V sobotu, když mě vezl Kryštof z představení domů, jsme povídali o budoucnosti souboru.
V sobotu, když mě vezl Kryštof z představení domů, jsme povídali o budoucnosti souboru. Hrajeme spolu víc než rok a půl, nacvičili jsme dvě hry, většina z nás, včetně mě o divadle měla ten pojem, že existuje, ale jak funguje ochotnický soubor, většinou nikdo z nás neměl ani zdání.
Takže nacvičit s lidmi, kteří předtím o divadle neměli ani šajn se mi dnes zdá jako zázrak. Měl jsem nejasné tušení, co bych tak chtěl ukázat a říci první hrou. Vlastně měl to být skeč, kterým jsem chtěl oživit uvítání další knížky. Nakonec se z toho zrodil fenomén, s nímž nikdo z nás tehdy na začátku nepočítal.
Dala se dohromady skupina lidí různých osudů, životních zkušeností, věku, která najednou funguje. Jako v každé skupině, než se vykrystalizovala do podoby v níž je dnes. Prošlo jí dost lidí, kteří zjistili, že hrát divadlo, i když ochotnicky je náročná záležitost v níž je nutná kázeň, řád a ochota snášet utrpení.
Ochota snášet utrpení je dáno jen nemnohým. Protože, kdo neumí snášet utrpení, ten se většinou nikam nedostane. Byly doby, kdy cestovat na Nový Zéland byla záležitost minimálně několika týdnů, nebo měsíců. Pro většinu lidí, tam cestovat bylo utrpení a zůstali doma. Dnes se tam cestuje v řádu hodin a pro většinu ta „dlouhá cesta,” je utrpením, které nepodniknou.
Ti nemnozí se vydali na Nový Zéland, Severní Ameriky, Jižní Ameriky, nebo do jiné části světa a našli domov, svobodu a svou představu o štěstí. Stejně tak jako ti, co hrají ochotnicky divadlo, investují do toho svůj čas, peníze, nebo invenci. Nezbohatnou, asi se většina z nich nestane hvězdami, které jsou fotografovány na každém kroku a na jejichž názory se ptají novináři. Ale zdá se, že našli své štěstí.
Takže vydat se do dálky, nebo do zkušebny souboru vyžaduje čas, trpělivost, ochotu se učit, snášet výtky a upozornění. Přizpůsobit se druhým, vycházet s nimi i když se nemáme vždy rádi. Umět snášet lidi, kteří nám vždy nejsou milí, k tomu potřebuje člověk mít smysl. Najít smysl situace se dá nacvičit. Jako se dá nacvičit sebeovládání. Obojí se dá postupně trénovat.
Nejvíc jsem se v terapii naučil na lidech, kteří byli obtížní druhým a většinou i sami sobě. Neuměli žít s druhými, neuměli žít sami ze sebou. Musel jsem se naučit je snášet, rozumět jim, občas je pochválit, tedy s chválou neplýtvám, nezastávám názor, že je nutné pořád chválit a chválit. Protože pokud neumím říci tomu druhému, co mi vadí, jaké chování třeba blokuje fungování jak terapeutického, stejně jako hereckého procesu, pak se nikam nedostane ani on, ani společenství, ve kterém funguje.
Umět unést špatná rozhodnutí mých klientů, ochota počkat a úspěch, někdy neochota čekat na další chybu klienta, nebo chování, které ohrožuje jak samotný proces terapie, či hraní, je dovednost, která se mi hodí nejen v terapii, ale i při režisérských pokusech. Umět říci bez ostychu a vytáček: „Ztratili jste v druhé půlce zkoušky tempo, šumlujete, není ti herečko rozumět, mluvíš jak na prvním rande.” Je nutnost.
Popsat co jsem viděl a říci, co chci aby změnili, klidně změnit své rozhodnutí, protože včera se mi tohle líbilo, ale dnes mám jiný nápad, není vždy jednoduché. Podobně jako v terapii mají lidé v situaci, kdy něco hrají, představu jak vypadají, ale z hlediska pohledu zvenčí, se představa o svém výkonu a představa druhých o mém výkonu, mnohdy zásadně liší.
Umět říci nepříjemné věci, aby je druzí unesli, neutekli je jistá dovednost. Terapeut a režisér musí říct ty nepříjemné věci, musí počítat s tím, že v tu chvíli není milován, že vyvolá emoce, které jsou nepříjemné pro osloveného. Nelze nevyvolat emoce sebevětší diplomatickou mluvou, která se spíš mění v manipulaci, jež, jak už mám ověřeno, nasírá mnohem více, než přímá řeč. Z dlouhodobého hlediska zcela určitě.
Takže, sečteno a podtrženo. Dělat divadlo je zábava, která se mnohdy mění v dřinu, jež se vyrovná dlouhému pěšímu putování pustinou. Obojí mne baví, obojí mi prospívá, ale občas si říkám, že musím vyšetřit, kdo mě na tuhle hovadinu přivedl a že si najdu něco zajímavějšího lehčího, třeba pojedu k moři a budu se opalovat, nebo místo na zkoušku, půjdu se slečnou do kina. No třeba jednou k tomu moři pojedu. Třeba. Se slečnou v kině jsem už párkrát v životě byl. Jo jo.