Zatím je kořalka lepší než chlap

Čtu a spím, tak by se dal komentovat můj program ve volné čase. Čtu na netu, čtu knížky, sleduji reakce lidí na události posledních dní. Někteří jsou nadšení, jiní zklamaní.

Čtu a spím, tak by se dal komentovat můj program ve volné čase. Čtu na netu, čtu knížky, sleduji reakce lidí na události posledních dní. Někteří jsou nadšení, jiní zklamaní. Ti zklamaní se projevují víc. Možná to bude tím, že mám kolem sebe víc lidí, kteří se angažovali ve prospěch poraženého presidentského kandidáta. Také patřím mezi ty zklamané. Věřil jsem, že je možné prosadit i něco jiného, než je opilost v přímém přenosu, rádoby vtipné poznámky, citáty, které mají zakrýt vlastní duchovní chudobu.

Ano, lze házet kolem sebe citáty autorit a tak demonstrovat svoji vzdělanost. Nebo citovat zpaměti texty velikánů a tak vzbuzovat dojem. Bohužel, samotné vzdělání, samotná pamět nevypovídá o moudrosti. O přemýšlivosti. Jenže já mám rád lidi, kteří umí říci něco svého, něco, co vyplyne právě z toho hlubokého přemýšlení nejen o „praktických” věcech, ale také o věcech, které jsou zdánlivě nepraktické, jsou jen tajemné, těžko uchopitelné.

Člověk, který cituje autority a dlouhé pasáže textů, nic neriskuje. Většinou cituje ty, které potvrdil čas. Jenže, citovat, znamená jen snahu nemýlit se. Vyslovil jsem v životě mnohá tvrzení, nápady a dohady, které se ukázaly jako omyly, jenže jedině, když udělá člověk omyl, je-li na neprobádané půdě, zjistí, že tudy cesta nevede. Má možnost se z omylu poučit a bude-li mít kliku, nakonec ten správný směr, kterým chce jít objeví.

Čítal jsem mnohé o různých evropských národech v dobách, kdy se dostat za hranice bylo velmi obtížné. Snadno jsem se dostával do představ o tom, že Němci, jsou takoví, Francouzi jsou takoví, další a další jsou takoví, abych nakonec zjistil, že jsou to lidé, kteří sice jinak mluví, jinak jedí, ale prožívají stejně, mají stejně přednosti i nedostatky jako členové mého vlastního národa.

Takže jsem se přestal zabývat tím, co o kom, jak člověku, tak národu říkají autority abych se začal zabývat tím, co mě říká moje zkušenost. Moje oči a uši. Přestal jsem obdivovat lidi, kteří z paměti citují toho či onoho a začal jsem sledovat, jak žijí, jak se chovají k druhým lidem, jaké mají výsledky. A objevil jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mají svoji hlavu, svoje nápady, svoje představy a nepotřebují k tomu ohromovat svoje okolí cíleným urážkami, které mají demonstrovat jejich převahu, ani demonstrovat jací jsou pašáci, kolik toho vypijí a jací jsou vlastně chlapi.

Zjistil jsem, že nejsou na světě žádní spasitelé, protože spasitelé jen předstírají, že mají recepty na život a štěstí. Kdo předstírá, ten nežije v realitě, ale v jen ve svých představách. Spasitelé dokonce předstírají, že znají smysl života a na ten smysl života mají tu správnou recepturu, kterou, když lidé dodrží, budou šťastní. Slovo štěstí je v jejich slovníku jedním z nejreflektovanějších slov.

Ano, všichni máme právo být šťastní, leč právo není totožné s nárokem. Nárok mohu mít na sociální dávky, nebo důchod, ale ani jedno mi nezakládá nárok na štěstí. Tenhle duševní stav se dostavuje dokonce při zcela jiných příležitostech. Dokonce ani ti, co rychle zbohatnou se prý nestávají automaticky šťastnými, nebo ti, co jsou chudí, prý dokonce nejsou ani automaticky nešťastní.

Jak tak sleduji lidi kolem sebe, tak ti co se dostali na vysoké posty, se sem tam občas chvějí hrůzou z toho, že je z toho postu někdo shodí. Zřejmě nejsou tak zcela šťastni. Stejně tak ti bohatí, co mají své bohatství, se obávají, že by o něj mohli přijít. Ti, co ho nemají se obávají, že zůstanou chudí a chudí i umřou. Napadá mě při tom pozorování, jak kdo na tom vlastně je? V zásadě v téhle zemi žijí lidé, kteří nemají hlad, není jim zima, jejich základní potřeby jsou uspokojeny, přesto se mnozí necítí šťastni. Na co bych se vlastně měl jiného spolehnout, než na svůj rozum a své pocity? Ptám se sebe sama.

Ale musím říci jedno. Docela mě baví, když vidím člověka, který poučuje redaktory a všechny kolem sebe jak žít, jak se chovat, když na začátku své presidentské dráhy, se během jednoho dne dvakrát vyválí, protože bud, zřejmě neumí chodit a dávat pozor, co kde je, nebo je tak nalitý, že už nemůže stát na nohou. Není moudré ve svobodné zemi si to tolik rozházet s médii, protože sice může mít rádoby duchaplné výroky, ale být vyfocen, nafilmován v nedůstojných pozicích, při pádu v opilosti, to asi nebude nic moc pro takového presidenta. Zdá se že média asi si nenechají tyhle situace ujít aby se zadarmo přiživily na trapasech „lidového” člověka.

Ti, co ho volili, mají tu možnost si říci: „Ano, tohle je náš člověk.” Třeba z něj budou nadšeni. Sice se občas na veřejnosti zlitý vyválí, jako včera, když bude mít štěstí, nikdo ze „spřátelených” médií ho nevyfotí, což včera to štěstí neměl takže se fotky po celem internetu, když ne v televizi rozšíří a budeme mít zábavu. Nebo se možná někteří budeme cítit trapně. Sice jsme ho nevolili, ale reprezentuje mě. Nemyslím, že jsou mezi vrcholovými politiky andělé, ale přeci jen, jak už to bývá v mokré společnosti, kterou je západní společnost, kde se alkohol toleruje, vyžaduje se jistá míra.

Zdá se, že president-čekatel tu míru nemá. Bohužel. Při své zkušenosti s takovými lidmi vím jedno. Tihle lidé jsou přesvědčení, že jsou nad věcí a mají kořalku pevně v prackách. Pokud na takového narazím, čekám jen, kdy mu kořalka ukáže, že ho má v prackách ona. A vždy se ukáže, že zatím je kořalka lepší než chlap.

Pád na schodech

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0