteli uvádí jako prostředek, co dokáže řešit problém s rakovinovým bujením. 

Vědci tak například zjistili, že česnek dokáže bojovat s rakovinovým bujením. „Účinnou látkou česneku je alicin, jednoduchá látka, která obsahuje síru. Díky síře jde o látku velmi těkavou, nestabilní a typicky zapáchající.“

Podstatnou celého článku je také tvrzení, že:bakterie nemají čas na vytvoření rezistence, třeba také proto, že na rozdíl od syntetických antibiotik u nich nedochází k akumulaci v přírodě, ve spodních vodách, v půdě a podobně: 

bakterie nemají čas na vytvoření rezistence, třeba také proto, že na rozdíl od syntetických antibiotik u nich nedochází k akumulaci v přírodě, ve spodních vodách, v půdě a podobně.“

Jo, člověk se občas dozví věcí. Pochopitelně, byly doby, kdy jsem jedl česnek jen tak v bramboračce, česnečce a v karbanátkách. Dnes už asi málokdo ví, co jsou karbanátky. Většina lidí jí hamburgry, který když jsem ho prvně ochutnal, okamžitě jsem věděl, že to nebude to pravé pro mne. Ty tátovy karbanátky, co se tomu hamburgru tvarem a složením podobaly, těm chybělo všechno. Koření, česnek a ta křupavost, co dělala karbanátek, karbanátkem.

Česnek byl u mne v kuchyni v mnohém lahodném jídle. Vždy jsem hlásal: „Lásky a česneku není nikdy dost.” A ta, která neměla ráda česnek, kterých bylo naštěstí minimálně, dlouho se v mém objetí neohřála. Dával jsem ho na na topinky s volským okem. Občas jsem mazal chleba sádlem, s cibulí a vylepšoval jsem ten skvost ještě nakrájeným česnekem. Kdo ale dnes jí chleba se sádlem a cibulí?

Dorazit díte do školy s chlebem se sádlem s česnekem a cibulí, bylo by možná pro ten den vyloučeno z vyučování. I když, tady by biomatky mohly, tedy pokud by se je podařilo přesvědčit o výhodě takové stravy, své prosadit. Biomatky mají docela dost sílu. Bohužel, já teď v rámci prevence smím cibuli, česnek, leč není mi alternativci doporučen chleba a sádlo či vajíčka.

Myslím, že vegetariánská strava po nějakou dobu nemůže škodit. Nakonec, jak jsem tak četl doporučení různých lékařů v případě rakoviny, nebo po operaci nádoru, je dobré změnit tímto směrem stravu. Tak ty další dobroty , až zase časem.

Držím se spíš vegetariánské stravy, abych se vyčistil, detoxikoval, ale cibule a česnek naštěstí je základ. Dávám ho do pohanky, čočky, do tvarohu s bramborami atd. Tak ještě jednou. „Česneku a lásky není nikdy dost.” Obojí pomáhá k uzdravení. Jo jo.

Už dávno nejsem mladíkem

Čtu si nadšené výkřiky o postupu slovenské kandidátky paní Čaputové do druhého kola. Prý nástupkyně presidenta Kisky. Velká očekávání a velké naděje vzbuzuje ta dáma.

Jenže, tak nějak mi zní v hlavě jedna písnička, která sice moc nesouvisí s tou volbou, ale… Už dávno nejsem mladíkem a tak se vracím s prosíkem, tím vandráckým taxíkem, jo k Abilene, Abilene, teď už jen o tobě sním…Mnohokrát v životě jsem viděl lidí, nejen politiky, co dokázali vzbudit velká očekávání. Profesně, umělecky, sportovně. Aby se nakonec ukázalo, že očekávání jsou jedna věc a výsledky druhá věc.

Nechci brát nikomu naději. Lidé volí toho, kdo jim poskytne největší a pokud možno věrohodně presentovanou naději. Z toho důvodu nikomu nelaji, že volil toho, či onoho. Václav Havel též vzbuzoval veliké naděje, až do chvíle, kdy si dost velká část občanů uvědomila, že v presidentském úřadu je jen člověk. Člověk se všemi dobrými vlastnostmi a chybami, které člověk může mít.

