Pokusil jsem se v minulých dvou příspěvcích nastínit, co mě trápí a o čem přemýšlím.
Pokusil jsem se v minulých dvou příspěvcích nastínit, co mě trápí a o čem přemýšlím. Vycházím ze zkušenosti terapeuta, který pracuje dlouhodobě ze sociální skupinou lidí, kde mnozí prošli komunitami bezdomovců, nebo k nim svým způsobem života sklouzávali. Pokud necháme trend jež nechává bez jakékoliv sankce projevy o nich jsem psal obec zchátrá natolik, že se rozpadnou struktury. Je totiž velmi hezké a příjemné mít práva, ale zeptejme se na rovinu kam jde společnost, jež nemá samoregulační mechanismy. Nebo je potírá v zájmu jakési intelektuální skupiny, která svým přístupem a argumentací pouze těmto samodestrukcím nahrává.
Jedna věc se zcela jistě ukazuje a to z dlouhodobého hlediska. Pokud nejsou jasně nastavená a vymáhaná pravidla, obec se hroutí. Dochází ke kolapsu. Nedávno se hroutila doprava v Praze. Zdálo se že je téměř neřešitelné a nemožné zjednat alespoň mírnou nápravu. Nakonec se ukázalo, že tlak veřejnosti, která měla eminentní zájem na zlepšení, přinutil obecní představitele jednat. Jako člověk používající MHD, jsem okamžitě pocítil účinky mírného zlepšení. Stejně tak jsou cítit okamžitě zlepšení v místech, kde soukromá ochranka zamezí nejkřiklavějším a nejvíce obtěžujícím jevům.
Dále je nutné říci jedno. Náprava věc začne být funkční přesně v tom okamžiku, kdy pravidla stanovená budou i uplatňovaná. Mnozí jedinci nepřestoupí zákon nebo pravidlo nikoliv z uvědomění ale ze strachu před sankcí. Sankcí která neodvratně přichází. Platí tahle poučka stejně na silnici, jako v terapii. Policista není terapeut a terapeut není policista. Ale až po policejním zákroku, který například přivede jednotlivce na záchytku je mnohdy možné nabídnout terapii. Teprve až tehdy.Humanitární organizace zabývající se problémem bezdomovců a tuláku, hasí následky. Je zajímavě, že i ony vyžadují při vstupu do svých zařízení dodržování pravidel, někdy poplatek a lidé využívají těchto zařízení jsou schopni je splnit. A také je plní. Pokud ne platí to mé některými neoblíbené. „Běž kam chceš.”
V komentáři k poslednímu příspěvku jsem napsal tohle:
Obávám se že jsem ten poslední kdo tíhne k jednoduchým řešením. Nabídl jsem ve stořádkovém příspěvku (psáno ve VIM) úhel pohledu. Pracuji s těmi lidmi léta a myslím, že vím co říkám. Určitě malé procento jsou ti co jsou skutečně neschopní. Ten zbytek schopný, ale neochotný. To je rozdíl. A systematický tlak vedený tak aby byl únosný a účinný, rozhodně není žádná malá dovednost ani pro terapeuta, ani pro společnost. 🙂 Každý si může zkusit, co to obnáší trvale a systematicky vyžadovat dodržování pravidel, aby to mělo terapeutickou hodnotu, výsledný efekt a nevrhlo se vše v samoúčelnou buzeraci. 🙂 A pokud ten tlak sníží počet lidí žijící způsobem třeba o třetinu, je to pořád dost. Kompletně nevyřeší problém tuláctví, bezdomovectví, ale třeba se tím sníží i počet dětí v dětských domovech, tím následně i růst málo sociálně adaptovaných. V téhle společnosti, jež spěje k bezuzdnosti je velmi těžké prosadit, že vše začíná od pravidel. Doma, na ulici, v zaměstnání. A od osobní odpovědnosti za jejich dodržování a osobní odpovědnosti za svůj život. Na přechodu se většinou za mě nikdo nerozhlédne. Takže moc těch širších souvislostí většina lidí jednoduše nechápe. Nechápe, že ani terapie se nedá dělat bez pravidel. Jedna věc je rozdat stříkačky feťákům a druhá věc je, s nimi pracovat potom. Ti první jsou potřební pro kontakt možná některé na sebe navážou, a pak přijdou někteří k nám a za námi. Ale řeknu na rovinu. Tlak pravidel obce je většinou efektivnější, než nabízení pomoci. Většina lidí nemění už jen z toho důvodu, že to vyžaduje námahu. Pod tlakem jsou ochotni a schopni své chování změnit. Ke svému prospěchu.
