Začal jsem včera psát text o sedmém listopadu jako dni, ve kterém se slavila VŘSR, bolševická revoluce, co nebyla v listopadu a osmého listopadu, výročí bitvy na Bílé hoře.
Začal jsem včera psát text o sedmém listopadu jako dni, ve kterém se slavila VŘSR, bolševická revoluce, co nebyla v listopadu a osmého listopadu, výročí bitvy na Bílé hoře. Nakonec jsem ho ani nedopsal, protože mě to přestalo bavit. Nijak nevidím smysl toho abych opakoval, co píše kdekdo a nezabýval se kvůli něčemu, co bylo, nelze změnit, mnohem zajímavějšími událostmi lidského života, jako jsou vztahy mezi lidmi.
V komentářích pod posledním blogem je několik zajímavých postřehů od dvou žen. Ani jeden ten postřeh ovšem není optimistický, oba jsou prognosticky laděny negativně a oba zřejmě vycházejí z osobních zkušeností. Což nelze podcenit. Ovšem ani přecenit. Ano, lidské vztahy, hlavně toho druhu jaký jsem popsal jsou pro mnohé zdrojem negativního očekávání. Nebo přímo k možnosti vytváření katastrofických komentářů. Pro druhého zase možností nemístně optimistického očekávání. Nerealistických nadějí. V odpovědích na katastrofické scénáře jsem uvedl odpovědi, které ukazovaly na optimistickou variantu. Protože život není jen černý, nebo bílý, ale ani černobílý. Těch možností je mnohem více a jsou vícebarevné.
Jak jsem zdůraznil ve svých předchozích textech. Lidé se rozvádějí, rozcházejí většinou z „malicherných důvodů.” Přesto rozchod z malicherných důvodů se může ukázat jako jistá možnost, jak dospět. Minimálně možnost pro jednoho. Ne vždy opouštějí muži své ženy pro nějakou mladší, krásnější, oni opouštějí mnohdy své ženy, jen proto, že už mají dost vychovávání, poučování a nikdy nekončících požadavků a věčných projevů nespokojenosti svých žen.
Nehledají ti muži jak se domluvit, jak vtáhnout svou ženu do své asertivní komunikace. Odejdou a jsou dost často sami. Nikoliv z toho důvodu, že by nebyli schopni navázat trvalý vztah, ale z toho důvodu, že jim docela vyhovuje být sami. Vyhovuje jim nebýt obtěžováni těmi nikdy nekončícími projevy nespokojenosti a věčným trestáním za pomoci odmítnutí sexu ze strany ženy. Například. Je možné tohle chování vidět jako chybu a ztrátu. Což zřejmě asi bude, ale oni v tu chvíli mají klid. Dost dlouho.
Stejně tak, osamělé ženy, které opustily své muže, kteří stále „preferovali” své zábavy, trávili svůj volný čas všude jinde, než doma, s nimi a dětmi. Ti muži nechtěli slyšet, nechtěli vidět a najednou jsou uraženi, že ty ženy cítí úlevu. Mohou si dát na čas, žijí si podle svého a mohou se poohlédnout po někom, kdo se jim bude věnovat. Je to sice těžší, menší pravděpodobnost, že se jim okamžitě podaří nalézt někoho kdo jim dlouhodobě, v řádu let nikoliv měsíců a týdnů bude vyhovovat. Ten čas svobody a žádného očekávání, kdy a jak se muž vrátí, případně představa, co kde dělá. I tyhle ženy mají své výhody a zisky z toho opuštění
Tohle, co zde píši o samotě jsem vlastně objevil několikrát v životě. Několikrát v životě jsem se zeptal sám sebe, zda chci někoho, kdo zvolil cestu svobody, třeba z malicherných důvodů přemlouvat k návratu? Vždy mi vyšlo, že nechci. Že dokonce mohu s klidem zjistit, že jsem měl pravdu s tím, že ten druhý si rozchodem se mnou nepomohl a dokonce mi to bylo jedno. Vědomí, že rozhodnutí druhého se mě sice do jisté míry dotýká negativně, ale na druhou stranu má i své klady.
Nijak ty klady nehledám za každou cenu, jak mají mnozí lidé ve zvyku, hledat na špatném něco dobré. Aby si rychle ulevili. Nechám doznít to zlé, není mi v tom dobře, ale pokud se to zlé nechá samo odejít, většinou se nevrátí, pokud se člověk snaží si najít na tom zlém něco dobré, jen prodlužuje čas zlého. To je také zkušenost. Spíše počkám, co dobrého se ukáže. Jestli se ukáže. Občas se ukáže, že pozitiva nejsou, že jsme udělali jen chybu, která se nedá vrátit. Zbude jen smutek a žal.