Což mnohé překvapilo. Z prvotního a poměrně dlouhého nadšení společnost vystřízlivěla. Někteří se dodnes z toho vystřízlivění nedostali. Jsme lidé, volíme lidi, a jak se ukazuje, lidi se všemi lidskými vlastnostmi. Navíc si čtu, jak Slováci jsou před námi, jak jsou úspěšnější, no nevím, z úspěšné země do málo úspěšných zemí přeci nechodí velká část občanů, studovat, pracovat, žít zde. A dlouhodobě.

Musím říct, že nesleduji Slovensko, nijak zvlášť o něm nepřemýšlím, asi si říkám, že jako občan téhle země je pro mne lepší se zabývat zemí kde žiji, zabývat se tím, jak se mi zde žije a jestli bych měnil. Pokud se týče Slovenska, zřejmě bych necítil potřebu se tam odstěhovat.

Stejné jako se ženskou. Ano může se mi líbit mnohá, otázka je, zda bych ty mnohé měnil za tu jednu? Pokud ne, a to znamená dát na pocit, pak asi nebudou pro mne lepší. Přeji Slovákům ať se jim vede, aby volba, kterou učiní byla ve prospěch národa a státu, ael to je asi tak vše.

Čtu si také poznámky a úvahy k vyloučení V.Klause mladšího z ODS. Nevím, zda to ODS prospěje, či ne. Čas ukáže. Nejsem člen ODS, jako kdysi, i když je volím a zatím i přes vyloučení VK, volit budu. Nemyslím, že VK, je nějaký zázračný spasitel. Na spasitele už dávno nevěřím. Ano jsou krizoví manažeři, kteří přijdou, ukáží na problém, navrhnou řešení, které se buď osvědčí, nebo ne a po skončení své práce jdou jinam. Tím zřejmě VK nebude.

Zažil jsem dost takových, co přicházeli z halasem a odcházeli tiše. Velmi tiše. A zažil jsem i dost takových, co přišli, tiše se rozhlédli, dali si dohromady, že jedna jedna jsou dvě. bez halasu, výkřiků a slibů. Udělali co měli, bez zbytečných slibů a očerňování předchůdců. Obvykle stačilo jen pořádně uklidit a něco málo změnit, aby věci šly svou cestou. I tohle mne život naučil.

Naučil mě: „Udělej, vyzkoušej, nech chvíli běžet a pak můžeš jít dál. Neslibuj, o čem jistě nevíš, že bude fungovat.” Občas za mnou přijdou lidé s tím, že mne viděli v televizi. Viděli mne v televizi a čekají zázrak. Jenže, já zázraky neumím a pokud nechtějí spolupracovat, jsem dalek toho, abych jim cokoliv slíbil.

Slíbit mohu vnukovi, že mu koupím fotbalový míč a brankářské rukavice. Takový slib splnit je v mých silách. Ale jinak toho lidem kolem sebe o moc víc slíbit nechci. Naštěstí nemusím, nejsem politik a nemám povinnost vyvolávat naději. Pokud se mne klient zeptá, zda má naději, řeknu: „Jistě, pokud uděláš vše, co je třeba. A to je dlouhá cesta.” Víc než takové ujištění ode mne nedostane. Jo jo.

Macháně, beru!

Byl to docela zajímavý týden, který byl v pořadí sedmý mého marodění. Jo, občas se povede. Ale nedá se říci, že bych se nudil.Klienti se sem tam ozvou, nějaká činnost tedy je.

Čtu si, má láska vytáhla z mé knihovny knihu od Peter A. Levine: „Probouzení tygra,” což je jakýsi manuál jak pracovat s lidmi, co prožili trauma, například při autonehodě, nebo také při nějaké nemoci. Není to ani tak samotná psychoterapie, nebo čistá psychologie, je to jistý směr metod, které Levin dlouhá léta zpracovával. Vlastně je o to o určitých instinktivních, technikách které napomohou zpracovat trauma, tak aby nakonec člověk z něj těžil.

Transformuji se energie,co napomáhají nejen porozumění traumatu, ale i léčení. Energie a schopnosti, pochopitelně ty, které podle mnohých vědců neexistují. Ovšem, protože už jsem měl možnost ji číst, nijak o metodách Levina nepochybuji.

