Za pár drobných…

Měl jsem perný čtvrtek, i pátek byl dost náročný.

Měl jsem perný čtvrtek, i pátek byl dost náročný. Myslím po pracovní stránce a už se těším na sobotu a neděli, kdy si opět udělám kulturní víkend, protože mám několik rozečtených knížek a pár stažených filmů, od romantického „First Knight.” S Richardem Gerem a Seanem Conerrym až po několik filmu typu „noir, o kterých vím jen co jsem si přečetl. Pochopitelně u každého jsem se dočetl, nebo to byly oficiální upoutávky, jak skvělé dílo, které obstálo v proudu času a jiné podobné plky. Jenže chci se dívat na filmy, kterési vyberu sám a ne nějaká „uvědomělá, nadmíru moudrá” osoba, která ví, co je pro mne lepšího.

Jako při hledání diamantů. Odkopat se musí hromada hlušiny, aby se našly nějaké drahokamy. Viděl jsem pár blbostí, ale takové „Road to perdition” s Tomem Hanksem se mi skutečně líbilo. Nebo jiné filmy. Za to mě zklamal jedem válečný film se Steve McQueenem On to nebylo úplné zklamaní to „Hell is for heroes,” ale čekal jsem víc. Minimálně od McQueena. Bogartova agitka „Sahara„ byla jen agitka, kdežto na ten samý způsob Belmondův „Mrchožrouti„ to bylo jiné kafe.

člověk se musí nejen v umění, ale i v životě prohrabat veteší, aby se naučil rozeznávat skutečně kvalitní zábavu. Od filmu mi zábava docela stačí.Ono pokud člověk s napětím sleduje jak to dopadne, upoutá ho příběh, pak je to z mého hlediska dobrý film a nepotřebuji vidět uměním, zabývající se čirou depresí a hnusem ze světa.

Film, literaturu, výtvarné umění jako způsob řešení všech strastí světa nechám intošům. Ti se mohou zabývat teoreticky svými intošskými nápady jak změnit svět, já jsem na světě proto, abych byl k dispozici těm, co chtějí změnit sebe. Pak jim stačí, když tomu světu rozumí a někteří ho umí i vyložit a nemusí ho měnit. Umí v něm žít. Časem pochopí, že pokora je jedna z vlastností, která nám velí právě měnit sebe, nikoliv svět, mít své předsudky založené na tradici, protože jak říká Přemysl Tišer: Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace… Mít předsudky, žít v tradici, znamená žít v docela bezpečném světě.

Musel jsem v životě potkat určité procento parchantů, kteří se uměli tvářit jako slušní lidé, abych se je naučil od těch slušných lidí odlišit. Ne hned, ale časem se vždy ukáže, co je v kom, a jak na tom onen jedinec je. Pochopitelně, že se to ukáže na obtížných životních situacích. Pokud člověk třeba při nějak ztrátě majetku, opuštění partnerem, třeba že zemřel, opustil ho pro někoho jiného projeví nespokojenost, smutek, žal, projeví se zcela normálně a docela vypovídají jeho výše zmíněné pocity, že je vlastně slušný člověk. Na něčem mu záleželo, měl někoho rád, ten ho opustil a on teď projevuje svůj žal.

Osobně nemám problémy a potíže být s takto jednajícími lidmi. Vnímám je, alespoň zpočátku než se přesvědčím o omylu, (těch omylů bylo jen málo) jako ty slušné, normální, kteří projevují v přiměřené situaci, přiměřené pocity. I přesto, že jim mnozí lidé říkají, že by se měli ovládat, neprojevovat tolik emocí. Čím víc se snažíme omezit své emoce, tím víc vylézají na povrch jinde.

Takže mám-li pocit, že mě někdo podvedl, rozhodně se nesvedu tvářit, že jsem šťastný, že ho rád vidím. Naopak, velmi dobře si jeho podvod pamatuji. Ať se týká čehokoliv. Nejsem rád podváděný, obelhávaný a pokud se nejedná o závislé klienty, kde s tím počítám, to patří k profesi, pak sice se dokáži chovat bez nějaké zvláštní agrese, ale nikdy neváhám dát najevo, že mi ten člověk nijak milý není. Hlavně v tom případě, kdy on se tváří, že se vlastně nic nestalo. Že už by mě to mohlo přejít, protože co se budeme zaobírat starými křivdami? Na takovouto hru nepřistoupím.

Člověk má odpouštět druhému člověku, ale jen tehdy, když vidí, že ten druhý má snahu učinit jisté pokání. Pokud tuhle snahu nevidí, pak je „odpuštění” pouze jen souhlasem s jeho podvody, s jeho hříchem. Do doby, než tak učiní, veškeré jeho konání sleduji velmi pozorně a dávám dobrý pozor na to abych nebyl podveden znovu. Nemám potřebu prokazovat „laskavost” tohoto druhu opakovaně.

Tohle je právě mnohdy velmi těžko řešitelný problém právě ve vztazích. Mnohdy lidé říkají. „Přeci mu musím věřit, podpořit ho svojí důvěrou aby se změnil.” Já jim na tohle tvrzení odpovídám. „Věřím až tehdy, když přijde, nejen že uzná svoje pochybení, ale chová se dost dlouho tak, abych si mohl myslet, že svou změnu myslí vážně. Jestliže muž ujišťuje ženu, že ji miluje a ona zjistí, že ji podvádí, například prohrává peníze v hazardních hrách, podvádí ji s jinými ženami, pak sice může onen muž jednou, dvakrát udělat něco malého v její prospěch, ale pokud ona z toho vyvodí závěr o jeho trvalé změně k lepšímu, projeví nehynoucí důvěru, nepomůže mu svou důvěrou. Projeví jen naivitu. A má jen, co si zaslouží. Ta žena.

Takhle naivní nebývám. Pokud mě nějaká opustí, ač předtím slibovala lásku až za hrob, aby najednou zjistila, že se zas až takovou lásku z její strany nezasloužím, pak všechny její „pozitivní kroky” směrem ke mě sleduji s mírnou nedůvěrou. Pamatuji si rozdíl mezi slíbeným a uskutečněným. Vždy se ptám, co se za tím chováním skrývá a co sleduje? Bohužel, věk a zkušenosti mi ukázali jedno. V takových případech se jen málokdy jedná o nějakou nezištnost ze strany té ženy. Většinou je tam skrytý motiv, který je v prospěch té ženy, ovšem nikdy v můj.

Být opatrný jsem se naučil už v mládí, právě v dobách, kdy jsem byl u plavby. Mnohé ženy, které mě opustily a později byly vstřícné, tvářily se přátelsky, byly ochotny, trochu času trávit v mé přítomnosti, že pro svou „vstřícnost, přátelství” měly své důvody. Jejich důvody byly pro ně dost dobré, ale především šlo o mé peníze. Chtěly na mě abych jim opatřil ty věci, co byly nedostatkové. Vždy se chovaly tím způsobem, že vlastně můžu být šťastný, že mi věnují tolik pozornosti, a že za odměnu za tu pozornost, pro ně ještě něco mohu udělat. Opravdu vždy.

I to je jeden z důvodů proč „nekamarádím, nepřátelím se” s bývalými láskami. Nikdy se ona nabídka pomoci z jejich strany neukázala, jako přátelství, ale jako výhodný obchod jen pro jednu stranu. Jejich stranu. Za trochu drobných, chtěly hodně muziky. Byla ona strana vždy „udivena,” že s ní nesdílím stejný názor.