Ze závislosti do nezávislosti, ohlédnutí za natáčením

Ani jsem se pořádně neotočil a víkend za mnou. Jen jsem si uvědomil, že zítra už budou vysílat pokračování „Ze závislosti do nezávislosti.” To zas bude hanlivých komentářů na webu České televize.

Ani jsem se pořádně neotočil a víkend za mnou. Jen jsem si uvědomil, že zítra už budou vysílat pokračování „Ze závislosti do nezávislosti.” To zas bude hanlivých komentářů na webu České televize. Zítřejší téma bude o abstinenci. Záměrně jsem ukázal jak v tomhle příběhu, tak ještě v jednom, jak ta abstinence není zas až tak skvěla a bez vady. Ano ukázal jsem ji jako výhodnou, což je v každém případě, ale ne vždy příjemnou. Všechno co se o ní v těch příbězích říká je ze života. Nic vykalkulovaného. Čirá zkušenost, jak rád říkám. Ten zítřejší příběh je hodně o mě. Nebudu zapírat, všechno co se tam ukazuje se stalo. Malinko jinak v jiném prostředí, ale základ je pravdivý.

Pouze herec, co mě hrál měl pořád představu, že mě ztvární podle svých představ. Musel jsem ho hodně korigovat, protože pak by z toho byl nějaký paskvil. Samozřejmě nechtěl jsem na něm aby byl přesně jako já, jen jsem chtěl aby říkal text, tak jak jsme ho napsali, protože pak má souvislost. Pokusil jsem se ukázat, že i když člověk abstinuje a nemá ještě mnoho věci změněných, což je pochopitelně nemožné dosáhnout všeho v jednom okamžiku, má prostě problém se sebou, se vztahy, s lidmi, se ženami.

Jo, přesně takhle tehdy ty ženy přicházely a odcházely. Bylo jich hodně. Pokoušel jsem se jimi zaplnit onu prázdnotu, o které tam ten herec mluví. Nejvíc jsem se bavil, když jsem s Ivanou dával dohromady tenhle díl,, méně už, když jsem ho poprvé viděl nastříhaný v konečné fázi a musím říct, že ho bohužel ze svého hlediska považuji za nejméně povedený. Ty další se mi líbí mnohem víc. Jinak asi je dost těžké dostat do 26 minut to základní poselství zhruba prvních pěti let své abstinence, že i když ne vždy je život v abstinenci příjemný, vždy je výhodný, výhodnější než život v chlastu a drogách.

Na druhou stranu, samotné psaní toho příběhu mi pomohlo se hodně vrátit do těch dávno uplynulých dob, které se už nevrátí, a které mám v paměti jako roky růstu, vzdělávání, poznávání sebe sama a druhých lidí. Necítím žádnou potřebu se vrátit do terapeutické skupiny jako klient, ale v každém případě vím jak ona skupina byla pro mne důležitá. Stejně jako byla pro mne důležitá ta individuální terapie, kterou jsem po dobu několika let absolvoval jednou týdně. Tedy když jsem nebyl na cestě. Tak trochu se nám podařilo zachytit tu atmosféru oněch terapeutických rozhovorů, i když Honza Lutera je vedl trochu jinak.

Je stejně zvláštní se dívat na sebe, jak jsem vypadal před víc jak rokem. Točili jsme ty čtyři díly loni v červnu, krátce před tím, než jsem odletěl do Anglie. Mám v těch dílech hrozně nad váhu a nestačím se divit tomu, jak mi dnes plandá košile kolem pasu, kdežto před rokem ty samé košile byly na mě napnuté, že mi jen tak tak neulétávaly knoflíčky. Má tehdejší přítelkyně mě krmila seč mohla a říkala, že mám krásný tulící břicho. No nějak nemusím s ní sdílet stejný pohled na „mužskou krásu.” Takže mé fanynky se mohou podívat koncem měsíce na pořad „Rodina a já,” co se s takovým tulícím břichem dá udělat za několik měsíců. Tam jsem zcela bez břicha.

Ale myslím, že i ty čtyři díly, které budou každé úterý ve 22:55 na ČT 2 mají svou úroveň a svou váhu. Jsou malinko odlišné. Ale nakonec jestli je ona mírná odlišnost ku prospěchu posoudí diváci. Já myslím, že ano. Stavba zůstává stejná, jen má úloha se více posunula k ukázce terapie než ke glosování. Změnilo se i místo kde jsme točili. Už ne v Bohnicích, ale hodně na kavčích horách a jinde. Mělo to své kouzlo.

Dostal jsem ty čtyři díly loni na podzim, shlédl je a uložil. Od té doby jsem se na ně nepodíval, až včera a dnes ráno. Myslím, že mi odstup prospěl. Vidím, co bych mohl udělat trochu jinak, říci více na některých místech a nebo neříkat nic jinde. Tak už to bývá. Vždy se s odstupem zjistí, že by něco šlo lépe. Ale v zásadě jsem spokojený. Měl jsem možnost, kterou má málokdo říci, co si myslím, že by mělo být řečeno. Tuhle možnost v tak mocném médiu nemá každý. I za to jsem vděčný jak paní Müllerové, tak Ivaně Sovišové, kdy ty dvě po přečtení mé knihy byly ochotny uvažovat o spolupráci v takovém rozměru.

Jedenáct dílů pořadu, který je postaven na zcela neznámém člověku. Tomu se říká odvaha. Tedy dámy, jak Aleno, tak Ivano díky. Pochopitelně Alan udělal neuvěřitelný kus práce, protože má cit pro to co je důležité a nastříhá, co jako režisér natočil do velmi koukatelné formy. I jemu dík, včetně celého štábu. Chovali se naprosto profesionálně a pokud byly potíže, tak se mnou. Mám občas svoji hlavu a prosazuji si, co považuji za důležité. Ač laik v oblasti televize. Štáb mé nápady vždy vydejchal. Alan mi v mnohém nechal prostor a pokud jsou tam pro někoho chyby v pohledu na terapii, životě v abstinenci, padají na mou hlavu. Howgh, domluvil jsem!