Odolnost ne vždy výhodná

Sobotu jsem v podstatě proválel. Nedělal jsem nic co by stálo za řeč, a netrápím se tím nijak. Měl jsem toho za uplynulý týden tak akorát.

Sobotu jsem v podstatě proválel. Nedělal jsem nic co by stálo za řeč, a netrápím se tím nijak. Měl jsem toho za uplynulý týden tak akorát. Sice jsem v pátek dorazil domu v poledne, ale přeci jen protidrogová prevence mi dala zabrat. Mám to za sebou. I neděle by měla být v klidu. Klient, který chodí v neděli večer je na služební cestě a tak se nemusím nijak nervovat. Nejspíš půjdu do kina. Sice ještě nevím na co, ale na něco určitě. Projdu se na Smíchov, kouknu do knihkupectví a uvidím co mají pěkného.

Přemýšlel jsem dnes o tom, o čem jsme mluvili v pátek s Irenou. Měnila zaměstnání a její šéfová, která ji považovala za tvrdou konkurentku, ji v poslední době neudělala nic dobrého. Je to škoda, hlavně pro tu šéfovou. Irena je schopná nekonfliktní. Jestli někdo opravdu není soupeřící člověk, je především Irena. Ale poprvé mi řekla něco, na co jsem už skoro během dvou let zapomněl. Spíš se ptala než tvrdila. „Jak jsi to mohl vydržet tolik let v léčebně při takových naschválech? Já zažívám něco podobného pár dní a už toho mám dost. A ty jsi snášel některé věci celé roky.” Pokrčil jsem rameny. Ano vím, že jsem hodně odolný v některých směrech. Kdybych nebyl, nežil bych. Jen si někdy nejsem jistý, jestli taková odolnost je vždy dobrá. Mnohé lidi svádí k tomu aby zkusili kam až mohou jít a kde mám hranici. Pokud na ni narazí a pokusí se ji překročit, jsou udiveni mírou reakce. Ta je posléze, úměrná mé odolnosti. Což je pro mnohé překvapením.

Nějak celý život zastávám názor, že pokud někdo se pořád pokouší překračovat cizí hranice a vědomě zraňovat, nemá nárok při odvetě na slitování. V tomhle zastávám biblické: „Oko za oko, zub za zub.” Provokuješ, poštíváš, urážíš, počítej s tím, že dostaneš vše v míře vrchovaté a nebudu skutečně odměřovat a sebe sama omezovat. Na rádoby korektnost a smiřování se se zlem a jeho omlouváním skutečně nemám náladu a chuť. V blázinci jsem samo sebou celá léta rozhodně nemlčel, ale přeci jen mnohdy jsem se držel dost zpátky. Nakonec se ono držení ukázalo jak ne vždy příliš vhodné, vzhledem k tomu, že některé kolegyně měly pocit, že si mohou dovolit víc a víc.

Pak se postupně musely, za někdy pro ně dost bolestivých okamžiků přesvědčovat, že je vše jinak. Potom, když ztratily víru ve svou všemocnost vůči mé osobě, odcházely. Jejich odchodu jsem nakonec nelitoval. Většinou stejně se pro práci na oddělení, mimo dvou nehodily. Odchodu těch dvou jsem litoval. Dělat terapii závislých skutečně není pro každého. Nepochybuji, že se ty, co se neuplatnily u nás, se uplatnily jinde. Nebyly hloupé a neschopné, pouze jen žily v představě o své terapeutické všemohoucnosti a nakonec když se ukázal opak, zažily neskutečné zklamání. A se zklamáním odcházely. Se vztekem na mě. Měly mě často za viníka svých potíží. Zase ne všechny, ale některé. Bylo mi jich líto a měl jsem na ně vztek.

Tak jsem si o tomhle ve spojitosti s Irenou přemýšlel. Potěšilo mne, že má o mě takové dobré mínění a zároveň jsem přemýšlel, jestli mám nějakou povinnost snášet toho tolik. Ono je vše spojené i s osobním životem. Někdy si myslím, že právě díky té pracovní odolnosti jsem přišel o mnohé osobní vztahy, které se rozpadly jen proto, že jsem se musel vyrovnávat se zátěží, kterou na mě kladl profesní život a nakonec mi nezbyl čas na svoje důležité věci. Snášel jsem Justýniny, nebo předtím Dominičiny rozmary, urovnával jsem konflikty plynoucí z nenaplňování jejich „oprávněných požadavků.” A ani jsem si nevšiml, že jsem ve vztahu kde moje potřeby jsou zcela na posledním místě. Nebo viděl, ale nakonec jsem vždy dal přednost tomu vztahu, kde jsem dával vše a dostával jen něco. I o tomhle jsem přemýšlel, že jsem v posledním půlroce skutečně najednou měl pocit úlevy, že vztah, který skončil, skončil pro mne dobře.

