Fagot a Yesterday

Hrál Yesterday. Hrát Yesterday jsem v životě slyšel mnoho lidí. Na kytary, jako bigbeat případně i orchestrálku. Nejvíckrát samozřejmě Beatles.

Hrál Yesterday. Hrát Yesterday jsem v životě slyšel mnoho lidí. Na kytary, jako bigbeat případně i orchestrálku. Nejvíckrát samozřejmě Beatles. Sir Paul tenhle song zpívá skvěle a když slyším jej zpívat, neopomenu si zazpívat s ním Yesterday, all my troubles seemed so far away. Now it looks as though they’re here to stay Oh, I believe in yesterday… Jenže tady to hrál ten člověk na fagot a na mé přání před mým nástupem na dovolenou na páteční odpoledním komunitním programu. Když jsem poprvé jednou ráno na komunitě viděl tři kytary, chrastítko a fagot a onen provizorní orchestr spustil píseň dne Jasná zpráva od Olympicu nevěřil jsem vlastním uším a očím, ale musím říct, že muzika to byla fajn. Hlavně díky onomu fagotistovi. . Skvělý muzikant, který je podle vyjádření jednoho mého známého houslisty evropská špička a mladý. Bohužel chlastá. Teď tedy ne, protože je v blázinci na léčení, ale jestli bude chlastat dál i po léčení bude to hrozná škoda.

Hrál tedy, já poslouchal a měl jsem pocit, že jdu do nebe. Takhle mimo sira Paula, jsem nikdy nikoho zahrát onu píseň neslyšel. Jo i v blázinci jeden přijde ke skvělým věcem. Konečně, kde mimo blázince může jeden přijít k bigbeatu hranýmu na fagot? Po celý týden se mě lidé ptají jestli mám cestovní horečku, když jedu do Kanady. Odpovídám jim, že nemám, protože je jedno jestli jedu do Kanady, nebo do Tábora. Věcí budu mít stejně a činnost tam budu vykonávat taky stejnou. Dorazím na místo, vyzvedne mě Milada, doveze mě za poníkem, zapřáhnu kobylku jménem Princess, což je jistě pro dámu romantické jméno, ale já ji přejmenuji nějakým bojovým. Přeci jen princezna na pěší tůře, to není zas tak možný, takže mám cestou do Kanady práci vymyslet jméno pro kobylku. Milada mi píše vzkazy v nichž si dělá starosti o mé blaho. Chápu ji. Lidé málokdy domyslí, že chodec je poměrně limitovaný a i když něco ponese, nebo potáhne poník, přesto má možnost vzít jen něco. Tak si Milado starosti nedělej. Jestli to má dopadnout dobře, pak to dobře dopadne. Já udělám všechno pro to abych měl hezkou dovolenou.Takže horečku z cesty nemám.

Ve středu jsem točil pořad v televizi o hazardní hře. Školní pořad, dokonce jsem autor onoho dílu seriálu „Škola, rodina a já.” Vysílat se bude v říjnu. Hezké, že mě televize oslovila a dala mi šanci vydělat peníze jak za vystupování, tak autorský honorář. Navíc jsem z jednou paní dramaturgyní domlouval rozsáhlejší spolupráci. Pokud dostane na onen pořad peníze. Vyjít polovina toho, co jsme tak v asi víc jako hodinovém hovoru plánovali, budu zcela spokojený. Pak asi už si nebudu muset dělat starosti jestli prodám svoje knihy, které jsem vydal v posledním roce. Ony se i tak hezky prodávají, ale potom by se určitě prodávaly lépe a hlavně v mnohem větším nákladu. Na obě jsem celkem hrdý. Jistě by se daly napsat lépe a podrobněji, ale i tak mi píšou lidi, že jsem asi u nich koukal co se tam děje. No nekoukal, i když jsem docela zvědavý chlap, ale zkušeností má dost a dost. Docela jsem překvapený reakcí veřejnosti. Je dobrá a já mám aspoň radost, že jsem nevyhodil cizí peníze a nevydal něco za co bych se musel stydět. Už jsem se v životě musel za pár věcí stydět, ale ty tři knížky to zřejmě nebudou.

Pomalu postupně jsem si během týdne poshledal věci na cestu. Tedy poshledal, vypral jsem ruksak, prohlídnul vařič, nabrousil nůž. Vypráním ruksaku jsem ušetřil za nový, protože když z něho odtekla pod mýdlem a proudem vody špína asi šesti tisíc kilometrů, zjistil jsem že je zcela v pořádku. Také to byla dobrá koupě onehdy než jsem vyrazil na Nový Zéland. Nový Zéland, Chile, Portugalsko a cesta kolem Čech. Pořád drží. A nebyl nijak drahý. Na internetu koupený. Prostě klika. Ruksak se hezky ponese na koňským hřbetě, nebo poveze na vozíku za klapajícími kopyty poníka. I když prý svět je nejkrásnější z koňského hřbetu. Se aspoň říká. Nevím, tolik jsem toho na koni zas nenajezdil. Přeci jen, jsem chodec.