Kniha je napsaná tak, že podle ní mohou postupovat i laici, nejen odborníci pomáhajících profesí. Jak už mám ve zvyku, nebudu popisovat něco, co provozuje někdo, kdo tu knihu napsal, ale doporučím ji zájemcům. Kdo si opatří, neprohloupí.

Já si ji znovu prostuduji a pokusím se z ní do své praxe převzít maximum. Jak pro sebe, tak pro své klienty. Jsou tam postupy, co se opravdu mohou hodit.

Povídal jsem si předevčírem se svou láskou o Novém Zélandu, který jsem pěšky procestoval na rozhraní roku 2003-2004 a vyprávěl ji mezi prohlížením fotografii, jak bezvadní lidé tam žijí, jak bezpečně jsem se tam cítil a jak bych se tam rád ještě jednou, až se dám do pořádku podíval. No a dnes taková zpráva. Zlo dorazilo až tam.

Nemyslím si, že je dobré střílet bezbranné lidí v mešitě. I když zrovna nejsem příznivec islámu. A rozhodně si nemyslím, že takový čin přispěje záchranně bílé civilizace, které si docela dost vážím a nijak netoužím aby se rozplynula v nějakém multikulturalismu.

Přečetl jsem si na tohle téma několik blogů, některé byly seriozní, některé méně, inu lidé mají občas dost rozličný pohled na některé události. Holt u některých touha po čtenosti a karmě je velká. Ale jsem rád, že se našlo na iDnes, dost rozumných lidí, kteří si nemyslí, že nejlepší odpověď na islámský terorismus je bílý, křesťanský terorismus.

Jsem toho názoru, že s teroristy se nevyjednává, ti se mají rovnou zabíjet, pak už nikoho nezabijí, myslím, že fanatici většinou jsou nepřevychovatelní, ale jinak, každý ať si věří čemu chce, a pokud chceme udržet tu svou civilizaci, pak jinými prostředky.

Jasným nastavením pravidel, sekularizací státu, práva a povinnosti stejné pro všechny, kdo chce nějaké extra výhody, mám mít možnost jít tam, kde je dostane. Pak tu civilizaci udržíme takovou, jakou ji chceme mít. Dost velká část světa přijala ty evropské hodnoty a pokud je někdo příchozí nechce akceptovat, měl by mít smolíka.

Je dost možné, že by bylo potřeba pár odborníků na trauma, pro ty pozůstalé těch zastřelených, aby je časem vyvedli z těch traumat, která u mnohých pochopitelně nastanou.

Když už se zmiňuji o zajímavých blozích, tak asi nejvíc pro mne byl blog dr. Kovářové o ženách, co nechtějí mít děti: Pozor na přání nemít dětiChápu, že mnohé mladé ženy mají potřebu kariéry, zvládnutí profese, dostatek financí.

Ale, jak si tak marodím, nemohu si pomoc. Nejen má partnerka, ale moje dcery jsou mi v té nemoci oporou, vím, že existují, že jsou tu vnuci, nejsem na světě sám. Nebýt sám je z mého hlediska mnohem výhodnější pozice, než jen být úspěšný v životě. Ale jsou situace, které se z blízkými lidmi mnohem lépe snáší. Ne z toho důvodu, že se postarají, nechci se dostat do situace, aby museli.

I když ne vždy se to mnohým lidem zdaří, jen chci vědět, že nejsem sám, že se za mne má kdo pomodlit, až umřu, že si na mne někdo vzpomene, protože dokud žiji já, jsou se mnou moji rodiče, tety strejdové, a budou na mne snad v dobrém vzpomínat moji vnuci a moje děti. Možná i pár klientů, kteří budou mít pocit, že jsem jim byl prospěšný.

Jo, byl to docela hezký týden. Možná by bylo dobré říct. „Jen tak dál Jeníčku, jen tak dál. Jsme tu jen na chvíli, tak ať to stojí za to.” 🙂 No a mohu se pochlubit, měl by se mnou vyjít rozhovor v Katolickém týdeníku na téma: „Hazardní hráči.” Jen nevím jestli příští týden, nebo až další. Macháně mi poslal rozhovor k autorizaci, líbilo se mi, jak ho vedl, takže jsem mu napsal. „ Macháně, beru!“ Jo jo.