Myslím, že obě uvedené dámy, (hlavně Justýna) kdyby měly snášet toho tolik kolik já, už by se zhroutily. Nakonec se jejich odchody ukázaly jako velmi výhodné pro mne. Přese všechno co takový rozchod a konec lásky pro mne bolestivého znamenal, byla to úleva. Úleva od nehorázného tlaku z jejich strany, jež obě vyvíjely bez ohledu na moji situaci. Ulevilo se mi a trochu jsem se poučil. Poučil se v tom, že není nutné ukazovat celou míru odolnosti, ale už mnohem dříve říci, jak v práci, tak v osobním životě: „Dost a dál ani milimetr.” Několikrát jsem tohle udělal v poslední době, okolní svět to přežil a mě se vedlo lépe.

Ještě ke Gabrielině otázce. Přemýšlím o Alici, která se mi skutečně hodně líbila. Uvědomuji si jak mnoho jsem stál o setkání s ní. Setkání, které by bylo otevřené nějaké možnosti. Protože jen otevřené systémy se vyvíjejí. Tohle setkání ale nakonec jsem vzdal, protože jsem skutečně neměl potřebu se zase tvářit, že mi nevadí ona uzavřenost. Uzavřenost v tom smyslu: Setkáme se, a nic už dalšího nebude. Bez nějaké naděje na další nemá tohle pro mne smysl. Neměl jsem posléze potřebu už zkoumat, zda myslí vážně své řeči nebo ne. Trvala na nich.

Setkání jaké měla zřejmě na mysli, se dá uskutečnit asi jen tehdy, když se dva lidé potkají, chtějí si spolu jen promluvit, sednou si na chvíli na kafe a potom se rozejdou. Nestojí o pokračování, stojí jen v tu chvíli o tu řeč. Ale naplánovat setkání s ujišťováním. „Nic si od toho neslibuj.” Je z mého hlediska ztráta času. To je předem uzavřená záležitost. Zdánlivě poctivé. Ale jen zdánlivě. Já jsem v tu chvíli, kdy jsem jen navrhoval a ona můj návrh přijímala o možnost pokračování stál.

Několikrát v životě jsem šel třeba na ples či do kina, s někým komu se nechtělo jít samotnému. Byla tichá domluva. ”Jdeme spolu, ale nejsme na sebe vázáni.” To je zcela jiná situace. Pokud se jeden či druhý odpoutá, nic se neděje. Očekává se to odpoutání. Jenže abych hrál hru na nějaké společenské setkání, které nedává žádnou možnost pokračování, je z mého hlediska podvod na sobě. Vlastně si jen dokazuji před dalšími lidmi, že jsem schopný mít nějaký vztah s někým a ono je to úplně jinak. Nemám rád tyhle hry. Lidé jdou na rande, protože chtějí zjistit, jestli by z toho mohlo něco být. Jestli rande má tenhle formát a nevyjde z nejrůznějších příčin, nedá se nic dělat. Zkusím něco podobného z někým jiným a jinde.

Takových setkání jsem absolvoval mnoho. Setkali jsme se, zjistili, že si nevoníme a bez hořkosti, snad jen s mírným smutkem jsme se rozešli. To je poctivé a nemá to nádech manipulace a berneovské hry. Hry na možnost. Možnost, která vlastně žádnou možností není a jen ukájí něčí potřebu na účet toho druhého. Protože v takovém případě každá strana má svou potřebu a motiv. Každá svůj vlastní motiv. Jaký motiv měla Alice se mohu jen dohadovat. Ale její návrh nezdál se pro mne dost výhodný. Takové hry nehraji. A to je vlastně Gabrielo odpověď na tvoji otázku jestli vím? Ano, protože vím, nedělám. Mám svoji cenu a neslevím z ní. Buď je vše otevřené a nebo nejdu a nehodlám být zbytečně odolný. Ani v případě tak krásné ženy, jakou Alice bezesporu v mých očích je.