Probudil jsem se velmi časně zrána, neboť jsem šel velmi časně spát. Sobota byla docela náročná.
Probudil jsem se velmi časně zrána, neboť jsem šel velmi časně spát. Sobota byla docela náročná. Přišel Honza a jak jsem se dozvěděl v Birminghamu už není, ale v Manchesteru, takže jsme plánovali jak z Norwiche do Manchasteru, pokud bude čas. Probrali jsme světa běh. Chtěl vidět „Vyvolávače.” Viděl ho, líbil se mu, tedy aspoň říkal. Pak chtěl vidět novou Rodinu, viděl ji, ta se mu také líbila, ale „Vyvolávač emocí víc.” Tak jak byl. Aspoň říkal. Budu tohle muset v televizi vyřídit.
Honza pobyl, k mé lítosti musel dřív než jsem čekal. Odjíždí do Anglie a cesta je dlouhá a parník, neboli „féra” v Calais nečeká. Chápu ho, ono prodloužit si cestu s dětmi o několik hodin je asi trochu náročné.Se zájmem jsem poslouchal vyprávění o jeho začátcích v Anglii, kdy tam odešel z celou rodinou. Má kuráž. Ale já vlastně kamarádím se samými kurážnými chlapy. S chlapy, co se umí postarat jak o sebe, tak druhým i pomoc. Ať je probírám ze všech stran, tak jiné mezi svými kamarády nemám.Asi proto, že vrána k vráně sedá. Někteří byli moji klienti, ale protože měli už zmíněnou kuráž, poradili si, vydrželi a změnili tok osudu. Honza mezi ně patří.
Odpoledne jsem se díval na fotbal. Napřed jsem se šel projít, ale jak podotknul jeden kámoš na FB, to jsem měl udělat po fotbale, abych ten fotbal rozchodil. Jo remíza byla, výsledek je to přijatelný, ale národní mužstvo je jaksi trochu mimo. Snad se časem zlepší. Po fotbale jsem se tak poflakoval, chvíli jsem četl, koukal na kousek westernu pod názvem „The far country.” Z roku 1955 a oči se mi zavíraly. Ta jsem nedokoukal, zalezl do pelechu a probudil se v pět ráno. Jako mimino jsem spal. Dokoukám ho dnes. Ale žádný zázrak kinematografie to nebude. Jenže na odpočinek je ideální.
Cestou kolem Barrandova, na procházce, jsem si uvědomil, že vlastně zase žiji takový klidný čas. Čas klidu, který mi vyhovuje. Nemám žádné ambice dělat díru do světa, dělám si co potřebuji a jen se udržuji v kondici. Dokonce jsem zjistil, že se mírně zlepšuji v rychlosti chůze. Ty hůlky mi vážně prospívají. A takové opovržení jsem k nim choval.” Jo, lidské omyly jsou k užitku. Poučí-li se kdo z nich, omyl neudělal, kdybych volně parafrázoval Vivekanandu. Je mnoho omylů, ze kterých jsem se poučil, sice za dlouho, většinou po určitém čase v životě v utrpení, ale poučil.
Třeba ve známostech s vdanými ženami. Musím říci, že od Justýny, jsem si vlastně žádný poměr s vdanou nezačal, i když několikrát chuť byla, to jo, ne že ne, ale odolal jsem a nakonec jsem zjistil, že z toho krátkodobého „utrpení v odříkání,” se vyklubal klid a mír. Teď si vzpomínám. Vlastně začal a poučil jsem se až potom. Bylo to dost drsné poučení, strhla se rvačka u vchodových dveří, kdy mě přišel potrestat žárlivý manžel. Ona mne opustila, asi i jeho opustila, takže pak jsem se aspoň pěkně poprali u dveří. Bylo to nerozhodně.Dnes už se mi prát nechce Tak se tu zbytečně chlubím. Dobře, už tři roky jsem si z vdanou nic nezačal. Tři roky mám klid. Ženy sice odcházejí, nové přicházejí, nakonec jsem svobodný muž, takže se nic neděje, ale nejsou to ženy vdané. Nikomu nenarušuji „rodinné štěstí.”
