Pohrál jsem si trochu se Slackwarem*, zacvičil si, napsal pár komentářů, teď si zkouším napsat blog. Vlastně jen takové shrnutí uplynulého týdne. Takže jsem zaplatil daně, poslal daňové prohlášení.
Pohrál jsem si trochu se Slackwarem*, zacvičil si, napsal pár komentářů, teď si zkouším napsat blog. Vlastně jen takové shrnutí uplynulého týdne. Takže jsem zaplatil daně, poslal daňové prohlášení. „Milovaný” stát tedy dostal svoje, dal jsem mu skutečně, co mu patří. Navíc je mi ještě dlužen. Mám přeplatek na sociálním „pojištění.” Jinak jsme byl u zubaře, ten také bude stát dost peněz, a koupil jsem si několik zajímavých knih a shlédl několik zajímavých filmů.
Vždycky, když si pohraji s něčím, mimo svůj obor, vyřeším něco, na co většina lidí by si zavolala odborníka, mám radost. Nejen v tomhle případě, ale i v jiném. Pokud se rozhodnu, že se něco naučím, něco, co umí jiní, říkám si jedno. „Naučili se tohle jiní, tedy je to zřejmě v mých možnostech.” Pokud daná záležitost nevyžaduje genialitu. V případě Slackwaru, nutná genialita nebyla šlo jen o to najít způsob, jak v konsoli používat kódování UTF-8. Nic složitého. Pročetl jsem starší diskuse, našel a aplikoval.
Myslím, že v tomhle způsobu chování je obsažena valná většina řešení všech lidských potíží a problému. Podívat se jak to dělají znalí, naučit se, zkusit jejich řešení a až potom hledat vlastní. Není-li jiná možnost. Ani na takovéhle chování nemusí být zákon. Mít na všechno zákon není moudré. Že je moudré mít na všechno zákon nebo předpis, se nám sice snaží namluvit socani, politicky korektní, nebo ekologové. Ti se snaží zachránit každou „zeleň.” Chtějí na všechno zákon a tvrdí, že jsou prospěšní nám všem. Ale není tomu tak. Nejsou nám všem prospěšní. Místo zákona v mnoha případech, tedy ve valné většině, stačí jen použít hlavu. Třeba vysekat křoviska kolem domu, hradu, protože někdo může zapálit trávu, třeba i nechtěně a díky křoviskům, zachráněnými ekology, pak zapálit kulturní památku.
To bylo normální, že se vysekávalo křoví kolem domů, protože v letních vedrech, nebo na jaře, kdy je tráva suchá, stačí pár dní slunečného počasí, aby hezky proschla a pak jen jiskra. A už to hoří. Jenže „moudří znalci” všeho, pohrdající osvědčenými řešeními, co mají svojí logiku, místo logiky založenou na staleté zkušenosti, se vždy zaštítí pokrokem, jakýmisi znalostmi navíc, což v některých případech může být tak, ale jen v některých, a neštěstí je hotovo. Nejen ve vypálených hradech, ale třeba v zničených lidských vztazích.
Poručíme větru dešti, zní v těchto krajích víc jak šedesát let. Pořídím si dítě bez otce, zní unisono u některých matek. Otec je zbytečný, hlavní je dítě. Dnes zrovna jedna taková byla u mne. Jen opakovala, že ji tikají biologické hodiny, tedy ona si klidně pořídí dítě s alkoholikem, ale bude ho vychovávat sama. Vždyť její některé kámošky to tak mají a jsou v pohodě. Absolventka matfyzu. Tedy vysoce inteligentní a vzdělaná. Tak uvidíme, jestli zjistí, že má víc možností než tuhle. Staletá zkušenost totiž říká něco jiného.
Aby dítě vyrostlo v rovnováze, potřebuje oba rodiče. A sociální stát tyhle tendence k osamělým matkám podporuje. To je možná větší neštěstí, než ty dluhy, které díky tomu produkuje. Celé tohle povídání je vlastně jen o tom, že tahle společnost podléhá jakési pýše, která by se dala nazvat, „hrou na neomezené možnosti.”
