Být „televizní hvězdou” se občas vyplatí. Ohlásí se totiž různí lidé a mezi nimi i ti, které jsem ztratil z dohledu, ač jsem je ani tak moc z dohledu ztratil nechtěl.
Být „televizní hvězdou” se občas vyplatí. Ohlásí se totiž různí lidé a mezi nimi i ti, které jsem ztratil z dohledu, ač jsem je ani tak moc z dohledu ztratil nechtěl. Tedy ohlásil se mi můj přítel dominikán, p.Prokop. Jo ten o němž jsem psal v souvislosti, že jsem před mší kterou on sloužil, skopnul satanistu z kostelních schodů, který vyřvával na celý kolo nejrůznější hesla, z nich ani jedno nebylo slušné a urážel věřící babičky, co šly do kostela. Jo, domluvili jsme se, že se za ním v nějakém rozumném termínu vydám.
Jinak jsem musel dnes k zubaři, kde jsem se dozvěděl předběžný rozpočet za zuby. Jo nic laciného. Nedá se nic dělat, chci se slušně najíst a chci dělat parádu, musím platit. Implantáty fakt nejsou nic laciného. Abych se utěšil, koupil jsem si dvě další zajímavé knihy, hodně filozoficky laděné. Marek Petrů: „Možnosti transgrese.” K tomu, Miroslav Král: „Civilizace a mravnost.” Zdály se mi zajímavé, cestou od zubaře jsem v nich listoval a měl jsem pocit, že jsem peníze nevyhodil. Ale to mívám u většiny knih. Už jen málokdy si řeknu: „Ach jo, to je zase hovadina.” V žádném případě si to neříkám u fantasy literatury, tam do toho jdu, že Tolkien je jen jeden. Možná ještě Sapkowich, to jsou takoví nadstandardní spisovatelé žánru fantasy, ale jinak od tohoto žánru, stejně jako od humoristické literatury čekám jen zábavu a žádné extra hlubokomyslné myšlenky. Na hluboké myšlenky si pořizuji typ literatury výše uvedené.
Ještě se vrátím k p.Prokopovi. Byly to krásné časy, když přišel do Jílového u Děčína. Krátce po „sametové revoluci.” Tehdy jsme to cítili jako úlevu, že je konečně zase kněz, který se mohl tímhle titulem právem zvát, nikoliv udavač, který byl v Pacem Terris a udával i informace, ze zpovědnice. Podle vyprávění některých farníků, takový kněz v Děčíně na farnosti byl. Naštěstí jsem chodil do Trmic k otci biskupu Otčenáškovi. Tehdy ode mne odcházela Petra a p.Prokop mi velmi pomohl spolu s Honzou Luterou unést ten těžký čas loučení. Jo, někdy se ten život zamotá, ale jak je vidět, vždy se najde řešení, pokud se najde poblíž člověk, který je vás ochotný vyslechnout a pak říci: „Jdi v pokoji.” Tohle jsem vždycky kněžím záviděl. Možnost hříchy odpouštět a udělovat požehnání. Inu jsem prosťáček, co na tyhle věci věří.
Klábosili jsme s Prokopem jen chvíli, ale jak říkám, dohodli jsme se, že se za ním vydám. Už se těším až ho uvidím, povídal že ztloustnul, já zase zhubnul, tak se těším, že on mi dá nějaké vědomosti z duchovního života a já jemu předvedu, co znamená hubnout v praxi, pomalu a trvale, bez nějakého extra utrpení. Má na svou váhu krásné pojmenování. „Do nedávna jsem byl docent, ale v poslední době jsem přescent.” Jo taky jsem mál měl přes metrák, ale včas jsem se zvážil a zastavil růst mého „tulícího břicha.” Už jsem měl potíže při halasáně se dotknout špičkami nohou podlahy. (halasána je pozice, kdy člověk leží na zádech a má nohy přes hlavu, tak aby se dotýkaly špičky nohou země. Česky „pluh.” Což mě velmi iritovalo, neboť jsem byl vždy hrdý na svou pohyblivost a najednou takové potíže. Jo dobrá změna stravy a občasný pohyb tomu břichu udělal pozvolný konec.
Nejhorší , co člověk, který chce zhubnout může udělat, když se na to hubnutí upne. Začne chvátat a má pocit, že nejpozději do týdne musí být všechny nadměrná kila dole. Pokud tomuhle riziku se vyhnete, pak zjistíte, ono se viditelně první týden nic neděje, druhý týden malý pohyb, pak třeba zase není nic vidět, pak mírný posun a najednou uteče měsíc, šest týdnů a partner, nebo partnerka se na vás podívá a řekne: „Hele, ty si vážně shodil to břicho.” Je-li tomu tak, pak víte že jdete správnou cestou. I když je faktem, že tam pak tam nadále hraje mnohem větší roli ten psychologický efekt, který vám pomůže při postupném přechodu na jinou stravu, unést právě tu odlišnost. To si myslím ,je dost velká potíž při změně stravy. Ani ne tak kvalitou, ale odlišnou chutí, kdy nezvyklá chuť probouzí odpor. Proto pomalu, postupně a najednou zjistí člověk, že mu ta strava i chutná a nemusí sám sebe přesvědčovat. Chuťové buňky se jednoduše přeladí.
Tak jsem blog nedopsal jak jsem normálně zvyklý v jednom kuse, musel jsem ho přerušit, což nebylo vůbec na škodu. Došel jsem do Řeporyjí na skupinu, měl jsem dnes dvě. Jednu novou, jednu zaběhnutou. Nic mimořádného, ale večer jsem se přihlásil na chat, a měl jsem štěstí. Potkal jsem Janu, se kterou se znám už léta a povídali jsme o životě, o mých láskách minulých i možná budoucích. Potřeboval jsem si z někým takhle popovídat. Jana je člověk, kterému řeknu mnohé, co jinak nevykládám. Kdysi jsem ji jako dětskou doktorku uvrtal do psychoterapeutického výcviku a dodnes si k tomu gratuluji. Svět má o jednu dobrou terapeutku víc. Takže když se mě ptal onen anonym, jestli terapeuti chodí k jiným terapeutům, tak ano. Ale ne většinou na nějakou oficiální konzultaci, ale spíše na kolegiální, případně přátelský pohovor.
Případně na bálintovské skupiny, nebo jako k supervizorovi, když se jim s nějakým klientem nedaří. S tím se mnohdy svezou i momentální osobní potíže. Občas si mezi sebou poskytnou službu jeden druhému. Tohle děláme s Irenou a nebo já mám ještě Janu, která se čas od času vynoří a řekneme si jak žijeme, co nás trápí, nebo z čeho máme radost. Známe se dlouho a máme se myslím i rádi. Tak nějak lidsky, nikoliv milenecky. O to je to v takových případech jako dnes hezčí a příjemnější. Není špatné mít dobré přátele. Nevidíme se často, ale myslím, že vztah co spolu máme je jeden z těch, co dávají naději, že to s lidmi na světě nemusí být vůbec zlé. Jo jo, tak to někdy na světě bývá. Nahoru dolu a zase nahoru. Jak psal Wolker v Baladě o námořníkovi: bez konce moře širé je, jde vlna za vlnou, hrob jedné vlny druhé je, zelenou kolébkou… Ráno Prokop, večer Jana. No nebyl to vůbec špatný den.