Jo, rodinné štěstí některých vdaných žen je skutečně vratké. Aspoň moje životní zkušenosti tomu odpovídají. Co já se naposlouchal nářků na manžely, partnery, feministických úvah o štěstí bez chlapa, aby se nakonec ukázala holá pravda. Kde jsou děti, a žena se rozhodne být „šťastná” bez chlapa, moc štěstí nedojde. Tomu i odpovídá taková debata na FB, kdy jsem si přečetl oznámení, kdy jeden známý, tak napsal, že nějaká jeho známá přišla o děti a ukončila dobrovolně svůj život. Následná diskuse byla dlouhá, dramatická a vypjatá.
Mě nic nepřesvědčí o tom, že manželství sice může být občas blbé pro ženu, občas pro muže, někdy pro oba, ale pro děti je „blbé manželství” lepší než žádné manželství. Nebo stálé partnerství. Všechno ostatní, jsou jen racionalizace: jako že děti doplácejí na nelad rodičů, že je to špatný příklad a děti tím trpí. Děti nejvíc trpí tím, že nejsou oba rodiče. Všechno ostatní jsou jen racionalistické kecy. I rodiče co spolu moc nevycházejí, jsou celkem dobrým příkladem, jak vyjednávat, protože oni zdánlivě spolu nevycházejí, leč skrytě stejně dělají dohody, které jsou celkem výhodné pro obě strany. A děti z toho celoživotně těží.
Dva rodiče jsou lepší než jeden rodič a ty výkřiky do tmy o domácím násilí, alkoholismu a dalších podobných výstřelků, co jsou skutečně jen výstřelky, nikoliv norma běžného manželství, jak se nám některé feministické kruhy pokoušejí namluvit. Bohužel, většina rozchodů a rozvodů jsou z malicherných příčin, kdy ženy mají roupy a nevědí co by, až posléze jako matky samoživitelky zjistí, zač je toho loket. Tím neříkám, že se domácí násilí neděje, že chlapi nechlastají, nebo nehrají, případně nefetují. „V těch lepších případech” stihnou všechno najednou.
A když říkám, že ženy mají roupy,tak to říkám proto, že většinou se rozchází ženy, ať se jedná o rozvod či rozchod a většinou na své rozhodnutí ty ženy doplácejí a ještě chtějí aby společnost jejich omyly napravovala sociální politikou. Pokud se lidé neumí, nebo nechtějí dohodnou, nechtějí se pokusit přijít na možnost dohody, porozumět tomu druhému, pak mají co chtějí. Jestli se jedná o partnerství kde nejsou děti, nechť si užijí. Ovšem, rozvod, následný hazard s dětmi, je jen sobecký hazard, který občas končí zoufalstvím, kdy ty ženy nezvládají ekonomickou situaci a žádají na svých mužích, které opustily, aby se o ně starali a zároveň jim ještě mnohé, ne všechny, dávají najevo svým bývalým mužům, že mají jen to právo se starat, jiné nemají. A ti muži pochopitelně, pokud jsou stejně nezralí jak ty ženy, protože vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, se chovají také jak umí a všichni dohromady žádají na těch, co se chovají zodpovědně, aby jim ze svých peněz přispívali na zaopatření jejich dětí.
Takže shrnuto a sečteno. Je mi líto každého, kdo se dostane do potíží, třeba i zaviněně, ale na druhou stranu jsem přesvědčený, že potíže jsou k tomu aby si z nich lidé brali poučení a některé chování jednoduše neopakovali, případně se pokusili napravit, co zvorali. Jestliže ovšem očekávají od společnosti, tedy tím pádem i ode mne, že budeme napravovat jejich selhání a omyly, pak zcela klidně řeknu. „Ne, nechci se starat o věci, o které jste schopni se postarat sami.” Howgh, domluvil jsem.