Sladké je žít

Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Ale jak říká klasik:

Nuž nechme bídu bídou být,
a pojďme k lahodnější věci,
kazí to beztak apetit,
nuzotou nudu zahánět si…

Takže se pilně léčím, jak klasicky,tak doplňkově. Pokud jsem doma shlížím své oblíbené westerny a čtu chytré knížky, jako je třeba „12 pravidel pro život,” od Jordana Petersona, který je takovým klidným, vzdělaným, leč důrazným hlasem západních kulturních hodnot. Na Youtube je s ním spousta přednášek, a píše opravdu poutavě.

Pravda, feministky, genderové aktivistky s mají menší problém, což je docela pochopitelné. Neboť jim zcela hravě vyvrací jejich ideologické omyly. Srozumitelně a argumentačně, jsou jeho argumenty těžko vyvratitelně. Pochopitelně, je nesmírně vzdělaný, jak v psychologii, tak i v jiných oblastech. Radost ho číst.

Občas si tedy čtu, občas si přemýšlím, jaký smysl pro mne má, tahle životní situace. Asi tenhle, všechno musím opustit, všeho, co jsem doposud považoval za důležité, sice důležitým zůstalo, ale nejdůležitější je, postarat se o sebe, zachovat si důstojnost i v té nemoci. Nebojovat s ní, ale naučit se sní žít.

Když se člověk naučí žít se svou slabostí, omezeností, které ten život s nemocí přináší, z ničeho nic, jen tak, se mi vybavují důležité okamžiky v životě, kdy jsem procházel různými krizemi, utrpením, život bez utrpení není možný v žádném okamžiku, přes svá utrpení, při vědomí si omezenosti a konečnosti lidského života, kterému neujde zhola nikdo.

Pak si uvědomí jakou hloubku má ten zenový příběh o muži, co visí nad propastí, jednou rukou se drží šlahounu a druhou rukou ochutnává jahody a říká si: „Ach jak sladké ty jahody jsou.” Tak nějak podobně prožívám svou momentální situaci. Život je sladký. I v nemoci.

Má láska se o mne pečlivě stará, Občas se sice pohádáme, když ona má pocit, že bych si zas všechno nemusel nechávat pro sebe. Ale tak to má být. Osobně nemám rád ukňučené lidi, co s každým bebíčkem jdou na veřejnost, člověk má prostě mít svá tajemství a zároveň umět vyjádřit své pocity. Přiměřeně!

Je fajn, že po třídenním ležení si mohu sednout a psát, co mne napadne. Musel jsem ve čtvrtek na pohotovost do Motola, naštěstí jsem nečekal dlouho a šel jsem na řadu a nechali si mne tu. Uvidím, co bude dál. Ale, nějak bylo, nějak bude a Boží jméno budiž pochváleno Amen! Jo jo.