Z ničeho nic se ozval kolega Pepa z mého posledního psychoterapeutického výcviku, že by bylo dobré se setkat. Tedy nejen se mnou, ale s celou bývalou výcvikovou komunitou. Což mi udělalo radost.
Z ničeho nic se ozval kolega Pepa z mého posledního psychoterapeutického výcviku, že by bylo dobré se setkat. Tedy nejen se mnou, ale s celou bývalou výcvikovou komunitou. Což mi udělalo radost. Nakonec, setkali jsme se v roce 1999, dva roky po ukončení výcviku. Inu, už to nebude přehlídka mládí. Nejstaršímu z nás je přes devadesát, Jirka měl odvahu ve svých dva a sedmdesáti letech do výcviku vstoupit a stejně tak, ti mladíci, co přišli, byli tenkrát těsně přes dvacet. Pár nás bylo přes třicet a čtyřicet. A když se k tomu dnes přidá dvacet jedna let od zahájení toho výcviku, je jasno, že jsme společenství mezi čtyřiceti až devadesáti let, kde jsou padesátníci i šedesátníci.
Život strašně rychle letí. Jak stárnu, zrychluje se ten let. Ale všechny rád uvidím. Mimo Veroniky, už není mezi námi. Když jsem se s ní před pár lety setkal v ČT při natáčení „Rodina a já„ bylo to moc hezké setkání, šli jsme spolu na kafe, celé odpoledne jsme tomu kafi věnovali a bylo o čem povídat. Libvali jsme si, že jsme se spolu potkali v televizi, protože oba jsme nikdy nic takového nepředpokládali. Já tedy rozhodně ne. Pak mi za čas volala Jitka, že Veronika umřela. Jen jsem hekl. Nemohl jsem uvěřit, že to drobné, veselé, chytré děvče umřelo.
Celý život se s někým scházím a s někým loučím. Jak stárnu, uvědomuji si, že těch hezkých věcí a události je jako šafránu, spíše se dočkáme jen smutných, nebo nijak zvlášť veselých událostí. Ty hezké jsou jako dortík v neděli. Neděle je jednou týdně. Sice mnozí lidé mají za to, že život je správný jen tehdy, když je dort každý den, jenže i když se různí filozofové, hlavně ti levicoví domnívají, že pokud není dort každý den, je něco špatně, ale já si myslím, že dort každý den by mi trochu zhořknul.
Psychoterapeutická sebezkušenostní komunita, tedy výcviková, je dost zvláštní společenství. Lidé se neznají, sejdou se, pár let jsou během roku několikrát spolu dvakrát, třikrát za rok víkend, nebo týden spolu pobývají, za čas o o sobě vědí věci, které o nich samých nevědí ani jejich rodiče, sourozenci. Mají k sobě blízko, strašlivě blízko, a to i i, co se v takové komunitě nemusejí. Vždy se tam najdou lidé, co se nemusí, přesto jsou pro sebe důležití.
Lidé, co vás nemuseli, se po letech na vás obrátí a řeknou: „Hele, někoho ti pošlu, dost mi na něm záleží, udělej s ním něco.” A najednou vidí člověk další rozměr, a protože se to povedlo, má radost, že prospěl někomu blízkému. Přitom, ta co se na mě obrátila, v těch letech výcviku ke mě neměla skoro nikdy dobré slovo. No, fakt je, že jsem ji nebyl nic dlužen. Byli jsme si tak podobní, a tak blízko vedle sebe, že jsme viděli své chyby na tom druhém zcela nejzřetelněji a nejvíc nám na sobě ty naše chyby vadily. Až mnohem později, jak už to někdy v terapii, nebo výcviku bývá, že člověk tohle pochopí, že v tom druhém nesnášel sám sebe.
Tak se to někdy v životě zamotá a pak zbude aspoň ta radost, že jsem byl prospěšný někomu, o kom si uvědomuji, jak mi byl blízko, jak pro mne byl svým chováním důležitý, protože zrovna na něm jsme se naučil rozumět lidem s podobným projevem, s podobným temperamentem. Zažil jsem tři výcviky, ale v tomhle mi ti lidé byli naprosto nejbližší i samotný lektor a vedoucí komunity zároveň mi nejvíc z těch lektorů, co jsem poznal nejvíc vyhovoval.