Moji klienti velmi často zjistí, že čím méně úsilí o zlepšení vztahu, tím lepší výsledek. Oni se totiž začnou skutečně zabývat sami sebou. Svými potřebami a přestanou se zabývat tím druhým. Tím přestanou vytvářet tlak a napětí z tlaku plynoucí na toho druhého. Tahle strategie má ty výhody, že umožní dát druhé straně prostor se zabývat také svými potřebami. A mnohdy (ne vždy) najednou zjistí, ta druhá strana, provokující, otravující strana, že vzdálení partnera mu nevyhovuje. Ano, tím že se odmítaná strana zabývá sám sebou, utváří se prázdný prostor, rozvolnění, které nemusí být destruktivní. Tento prostor díky mezeře, která nastane, může se stát prostorem, hranicí, za kterou se dá bezpečně žít.
Pod pojmem bezpečí se někdy rozumí jen prostá možnost si dát klidně něco k jídlu, co ten druhý nesnáší, nebo se dívat na film, který chci vidět bez ohrožení poznámkami ze strany druhého, případně jíst na místě, které vyhovuje, bez rizika konfliktu vyvolaného s poznámkou: „Nestačím po tobě uklízet.” Tyhle nikdy nekončící jedovaté poznámky jsou podobně otravné jako kapající kohoutek. Takže si lidé udělají prostor, kde se cítí dobře a jejich duše má tak klid.
Taková je realita. Docela je chápu. Zažil jsem podobnou situaci několikrát. Umím se ovládat, umím říci co chci a pokud někdo nechce slyšet, že dělá něco, co mi vadí, má pocit, že má trpělivost je bezmezná, jsou tací, že nechtějí slyšet, nechtějí vidět, pak jim klidně řeknu:„Do doby, než změníš způsob a tón, nemám se o čem bavit.”
Opustí-li mne, a dá najevo, že nerespektuje mou potřebu klidu, nechce se dohodnout, pak přestanu usilovat o zlepšení vztahu. Chovám se slušně. Zařídím se. Kupodivu, po nějakém čase smutku, smutný jsem v takovém případě vždy, (jenže na smutek se neumírá, jako ostatně na žádnou emoci,) zjistím jednu věc. Mám klid a nemusím nic. Nemusím se starat o toho druhého, jen o sebe. Nemusím si dělat starosti, jestli mu něco vyhovuje či nikoliv.
Druhá strana se nestarala o mé potřeby, tedy se o ně postarám sám. Na tom není nic zlého a není to chyba, nebo nějaká zlá vůle a neochota být ve vztahu. Být na místě té ženy o které jsem psal v minulém blogu, řekl bych tomu muži.
„Buď se postaráš abych tu žila v klidu a bezpečí, postaráš se o to aby tvoje dítě nepřišlo zkrátka. Protože rozumím, že máš rád svoje děti, ale musíš dát najevo, jestli máš rád i dítě , co máme spolu a k tomu také mě. Dát najevo, že já i dítě, co máme spolu, patříme do tvého života.Dát najevo znamená, že nám poskytneš to samé, co svým starším dětem. Jestli mi říkáš, že si mám něco vyřídit s tvým starším synem, tak ti říkám, že si s ním nemám co vyřizovat. Odejdu a budeš tady s ním ty sám. Beze mne. Bude mi smutno, bude mi líto, že spolu nejsme, ale přežiji to. Necháš-li mě odejít, budu vědět, že stojíš jen o svůj klid. Tak si ho užij. Ale pamatuj si. Hledat tě nebudu. Budeš mě muset najít ty sám. Bez mého úsilí. A doufej, že o tebe, až mě najdeš, ještě budu stát.”
Docela si myslím, že po tomhle upozornění by se onen muž zřejmě asi zamyslel. Možná by i něco udělal. Pokud ne, měl bych za to, že neodcházím z malicherných důvodů, pokud ano, něco by udělal, aby změnil situaci a přesto bych odešel, pak jsem odešel z malicherných důvodů a budu si muset nést všechny následky. Vždy, když jsem něco podobného vyslovil, udělal, zjistil jsem jedno. Jsem sice sám, ale mám klid.