Tak se mi zdá, že dospávám celý týden.
Tak se mi zdá, že dospávám celý týden. V pátek na komunitním programu jsem mluvil o tom, že celý týden byl bez nějakých extra událostí, což je si fakt, ale cestou domu jsem si také připustil, že byl hodně namáhavý. Tělo i mysl přes víkend odpočívá. Což není špatně. Dát volný průchod potřebám. I ten zubař, kterého jsem zase po čase absolvoval mi dal dost zabrat. A ještě dá, finančně i časově. Zuby jsou prostě dnes drahý „špás.”
Jenže na co jinak by člověk vydělával peníze, pokud by je za něco rozumného neutratil. A moderní technologie jednoduše něco stojí. Mít dobré zuby, znamená mít v pořádku zažívací trakt a se zažívacím traktem přichází poměrně velká šance na dobré trávení a s tím i na dobrou náladu. Jo, jedno ovlivňuje druhé. Nakonec, není toho moc víc, co působí na lidech odpuzujícím dojmem, než zkažené zuby a páchnoucí dech.i Vidím tohle v poslední době čím dál častěji mezi pacienty. Poměrně mladí lidé a bez zubů, nebo jen trosky chrupu. Pochopitelně, že pokud prochlastají, prohrají, nebo profetují peníze pak jim na důležitější věci jako je zubař nezbude.
Trochu sleduji místní politiku, tedy různě, co tak zachytím, protože nemám čas a hlavně chuť, se příliš hrabat v té špíně, která se na nás valí ze všech stran. Jestli se dnes smějeme lidem kolem VV, pak se vlastně smějeme sami sobě, když jsme uvěřili, že pět a dvacetileté dámy, nebo lidé, kteří vystupují jako odborníci na korupci jsou zárukou jakési mravní integrity, zkušeností a přehledu. Jak se ukazuje, ti lidé nejsou zárukou vůbec ničeho. A nejsou zárukou vůbec ničeho, protože jednoduše sama společnost není nastavena na nějaký morální profil.
V zemi, kde veřejnost, krádež čehokoliv veřejného, považuje za příjemný sport, nelze očekávat, že se objeví v politice bezúhonní lidé, kteří budou držet nějaké dohodnuté morální standardy. Tohle totiž není problém politiků, ale problém obecný. Pokud jsem vyrostl v ovzduší, kde se dodnes hlásá, že „kdo nekrade denně hodinu, okrádá vlastní rodinu,” pak musím zcela jistě mít za samozřejmé, že krádež je něco, co nikomu nijak neubližuje, a že ukrást něco veřejného není zločin, ale projev chytrosti. Stejně tak „všimné” jak se říkávalo. Bez všimného ani ránu. Přijdeš na úřad, něco potřebuješ, dáš všimné a dostaneš. Úředník pochopí, že není služebník, který je placen z prostředků obce, která má jen tolik, kolik ji občané přidělí, ale získá dojem, že je pán obce.
Musíme být solidární, říkají mnozí. Ano solidarita je skutečně ušlechtilá vlastnost. Jenže by nesměl být mnohdy za ní schovaný požadavek, plať a na nic se neptej. My víme nejlépe jak a komu a kolik. Jenže já si nemyslím, že vědí lépe jak a komu, a nebo že vědí lépe než já. Jak se ukazuje, nevědí a dlouho vědět nebudou. Dostáváme se do začarovaného kruhu. Zvolíme-li zcela nové lidi, nebudou to umět a budou dělat chyby. Pokud veřejnost nebude tolerantní a trpělivá a nebude očekávat zázraky na počkání, pak se nic nezmění, protože veřejnost zpanikaří. Média potřebují senzace, tedy budou vyrábět senzace a z běžných, neúmyslných lidských chyb se budou vytvářet kauzy, které se budou nafukovat a ti co neuspěli si budou přihřívat polívčičku.
Nakonec, vidím a čtu, jak mnozí lidé, píší nasupené články, kde jim není nic dobrého a nikdo dobrý. Vyžadují ctnost u jiných a sami onu ctnost postrádají. Lidé, kteří neumí hospodařit se svými penězi tak, aby nebyli po krk v dluzích, se domáhají funkcí, kde budou hospodařit s cizími penězi. Vždy, když někdo začne dávat dobré rady, jak hospodařit s veřejnými penězi, zeptám se jak hospodaří se svými. Má jich dostatek na věci, které jsou nezbytné? Třeba na zubaře, nebo na dobu, kdy už jim tolik obchod nepůjde? Tohle je právě ta kardinální otázka.
Všichni ti, co požadují ctnost od druhých, musí ji požadovat sami od sebe. Pak zjistí, že je ona obecná nasranost přejde. Nejde o to být ctnostný a bezchybný celoživotně, tohle zřejmě nikdo nesvede, ale nedělat drama z běžných lidských chyb. Pokud se začne někdo ohánět malými platy a dobou, vzpomenu si na svoji matku, která dokázala uživit dvě děti ze svého malého platu, bez pomoci mého otce, který zvesela všechny své vydělané peníze propíjel. Sice se nedokázala zbavit mého otce, ale uměla z mála vyžít a poskytnout všechno potřebné, co jsme jako děti potřebovaly. Naučila to i nás. Je pravdou, že toho bylo skutečně málo. Ale byla natolik schopná, že uměla zajistit vše potřebné. Musel jsem od dětství na sebe vydělat. Dodnes tu zkušenost považuji za základní a nejdůležitější využitou zkušenost ve svém životě. Jsem schopný se o sebe postarat.
Nelíbí se nám, že se budeme muset uskrovnit, když si nedokážeme na sebe vydělat a nebo pokud dokážeme, že neumíme s vydělanými penězi hospodařit. Ti lidé, co jsme zvolili, totiž jsou jedni z nás. Chovají se a myslí jak umí. Stejně jako jiní z nás, věří: že nějak to dopadne, čas ukáže,třeba se stane zázrak. Takhle totiž obecně uvažují lidé, kteří se nechtějí příliš starat. Bohužel, nebo bohudík, ona jejich nasranost na ně, je také nasranost na sebe samé, že nejsou lepší, než oni sami, když jim věřili a oni zklamali. Hledají viníky, místo řešení. Tohle je velmi časté. Doufají, že přijde spasitel, který mávne proutkem a už bude dobře. Hned ne, Změny k dobrému se dějí pomalu, postupně a hlavně nenápadně. Takž, v době kdy je lépe, si najednou začínáme myslet, že není tak dobře jak by mohlo být a začínáme být nespokojení víc a víc.
Spasitel nepřijde, tedy ne politický a budeme si muset poradit sami. Bez politiků. Stejně tak bez všech těch, co vědí, co by měli dělat ti druzí a sami se sebou si rady nevědí. Takových kolem sebe mám tucty. Přijdou a začnou: „Víte, já jsem ve svém okolí oblíbený, protože umím každému poradit, jen sobě mi to nějak nejde.” Pak následuje přání, že by chtěl být terapeutem jako jsem já, aby mohl pomáhat lidem. Neumí pomoc sobě a šel by pomáhat druhým. Jeho cílem, tím základním je být oblíbený. Neumí být poslušný svých potřeb, neudělá, co jeho život požaduje, leč by chtěl aby ti druzí dělali, co jim doporučuje. A zůstal přitom oblíbený a slavný. Cíl mnoha námi zvolených politiků.