Klient odešel a kombinuji poslech bigbítu, rokenrolu, klasiky jako je
Klient odešel a kombinuji poslech bigbítu, rokenrolu, klasiky jako je
Čajkovskij a jeho „Liturgie sv.Jana Zlatoústého,” s četbou
klasiků, jako je třeba Charles Baudelaire, nebo Jaroslav Durych plus Emily
Dickinson. Stejně jako kombinace, tvaroh, vajíčka a kyselé zelí k snídaní.
K tomu hořké kafe, dokáži splácat i tuhle kombinaci poesie, muziky a bez
nějaké zvláštní újmy. Nakonec, myslím, že taková kombinace není na škodu.
Jen se musí zkusit. Dost dlouho jsem měl za to, že všechno má svou
správnou kombinaci, ale díky postupným experimentů, kdy bez jakékoliv
duševní nebo zažívací újmy jsem mnohé zkusil a zjistil, že jsou ty
kombinace docela chutné.
To jen představy nás drží v zajetí těch správných receptů. Onehdy jsem
dal na facebook postup, který jsem zvolil při přípravě čočkového salátu.
Dočetl jsem se, že to musí být docela hrozné. Kupodivu, mě směs česneku,
cibule, kyselého zelí, vajec a tuňáka do vařené čočky nepřišla tak hrozná.
I má láska jedla tuhle směs, mírně zalitou dobrým olivovým olejem bez
ošklíbání. Dával jsem dobrý pozor, jestli ji chutná. Nakonec, co by mohla
říkat, když jsem uvařil a ona si jen dělala svoje věci a jinak nepřispěla k
domácnosti jinak, než že se tvářila, že ji chutná?
„Doma jez co máš, jinde co ti dají,” hlásaly moje babičky.
Můj táta tuhle moudrost obměnil na trochu údernější slogan. „Žer co
je a nevybírej si parchante. Válku na vás, aby jste věděli, co je
hlad.” No, s touhle morální výbavou jsem byl poslán do světa.
Pamatuji si všechny ty moudra a mám pocit, že nejsou zcela k zahození.
Pokud někomu nechutná, má možnost si udělat lepší a nabídnout mi. V jídle i
kultuře.
Kombinace má své výhody, člověk si nemusí pamatovat recepty a může
smíchat cokoliv a doufat, že použil jedlé složky, stejně jako u té kultury.
Ale fakt je, že občas vyjde nezvyklá chuť a jsem docela rád, když se mi
znovu nezdaří stejný postup zopakovat. Pravdou je, že občas vyvedu s tímhle
mnohé lidi ze svého okolí z míry. Mají problém pochopit, že když se věcí
dějí jinak, než jsou zvyklí, nutně tohle nemusí znamenat katastrofu. O těch
představách jsme se včera bavili na asertivitě v blázinci, stejně jako na
večerní skupině.
Pokoušeli se mě tam dva hoši přesvědčit, že způsob jakým odmítám jít
třeba s kamarádem svého kamaráda jít pít kořalku k baru, je nutně
urážející, arogantní a pro ně těžko přijatelný, protože oni chtějí, jak
jeden pravil svou partnerku reprezentovat, tedy když má onen člověk
společné zájmy, tak to musí být slušný člověk, se kterým je záhodno
kamarádit, protože jistě si má partnerka nevybere za kamaráda žádného
špatného člověka a způsob, který jsem použil při odmítnutí mu zásadně říká,
že je vlastně špatný člověk.
Jo jo, představa o slušnosti o tom, co je nebo není urážlivé pro druhé
lidi, je mnohdy zavádějící. Má-li někdo pocit, že má právo mi nabídnout
svou potřebu přátelství formou: tak šup šup, zvedej se, jdeme k baru si
dát panáka a neodmlouvej… Tak nic proti tomu. Osobně mě taková forma
nabídky přátelského seznámení nijak nebere. Takže jsem ve scénce, kde jsme předtím
odmítl pít, jakýkoliv druh alkoholu, což jsem tomu člověku, při představení a jeho nabídce vypít spolu panáka sdělil, klidně odvětil dotazem, jsi snad můj nařízený, že mi
říkáš, co mám dělat? Což oba účastníci skupiny, jako posluchači vnímali
jako projev arogance.
Zesmutněli, a ledacos jim došlo, až když jsem se jich zeptal jestli
jim dochází, že ten člověk naprosto nerespektoval mé odmítnutí, jednal se
mnou jako s někým, kdo nemá právo na odmítnutí, protože jasně předtím
nevysvětli své důvody, když jsem ho předtím informoval že nepiji, což jsem
mu pochopitelně ani neměl žádnou snahu zdůvodnit, protože cizím lidem,
které neznám, své důvody, proč nedělám, nebo dělám to či ono, nijak
nevysvětluji. Neb jsem s nimi, nepodepsal žádnou smlouvu o tom, že jim budu
vysvětlovat své chování, nebo je žádat o svolení, co smím a co nesmím
odmítnout.
Tahle věta o smlouvě, strašlivě rozčiluje lidí, kteří velmi rádi
manipulují, většinou jsou to lidé, co jsou úzkostní, mají potřebu, aby je
měli všichni rádi, protože být oblíben, je pro mnohé jedince formou ocenění
a značkou kvality. Což je sice rozšířený omyl, leč jen omyl. Znám spoustu
zralých, dospělých lidí, kteří jsou mnohými kolem sebe, neoblíbeni, protože
ne vždy berou zřetel na mínění svého okolí. Oni si jen drží hranice, za
které nevpouští každého, kdo si tam přeje vstoupit, nevysvětlují všem své
úmysly a důvody a sdělují informace o sobě a svém životě v míře, kterou
uznají za vhodnou a pro sebe bezpečnou.
Což ty jedince, co by rádi řídili každý krok svého okolí děsivě
rozčiluje, neb nemají nad těmito lidmi žádnou moc. Nelze těm odolným vůči
manipulacím, nijakým způsobem zasahovat do života a tedy ani z toho mít
patřičný prospěch. Věk a zkušenosti mě upozorňují na jednu věc. V momentě,
kdy se někdo začne odvolávat na mé dobro, tak se musím zeptat, co tím
sleduje on sám a jaký bude mít ze svého „dobra,” mě jim
poskytovaného, on sám osobní zisk. Většinou z toho pro mne nekouká nic
dobrého, jen povinnosti plnit něčí představy.
Mým klientům, ale nejen jim většinou dojde až časem, že není nutné aby
mě měli všichni rádi, že být milován všemi, je nemožné a kdo o tohle
usiluje, většinou spláče nad výdělkem. Být milován celým národem, nechám
politikům. Ti tohle potřebují. Mě stačí, když mě má rád jen někdo a dokonce
se přiznám, že ne přízeň každého člověka je mi milá. Pamatuji na pár
slečen, či paní, které mi dávaly najevo přízeň, aby, když zjistily, že ji
neopětuji, tak proti mě zahájily džihád. Ostatně myslím, že mnohé ženy
mají podobnou zkušenost s muži. Neopětovaná láska, někdy vede až k násilí.
Abych se vrátil na začátek. Vyhládlo mi během psaní, tak jsem mezi řádky
dal uzeného sledě a tvaroh, přesně v tomhle pořadí a musím říci, že mi
tahle kombinace docela sedla. K tomu jsem si pustil od Elvise, ”Guitar
man” Jo život je občas bezva.