Začal jsem psát blog o časech minulých a raději jsem toho nechal. Protože jsem si říkal, že fakt se nemusím rozčilovat nad tím marasmem, který od bolševismu až k dnešku ještě přetrvává.
Začal jsem psát blog o časech minulých a raději jsem toho nechal. Protože jsem si říkal, že fakt se nemusím rozčilovat nad tím marasmem, který od bolševismu až k dnešku ještě přetrvává. Místo toho jsem šel raději cvičit. Cvičení mi vždy udělá dobře, zlepší mi náladu a když si pak něco pěkného přečtu, nebo si pustím dobrý film, tak se mi hned na světě líbí víc.
V poslední době mám klienty, kteří jakoby vystoupili z mých čtyř knih, zabývajících se jak vztahy, tak závislostí, nebo manipulacemi. Bez ohledu na to jestli se jedná o individuální konzultace, nebo skupinovou terapii. Dnes jsem poslouchal starší dámu, která si přišla pro radu, jak zacházet s vlastní dcerou, co žije s alkoholikem.
Večer zase mladého muže, kterého opustila žena, našla si jiného, po tříměsíční známosti se hodlá vdávat a otci svých dětí, neopomene vždy při setkání dát najevo, jak je šťastná a jak ho má za těch sedm let let plné zuby. On je chudák z ní vynervovaný, tedy, ne že by ji něco zůstal dlužen, protože ještě nepochopil, že klidný hlas a lehký úsměv na rtech má větší sílu, než sebevětší a sebelépe vymyšlené urážky.
Nechal jsem ho, aby si zahrál svoji ženu, aby se zkusil do ni vcítit. Partnera jsem mu dělal já. Byl udivený, co všechno se dozvěděl při té přehrávce. Zamyslel se nad sebou. Zřejmě mu došlo, že když ona slyší při výhrůžce, že ho připraví o děti, slova: „Inu udělej, co máš a co uznáš za vhodné.” Že ji asi bude tak jak to prožíval v zastoupení. Nejvíc se cítil v té přehrávce jako manželka raněný slovy. „Nic od tebe nechci, nic od tebe nepotřebuji. Chci se jen domluvit o dětech. Pokud dáváš najevo, že mě zameteš, tak jistě zkusíš, vše co půjde, ale to už k rozvodu patří.”
Ptal jsem se ho jak té ženě bylo při té přehrávce. Připustil, že se cítila bezmocná, zklamaná a vlastně zuřila že je mu lhostejná. Tak si vysvětlila slova o své nepotřebnosti.
Jo, to bývá mnohdy velmi hořká pilulka, když ten druhý, který se rozchází, opouští, najednou zjistí, že tedy může jít, že není na světě sám a nakonec mu forma onoho trestu, kterým někdy má rozvod být pro toho druhého zcela nevyšel. To bývá teprve zklamání. Rád tuhle techniku občas v takových případech dělám, protože v tom „převtělení,” které bývá velmi blízko skutečnosti se člověk dozví o tom druhém právě v rámci emocí. Jako lidé své emoce v takových případech tajíme, protože pak nemůžeme hrát onu známou, sice velmi nevýhodnou hru na vítěze.
V tomhle vztahu, žena neunesla jeho změnu, pokoušela se ho dostat znovu do podřízené pozice, nakonec neunesla jeho odpor se do té pozice vrátit, takže ho potrestala rozchodem. Tohle některé manipulativní manželky, které měly díky závislosti manžela převahu jak morální, tak třeba ve schopnostech neunesou. To je přesně ten případ, kdy by měly jít do terapie, nikoliv ani tak, že by se zachránilo manželství, ale pro sebe, aby neopakovaly v dalším vztahu stejnou chybu.
Jak byl rozzuřený,ukřivděný, tak nakonec skrz to porozumění motivům své ženy se mírně zklidnil. Jakmile porozumíme motivům druhého člověka, najednou máme možnost se chovat zcela jinak, pro něj neočekávaně. Pochopitelně v takových sporech se lidé nejčastěji pokoušejí vyhrát tím, že zraní pokud možno, co nejvíc toho druhého. Kdo zraní nejvíc, ten vyhrál.
Tím, že se mírně zklidnil, začal spíš místo popisu prožitých křivd rozumět, že i ona má strach z budoucnosti, že i ona jde do neznáma a sama sebe přesvědčuje, že je šťastná a spokojená.
Jenže sám sebe přesvědčovat o svém štěstí je poměrně náročný úkol a rozcházet se po sedmi letech a s dvěma dětmi není nic jednoduchého. I tohle mu trochu došlo. Takže jsem se s ním pokusil domluvit a nacvičit strategii setkávání, kde on nebude se chovat jako ukřivděný, ale jako muž, který je si vědom své ceny a je si vědom svých životních možností. S tímhle mám docela dost životních zkušeností a vím, že většina žen na změnu chování v takových případech nereaguje agresivně. Nebo ne příliš.
Konec konců, pokud ona uvěří, že jemu už na ni nějak extra nezáleží, začne minimálně přemýšlet, z jakého důvodu. Málokdo jsme rádi, když zjistíme, že už nejsme pro toho druhého zajímaví a za většinou začneme shledávat, že nám naše nedůležitost docela vadí. A je faktem, že na tohle zjištění, ať muž nebo žena jen málokdo, pokud vůbec, reaguje agresivně.
Spíš si uvědomí, že ztratil začne i on přemýšlet, jestli to bylo nutné, nebo ne. Někdy přijde na to, že ano, bylo to nutné, většinou se ale dostaví zjištění, že nebylo. Že to šlo i jinak. Sice pozdě, ale nakonec lepší pozdě, než nikdy a skutečně chytří lidé většinou objevenou chybu už neopakují, nebo ne v tak vypjaté formě.
Ona dáma z rána, co přišla na konzultaci, jak dál se svou dcerou a jejím manželem, nakonec odešla s vědomím, že se skutečně nemusí dát bavit historkami o sexuálním neladu své dcery a jejího manžela, a že má docela právo jim říct, že tyhle věci by si měli řešit mezi sebou a ne ji tahat do svých sexuálních a partnerských sporů.
Docela byla překvapená, když jsme ji řekl, že pokud by některá má dcera měla podobné potíže, klidně bych ji odkázal na manželskou poradnu, nebo rodinného terapeuta, který by s ní celou situaci probral a rozhodně bych se střežil do toho sporu jakkoliv vstupovat.
Někteří rodiče mají skutečně zvláštní představu o pomáhání svým dětem. Nehodlají vzít na vědomí, že děti jsou dospělí a jako dospělí si prostě některé záležitosti, hlavně ty postelové mimo domácnost neberou k příbuzným.
Probral jsem s onou dámou, jaký má ona sama zisk z téhle situace. Jako obvykle napřed se domnívala, že má z toho jen potíže, ale pak připustila, že ji zas až tolik nevadilo, když měla manželský život své dcery pod mírnou kontrolou. Holt nakonec se ji situace vymkla z rukou a místo mírného zisku, zažívá velkou nepohodu. Tak už to v takových případech chodí.
Nakonec únava z řešení a naslouchání nekonečným stížnostem je značná. Navíc, když se bojí říci. „Ne už se nechci dát zatáhnout do tvých potíží.” Ze strachem, že nebude považována za dobrou matku. Mnohdy požadavek, představa o sobě, že může být někdo považován za dokonalou matku, skvělého, silného otce, zachránce všeho všehomíra, neřkuli svých dětí, dokáže nadělat paseku. Ve vlastním životě. Jo jo.