Jak to vypadá, milostný román dokončím až se vrátím, zatím nechám romantické čtenářky tiše snít nad tím jak to hezky dopadne a budu se věnovat Kanadě. Hana si mezitím opatří svatební šaty a Jindřich vyšpekuluje to ostatní. Inu ideální pár. Sice to mnozí kritizují a jak poznamenala panenka, mají mezi sebou zatím jen příjemné tření. Co by neměli, jsou ještě relativně v průměru mladí. Průměrný věk mají 35 let. Což sice u dámy už není to nejrudší mladí, ale jsem jednu zkušenost s pětatřicetiletou udělal a docela to chvíli šlo. Ale stejně jedna vlaštovka hejno nedělá. Nebo jaro?

Dnes jsem si poklidně v metru cestou domů četl noviny a proti mě seděla mladá dáma těsně před třicítkou, a z ničeho nic se na mě usmála a pozdravila. Jak jsem zpitomělý po celotýdenním zápřahu, usmál jsem se taky zamumlal něco jako pozdrav a pokračoval jsem ve čtení. Neměl jsem nějak chuť se předvádět. Na Karláku vystupovala a dokonce mě i při svém odchodu na rozloučenou pozdravila. Pátral jsem v paměti jestli ji znám, protože pohledné brunety s velikýma očima, co je na mě v Metru dělají, si většinou pamatuji, ale tuhle jsem si nemohl nikam zařadit. Třeba měla dobré srdce a chtěla staříka potěšit.

A nebo jsem proti svému zvyku zaváhal a přišel o možnost. Jenže jsem vážně unavený a dámu bych asi dnes moc nepobavil. Poslední zbytky humoru jsem nechal pro dnešní den v blázinci na komunitním programu. I když, jak jsem vystupoval z tramvaje, zamyslel jsem se, že potkat ji zítra a pokud by se chovala obdobným způsobem, zřejmě bych to tak nenechal. Ale to je až zítra kdo ví co se do zítra stane. Třeba by ji ta gerontofilie do zítra přešla. Tedy něco málo o zítřku tuším. Katka s Romanem by měli dorazit. Aspoň Katka slibovala dnes , kdy mi dokonce sama volala. Nějak se ty dcery vážně lepší.

Co mě skutečně potěšilo, že mě moje dcery úplně samy, bez jakéhokoliv připomínání blahopřály k svátku. Zřejmě se staly nejen finančně a existenčně dospělými, ale i se dostaly k formě zralosti, která se projevuje určitou mírou dodržování tradic. Přeci jen jsem stejný jako ostatní lidé a těší mě, když si na mě někdo v dobrém občas vzpomene. Někteří rádoby mudrci s e tváří jako že nějaké přání je zbytečnost, ale myslím, že dát najevo druhému člověku a hlavně když jsou to děti rodičům a rodiče dětem, je příjemné. Mě osobně moc a moc mrzelo, když mi bylo padesát a moje děti se ani nenamáhaly napsat SMS.

Dcera Petra mi tenkrát vysvětlila, že je to prostě tak a ji to nijak nebere, když jsem jí řekl, že je mi vážně líto, že tolik lidí se namáhalo aby mi dalo najevo, že o mě vědí, přejí mi dobré a moje dcery se ani nenamáhaly. Katka to ani nijak nekomentovala. Mlčela. A nemyslím, že měly opravdu důvod ke zlobě. Prostě jsem vyžíral jen dojezdy informací, které o mě dostávaly z rodiny mé první žena. Ona sama je vychovávala a vedla k tomu aby mi psaly a informovaly mě, jenže prarodiče a další příbuzní udělali svoje. Nijak to dětem nevyčítám, ale mrzí to, skutečně to mrzí. Tohle je nevýhoda rozvodu a nevýhoda odloučení, plus nevycházení s některými příbuznými, kteří mě skutečně v lásce neměli a nijak to neskrývali.

Někdy se holt musí počkat na lepší časy a moc nezatrpknout. Jak se zdá, nakonec se vztahy postupně lepší a holky začínají čím dál víc chápat, že tátu mají jen jednoho a je docela dobré jak pro ně, tak pro mne, když se k sobě jako otec a dcery chováme. I se všemi těmi „nepotřebnými a zbytečnými” obezličkami, jako je přání k svátku, dárek k narozeninám a nebo k Vánocům, či prostě jen tak. Trpělivost růže prý přináší. A když ne růže, tak aspoň trochu radosti na tom jinak tvrdém a nelítostném světě.