Původně jsem chtěl napsat něco o Československu a vlastenectví, ale pak jsem usoudil, že Československo zajímá už málokoho, vlastenectví se nenosí a tak budu psát o těch všedních starostech, které mám
Původně jsem chtěl napsat něco o Československu a vlastenectví, ale pak jsem usoudil, že Československo zajímá už málokoho, vlastenectví se nenosí a tak budu psát o těch všedních starostech, které mám, jako, že se možná sejdeme v neděli a budeme zkoušet mou novou hru. Dal jsem hercům na vybranou, že kdo chce přijít, přijde a tím dá najevo, že bude hrát. Mám takovou metodu. Nikoho nepřemlouvám, nikomu nic necpu, nejen v divadle, ale nabídnu možnost a lidé ji využijí, nebo nevyužijí.
Mnozí lidé, hlavně u svých dětí, tedy dospělých dětí, vědí „lépe,” než ty děti, co ty děti potřebují, co chtějí, nebo co by měly chtít. Pochopitelně, já nevím, co by měly moje děti chtít, nevím, co potřebují, nesnažím se uhádnout, ale klidně se zeptám, co by jim udělalo radost. Oni mi to řeknou a je klid. Nakonec, většinou jsou spokojeni všichni.
Metoda doptání se je to metoda, která nezajišťuje „ǘspěch,” jako u řádně zmanipulovaných jedinců, co mají pocit viny, když se nedostaví. Já osobně preferuji a rád se setkávám s lidmi, kteří mají potřebu se mnou být, se mnou něco tvořit, zcela dobrovolně, bez nátlaku a manipulace.
Pro mnoho mých známých je tohle nepochopitelné chování. Jsou dokonce i tací, co o mě říkají, že neumím vést lidi, neumím s nimi jednat. Jistě, neumím s nimi jednat podle jejich představ. Mnozí lidé jsou zachyceni do svých představ jak správně jednat s lidmi, jak správně vést, jak správně mluvit, aniž by si uvědomili rozdíl mezi jejich představami o výsledku a výsledku samém.
Pokud mi někdo vytýká můj způsob vedení, chování, tak říkám: „Mám sedm ambulantních terapeutických skupin závislých, které jsou neustále plné a mnozí lidé mají potřebu do nich chodit i několik let. Dal jsem dohromady divadlo, kde vystupuje 24 lidí, kteří zkouší, trpí pod mou knůtou, dokonce je na nich zda přijdou, či ne. Oni zatím našli důvod přijít. Jaký je důvod ke změně? Víra, že ty víš lépe než já, co je pro mne výhodné? Týpek říká v té hře, co jsme hráli v sobotu.
Kdybych byl ze zlata, jsem pro ně málo zlatý!”
Ano, pro některé lidi nebudu nikdy dost zlatý. Takže tvá metoda je dobrá, ale nevím jestli je dobrá pro mne. I když mi dáváš najevo, že nejsem zlatý podle tvých představ.
Mohu ti věřit, ale také nemusím. Věřit ti budu, když uvidím, že máš plné skupiny, plné divadlo, klienti i herci ti věří. A budu vědět, že já nemám plné divadlo, plné skupiny a klienti a herci mi nevěří. Ale i pak budu zkoumat, jestli je tvoje metoda vhodná pro mne. V životě jsem se mnohokrát přesvědčil, že co funguje mě, nefunguje jiným a opačně. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že ti „pravověrní” jsou jen nejistí lidé, kteří hledají oporu v metodě, která jim přikazuje pravověrnost a čistotu metody.
Takže, jestliže soubor, který vedu měl vždy plné představení, jestliže byli ti ochotníci vlídně přijati a mnozí lidé přišli opakovaně, pak mohu věřit, že jdu správným směrem a potřebuji se sice stále učit, ale není nutné měnit přístup a metody. Stejně tak ty skupiny. Ano, jsou lidé, co po několika letech zrecidivují, protože podvádějí hlavně sebe sama, ale většina těch, co vedu, žije život podle svých představ, pak si mohu myslet, že je vedu jako průvodce životem v abstinenci tím směrem, který vede k jejich cíli. Tedy, vedu je dobře a k jejich spokojenosti.
Každý ten klient má svůj cíl, ke kterému má touhu dojít. Já jsem jen průvodce, nikoliv nosič jejich ruksaku. Je na nich, jak je těžký jejich ruksak a jak daleko ho chtějí nést. Mohu věřit trase, průvodci, poradci, ale nakonec se ukáže jen jedno. Přes veškeré rady a pomoc, jsem na všechno, co se mne týče v životě sám, a jen já sám musím nést odpovědnost, za své činy. Tohle je mnohokrát ověřená banální pravda. A nedávno jsem uvedl, tu převzatou moudrost od Barbary Gordon: „Proto jsou banální pravdy pravdivé, že se neustále opakují.”
Banální pravda je ta, že jen výsledky ukáží, jak dobře a soustředěně, plus citlivě jsem pracoval. S lidmi, stejně jako s dřevem, železem, nebo zlatem. Platí jen co je vidět. Všechno ostatní jsou jen kecy u stolu, které mohou mít čase svou jistou váhu, ale jen časem a jen omezeně. „Ora et labora.” Modli se a pracuj. Pracuj jak nejlíp umíš a uvidíš, co z toho bude.
Pracuji skoro padesát let. Celých těch padesát let jsem se učil, dělal chyby, učil jsem se neopakovat stejné chyby. Ale když jsem se něco naučil a fungovalo ta metoda a měla výsledky. Musel jsem mít zatraceně dobrý důvod, abych úspěšnou metodu měnil. Změnu jen pro změnu, považuji za ztrátu času. Jistě, pokud metoda přestane fungovat, setrvat na ni jen z nostalgie po minulosti, je kravina. Totální kravina, na které jeden každý prodělá kalhoty. Ve všem. V lásce, zaměstnání, nebo na divadle. Jo jo.
A malý doplněk k blogu