Nemyslím, že mimo překlepů na oné odpovědi na některé komentáře musím něco měnit. Spíš jen dodat že jakákoliv terapie, prevence bez pravidel má velmi nízkou hodnotu. V knize „Bod zlomu.” Malcom Gladwell uvádí zajímavý fakt. Na začátky dvoutřetinového snížení zločinnosti v New Yorku byla kontrola jízdenek za pomoci policie. A následné neodvratitelné sankce. Připoutaní jedinci bez jízdenky, řádně lustrováni a pokutováni. Mezi těmito jedinci bylo mnoho těch o kterých se mluví, mnoho takzvaných řádných občanů, co si jen nehodlali koupit jízdenku a také mnoho těch co měli trošku větší škraloupy. Policie neustoupila. A výsledek se dostavil. Pokles zločinnosti v metru a posléze i v problémových čtvrtí.
Nejedná se o žádné laciné opatření a vůbec už nejde o projev pevné ruky. Jen se začaly vyžadovat pravidla. Účinná terapie obce začala. Stejnou zkušenost jsem udělal dávno před přečtením oné knihy při svém nástupu do léčebny jako terapeut. Jako první jsem začal vyžadovat pravidla a jako jeden z mála z tehdejšího týmu jsem je dodržoval. Výsledek se dostavil. Ti „nezvladatelní nikde nevydržící utíkající feťáci najednou pochopili, že mohou jít kam chtějí. Pokud nebudou dodržovat pravidla, budou vyhozeni. Nikoliv přemlouváni aby setrvali a něco ze sebou udělali. Ocitli se v problému a jasnými slovy jsem jim sdělil, že z mého hlediska v něm klidně mohou zůstat. Pokud nemají zájem. Pokud mají, udělám co umím a ukážu jim cestu jak z toho ven. Funguje tahle metoda dodnes. Čtrnáct let.
Jestli si někdo myslí, že je to laciná metoda a laciné řešení, rád si dozvím o efektivnější. Zatím jsem žádnou jinou efektivní neobjevil. Ještě jednou opakuji: Nastavit pravidla, vyžadovat jejich dodržování nejen pro bezdomovce ale i pro další občany je součást prevence, jak nevyrábět další opuštěné děti v dětských domovech, nezvyšování počtu feťáku a opilců za volantem, kteří jsou smrtelně nebezpeční. Tito a další podobně přestupující pravidla musí vědět, že svým chováním s e dostávají do problému a dostanou s ez něj, jen když na začátku změní chování.
Jen a jen v tomhle jasně nastaveném rámci můžou efektivně fungovat občanské organizace, Charita, které se zabývají tím jak těm lidem ukázat cestu ven. Ti co ji nechtějí absolvovat opravdu potřebují jiný přístup na rozdíl od těch mentálně postižených či jinak postižených. Jedině v takovém prostředí lze někoho naučit, jak kafe uvařit, nejen neukrást, jak se krájí chleba, nebo splachuje a udržuje v čistotě záchod. Jedině v takovém prostředí, které je neskutečně těžké, ale ne nemožné z dlouhodobého hlediska než tito lidé změní chování a až potom jsou schopni uvidět a pochopit, jak se chovají někdy nepřijatelně ve společnosti. Že co se dělá v soukromí se nedělá na veřejnosti.
Byl jsme na jaře letošního roku magistrátem požádám s mou kolegyní Irenou abychom zdůvodnili rizika hracích automatů a heren v obci. Tuhle zprávu jsem vypracoval společně s Irenou, předložili jsme ji a Magistrát z toho začíná na základě i naší zprávy vyvozovat důsledky. Možná někdo přijde o zisky, ale pokud se díky omezení heren nezvýší počet bezdomovců, sebevražd, ožebračených rodin plynoucích z důsledku hazardní hry, pak jsem svoje udělal. A jestli klesnou počty zničených rodin, dětí bez otců a matek, dětí v dětských domovech a tím i možných budoucích bezdomovců. Pak mám svědomí čisté. A rozhodně to není laciné řešení ani pro Magistrát ani pro ty lidi. Ti lidé svobodně prohráli své peníze, a někteří se dostali do stavu beznaděje. jsou mezi těmi bezdomovci. Někteří tam vůbec nemuseli být. Pokud by některá pravidla začala platit dříve. A zpětný tlak fungoval jak měl.
Malcom Gladwell říká něco v tom smyslu. „Jedno rozbité okno v ulici, ponechané rozbité, ukazuje lidem, že zde zákon neplatí a mnozí lidé se podle toho začnou chovat. A najednou je ulice v katastrofálním stavu.” A já bych dodal. Žebrák, bezdomovec v centru, močící a kálející na veřejném místě dává informaci, že zákon neplatí, neplatí pravidla. Pak se nemůžeme divit, že pro psí exktrementy zanechaných majiteli psů, nelze někde po ulici bezpečně projít. A kolo bezzákona se točí dál a rychleji.