Lektoři jsou na tom podobně asi jako terapeuti. Za svůj profesionální život, se setkají se spoustou členů svých výcvikových skupin, ti k nim mají hodně silný vztah, tedy aspoň já jsem to tak vždy měl a pak se rozejdou a občas se o někom něco dozví. Někdy dobrého, někdy méně dobrého. I to se stává. ne všichni se vyvedou. Tak, do téhle chvíle jsem se snažil, aby se o mě jak můj bývalý terapeut, tak moji lektoři, dozvídali jen dobré. Záleželo mi a stále záleží na tomhle, protože oni sami byli lidé, kterých jsem si mohl a dodnes mohu vážit.
Stejně tak si mohu vážit svých kolegů z výcviku, protože všichni jsou úctyhodní občané, kteří se umí o sebe postarat, dělají svou práci jak nejlépe umí a myslím, že rozhodně ve společnosti ostudu nedělají. Lidé, kteří se naučili rozumět sobě samým, což je základ dobře vedené terapie a psychoterapeutického výcviku, zároveň se naučili rozumět druhým lidem. Rozumět neznamená se vším souhlasit, ale pochopit znamená také možnost nabídnout klientovi změnu, skrz jiný pohled na situaci.
Díky svým kolegům z výcviku chápu,když mi v komentáři pravděpodobně někdo z bývalých klientů napíše, že lidé, co nic nemají si peníze na terapii opatřují krádeží. Protože jeho představa, že jinak to nejde, zatím nevybočuje z jeho znalosti světa. Kolega z výcviku by tohle nikdy nenapsal, protože jeho poznání světa je jiné. Ten ví, že peníze se dají opatřit prací. Třeba příležitostnou prací. Většina z nich touhle zkušeností prošla. Na rozdíl od mých mnoha klientů, kteří třeba ještě ve třiceti letech nikdy nepracovali.
Stejně jako většina mých kolegyň z výcviku by mi nevzkázala, že musím vědět, že s tím chlapem se nedá být. S chlapem, co se s ní pokouší domluvit, co tedy dál, když on už dost dlouho abstinuje, udělá vše, co ona chtěla, přesto zjišťuje, že vše je málo. Ať nabízí, co nabízí, nic nestačí. Takže se zkouší neúspěšně domluvit se svou ženou, co tedy dál? Žena od něj vyžaduje jistotu, vyžaduje splnění podmínek, které si klade a jediná, co sama nabízí, spočívá v tom, že ona mu dává najevo, že si bude dělat co chce a vracet se domu k ránu, protože on se kdysi také vracel k ránu a ona si nic neužila.
Zřejmě by má kolegyně, asi nečekala vstřícnost v takovém případě od svého muže. A nevzkazovala by mi, že musím vědět, že on se nezmění, tedy nemá smysl aby spolu byli. Kolegyně z výcviku by věděla, že problém není v jejím muži, ale v ní samé.
Chápala by, že je plná křivd, plná vzpomínek na minulost, kdy se nedokázala odpoutat, zařídit si svůj život a teď je plná chuti se pomstít za uteklý život. I já ji chápu. Přesto nesouhlasím s jejím způsobem chování a obávám se, že na své chování doplatí nakonec nejvíc sama. Tohle všechno by mé kolegyně z výcviku věděly, zřejmě by se zařídily jinak. Díky výcviku a kolegyním jsem se spoustu věcí o tom, jak uvažují ženy naučil a pochopil.
Některé si to se mnou v těch výcvicích vyřizovaly za své muže, protože jsem se choval podobným nezávislým způsobem jako jejich muži, aby nakonec pochopily, že pomsta je nejmizernější způsob vztahu. Nejméně efektivní. Přestaly se mstít a začaly hledat jak se domluvit. Nebo věděly, že se chtějí rozejít a nesnažily se zařídit, aby ten rozchod iniciovali jejich muži, prostě se rozešly, protože byly přesvědčeny, že vědí, co skutečně chtějí. Nehrály hru: „Zkus mi nabídnout něco, co nemohu odmítnout.” Pokud s ním nechtěly být, byly si vědomy rizik, které takové rozhodnutí přináši.