My pony, rifle and me

Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”

Jsem nemocný, sice uvidím, jaký bude progres, zatím mám lehké potíže s průjmem, víc než z rakovinou. A prý jsem málo zavodněný. Průjem tomu zavodnění moc nepřidá. Ještě se udělá vyšetření na zlou bakterii, kterou bych musel opsat ze zprávy, ale jsem líný.

Měl jsem několik hezkých návštěv. Jak z blázince, tak dcera přijela z Londýna. Potěšily mne všechny. Problém je jen v tom, že jsem brzy unavený. Musím hodně odpočívat. A taky potřebuji se věnovat svým věcem, jako jsou imaginační techniky, dávám si do pořádku vztahy.

Jak jsem si tak rozjímal, přišel jsem na to, že je dobré najít, vyhledat lidi, kterým jsem v životě ublížil a odprosit je a požádat za odpuštění. Měl jsem štěstí, zatím každý, koho jsem oslovil, reagoval pozitivně a některá ta setkání, i když jen telefonicky, byla hodně dojemná.

Přišel jsem na fakt, že aby člověk uměl odpustit, musí napřed umět o odpuštění poprosit a pak se naučí odpouštět, a tím pádem najednou zjistí, že žije v míru se sebou a s druhými. Budu končit. I tak krátký text mi bere dost energie. Jo jo.

Napsat komentář