Zabaleno, zripovaná CD pro Miladu. Připravený video na ukázku jak moje nejstarší dcera skákala padákem v tandemu ze tří tisíc, kterýžto dárek dostala od své sestry k narozeninám.
Zabaleno, zripovaná CD pro Miladu. Připravený video na ukázku jak moje nejstarší dcera skákala padákem v tandemu ze tří tisíc, kterýžto dárek dostala od své sestry k narozeninám. Tvářila se statečně a skočila, ale bylo vidět že to nebylo pro nic nic jednoduchýho. Jo když děti zdědí dobrodružnou povahu po tatínkovi a představu, že jim obrazně sice může týct z kalhot, ale přesto se některý věci udělat musejí. Nemají to zas až tak lehký. Skočila a líbilo se mi jak se z ní pokoušel ten chlap co s ní skákal aby řekla jak to skákání bylo úžasný, úžasnější než soulož a ona si klidně trvala na svým, že ani neví, protože je z toho celá mimo. Konečně, co je mu do toho, jak ona prožívá soulož. Přinesla mi ono video Katka. Dorazili s Romanem. Dostal jsem tradiční jídlo a chutnalo mi. Dobře jsme se bavili, s Romanem samo sebou o počítačích a Katka mi mezitím nastavila přehrávač Verzso něco jako Ipod, který jsem si koupil abych si na něj nahrál kursy angličtiny a muziku a mohl poslouchat v kanadských pralesích. Poslouchat a zpívat.
Můj zpěv spolehlivě vyplaší medvědy a jinou dravou zvěř, protože i ten největší grizzly, když uslyší neidentifikovatelný zvuk, jak se můj zpěv dá charakterizovat pak odkráčí v přesvědčení, že si zachránil život. Přehrávač jsme se pokoušeli nastavit s Romanem, ale neměli jsme štěstí. Katka ho vzala do ruky, něco zmáčkla a byl nastavený jak jsem potřeboval. Nepamatovala si sice co, ale museli jsme ji ujistit, že je technický talent. Vypínala hruď pýchou nad svým nadáním. Bavili jsme s e dobře. Nechala si napsat věnovaní do knížky. Tak jsem ji npsal, Katce, protože je drzá. Nepřekvapilo ji to, strašně se smála. Nejvíc mě potěšila, ale tím, že si knížku o závislosti přečetla a prý si ji v práci chtějí půjčit, tak kolegům říká, že nemá půjčovnu a jestli nemají na knížku tak ať zůstanou nevědomí. Jo jo po kom ty děti fakt jsou? Jedna občas cestuje po Kolumbii, sama blondýna, skáče padákem a druhá se živí byznysem a je fakt neoblomná. a ještě k tomu obě hezké. Nemají to chlapi lehký. No ale co? Budou mít jen co si vybrali.
Jak jsem tak balil schválně jsem si to stopl. Trvala mi ona činnost kompletně i s kontrolou spacáku dvacet pět minut. Stárnu, byly časy kdy jsem stejnou činnost dokázal za deset minut. Ale je fakt, že jsem neletěl do Kanady a nebral jsem sebou nějaký věci pro Miladu a různé nabíječky pro které jsem ještě hledal krabici. Našel jsem jsem starší plechovou, kulatou od bonbónu, která je přesně na tyhle věci. Vešlo se do ní i šití. Pouze u nádobí jsem vyměnil hrnek, protože ten co byl vložený do ešusu už nevypadal reprezentativně. Nosím porcelánový hrnek hezky v ešusu. Je akorát a když piju kafe z porcelánovýho hrnku někde u silnice, mám pocit, že jsem ještě aspoň trochu civilizovaný. Jsem zvědavý, co budou domorodci říkat na mé cestování s poníkem. Jak to budou brát? Mě se splní sen, jestli to tak bude brát kobylka není až tak jistý, ale to mi připomíná, že musím koupit kostkový cukr. Budu jí cestou cvičit a rozmazlovat.
Jinak jak jsem včera obcházel obchody zakoupil jsem nádobu z igelitu na vodu. 15 litrů, chtěli za to šedesát korun a má to dokonce kohoutek. Konečně když to potáhne někdo jiný než já, tak aspoň bude mít co pít. Jo jsem na to vážně zvědavý, jak budeme spolu vycházet. Koníci a hlavně poníci mají svojí hlavu. Já mám taky svojí hlavu a sejdou-li se dva tací, pak je o vzrušení postaráno. Konečně jsem otec čtyř dcer, co mám se třemi maminkami, takže bych mohl uplatnit zkušenosti.