Volání po větším sociálním státu je běžné. Ano nechť je větší sociální stát, ale pak je nutné říci těm, co pořád natahují ruku, že také budou víc platit. Pořád je těžké vysvětlit některým lidem, že bohatí lidé jednoduše o své peníze nepřijdou, nikdo jim je nevezme, protože jsou chytří v oblasti peněz. Ti ostatní jen budou víc platit lidem, které neznají, kterým nic nedluží, jen proto, že ti se domnívají, že společnost má povinnost se starat například o jejich vzdělání, protože ta společnost potřebuje vzdělané lidi.
Mnozí lidé se domnívají, že máme jakousi větší povinnost vůči společnosti, než vůči sobě samým. Já se domnívám, že je mi celkem lhostejné nakolik je společnost vzdělaná, že je pro mne důležité nakolik jsem vzdělaný já sám. Pokud někdo má potřebu vysokoškolského titulu v oblasti třeba genderové otázky, nechť si ho zaplatí, vystuduje a najde své uplatnění v libovolné privátní instituci, která se těmito otázkami zabývá. Stejně tak v psychoterapii, psychologii a jiných oborech.
Lidé často hledají jakýsi ideální systém. Myslím, že problém je v jedné věci. Jestliže systém umožňuje bez jakékoliv osobní odpovědnosti hospodařit s velkými částkami za minimální odpovědnosti, pak musíme přistoupit na několik věcí. Za prvé: Smířit se s tím, že lidé jsou tvorové hříšní, nejsou lepší než my sami, protože podléhají pokušení. Za druhé: Dáme-li do správy někomu velkou částku peněz, zjistíme jednu věc. Velmi brzo ty peníze začne považovat za vlastní. Za třetí: Z toho plyne, že musíme se chovat podle skutečnosti, nikoliv podle představy o ideálu.
Navíc každý má ideál trochu jinde. Státní úředníci a vláda jsou jako rodiče abstinujícího alkoholika, nebo hazardního hráče. Začne se podle toho chovat. Rodiče abstinujícího hazardního hráče, se velmi často začnou chovat nikoliv jako správci peněz, které jim syn svěřil do opatrování, aby je neprohrál, protože jeho samého velké částky peněz takzvaně spouštějí. Ale jako majitelé peněz a rozhodčí a znalci toho, co je pro dospělé dítě nejlepší
Ti rodiče mnohdy velmi rádi tu starost převezmou, není tomu tak vždycky, ale častěji, a začnou se chovat jako ti, kteří budou rozhodovat o všem jak syn peníze utratí a za co. Určují jeho směřování v oblasti zájmů, chtějí rozhodovat o tom, co je pro něj důležité a co ne. Stejně tak zacházejí s penězi lidé, které si volíme. Určují kolik komu, kolik si půjčíme a na co, určují kolik dáme na silnice, kolik svobodným matkám, kolik invalidům, jaké peníze dáme na zbraně. Rodiče i vláda si vůbec nevšimnou, že jim peníze byly jen svěřeny, u rodičů ještě navíc je otázkou vlastně jen správa, nikoliv rozhodování o penězích samotných. Vláda, kterou si občané zvolili, má právo zacházet s penězi daňových poplatníků, ale jen podle jejich zadání.
Ale jinak to byl hezký den, ten dnešní. Slunce svítilo, šel jsem pěšky do města, procházkou přes malou Stranu a Staré Město, potkal jsem dva klienty, feťáky, prošli pětatřicítkou a komunitou, poznal jsme je, ale hlavně oni poznali mě a hlásili se ke mě. Oba dva už abstinují dlouho, byli oba s rodinou, takže mi hrdě předvedli své manželky i potomky. Jednoho jsem potkal v italském bufetu na Smíchově, nedal jinak, než že se najím s nimi a trval na tom, že jsem jeho host. Rozuměl jsem mu. Jeho pozvání jsem přijal. A měl jsem pocit prospěšnosti. Ten nejlepší pocit, který člověk má. A já ho mám vždy v tom případě, když vím že jsem spolupracoval s lidmi, kteří si mě ke spolupráci vybrali a na tu spolupráci vzpomínají s radostí.