Je to sice poprvé co na mě někdo bude čekat na letišti a hodlá mi poskytovat nějakou podporu cestou, ale představa to není špatná. Konečně Kanada není vážně Evropa a jak jsem koukal na mapu kudy asi půjdu, obytných míst zas tolik cestou nebude. Takže není na škodu mít někoho za sebou v zádech. Na druhou stranu jestli něco potřebuji je to samota a té v těch pralesích bych mohl celkem užít. Jak se vzdaluji od všeho a cesta se blíží, cítím jak ze mě opadává takovéto pnutí z povinností. Včera jsem ještě udělal poslední konzultaci s jednou klientkou a když jsme s končili, řekl jsem ji. Tak teď od téhle chvíle už mám opravdu dovolenou. Smála se chápavě. Myslím, ale že asi si těžko umí představit. Nasadil jsem Verzso na uši a oddělil se od světa. Hrál jsem si z muzikou pro Miladu. Vybíral jsem samé české věci, protože vozit ji do Kanady nějaké Americké by asi nebylo to pravé. Nakonec ona sama mě žádala o českou muziku a filmy. Ještě ve městě jsem narazil na dva zajímavé. Tak jsem zvědavý jak se Miladě budou líbit.
Kupodivu cetrum Prahy nebylo ani jako obvykle plné cizinců. Skoro prázdno. Vrátil jsem knížky do knihovny, půjčil si do letadla dvě fantasy od Edinnga abych se nerozptyloval nějakými hrůzami psychologického typu. Než dorazím do Vancouveru, tak je přečtu. Ono se v letadle toho moc dělat nedá. Balit holky v letadle jsem nikdy nezkoušel a když jsem měl chuť balení zkusit, většinou jsem seděl s někým ,kdo byl zcela nezajímavý a nebo strašně smrděl jako onen Turek , co seděl vedle mě, když jsem letěl na Nový Zéland. To nebylo nejlepších dvanáct hodin cestování, co jsem v životě zažil.Toho bych nebalil ani kdybych byl čtyřprocentní. Jsou lidé, co mi říkají, že si užiju lítání. Mě na lítání nepřijde nic dobrodružnýho. Větší autobus a dají mi v něm najíst. Tedy zas tak jako užasnou věc lítání nevnímám. A mezinárodní letiště taky nijakou zvláštní poetikou neoplývají. Takový skoro všude stejný, rozdíl bývá ve velikosti a v cenách produktů. Nejvíc se mi zamlouvalo letiště v Aucklandu a v Singapuru.
První je takové malé domácké a je zajímavé tam sledovat skladbu cestujících. Nejvíc se lítá po okolí Jižního Pacifiku. To okolí znamená cirka kolem 3000 km. A Singapur byl zvláštní takovým luxusem. Ten jsem viděl jen tam. A dokonce tam měli začátkem roku 2004 internet zdarma. Což všude jinde byla docela drahá záležitost. Zdarma a hojně dostupný. Čekal jsem tam kolem pěti hodin na letadlo, krásně jsem si tam na koberci zacvičil pár jogových technik. Spolucestující sice čuměli, ale mě bylo fajn. Tohle klidně udělám kdekoliv, kde je kousek místa. Má to neuvěřitelné relaxační účinky.
Nejde mi o žádnou zvláštní duchovnost, ale nebolavý záda jsou celkem príma. Umím dost technik, které se dají dělat ve stoje. Proti bolestem zad. Stačí zout boty, dát je stranou, o ty co se v nich vracím z cesty se bát nemusím. Ty mi zcela zaručeně nikdo neukradne. Tak blbě na tom nikdo není aby potřeboval boty co mají z a sebou skoro 2 500 kilometrů za jednu cestu. A ty co sem se v nich vracel z Novýho Zélandu, měly už za sebou 5000 km, byly hezky vyšláplý pohodlný, ale nevypadaly nijak extra. Klidně jsem je zul, nehlídal, zacvičil, otočil jsem se byly tam, tak je nazul a letěl za hodinu domů. Jak je vidět krása v takových případech je nevýhodná. Ta je výhodná a důležitá u brunety s modrýma očima. Ale u bot na chození preferuji jiné atributy. Pohodlí, pevnost a maximální nepromokavost. Což mi připomíná, že musím naimpregnovat bory a klobouk. Takže za pět týdnů se uvidíme. Když bude příležitost, se ozvu odněkud. Třeba se někde s někým potkáme. Ahoj