Docela příjemný den.Strávil jsem ho flákáním a hledáním různých titulků k filmům. Dostal jsem večer od Ivany příjemnou zprávu o „Vyvolávač emocí,„ takže je zase čím se zabývat.
Docela příjemný den.Strávil jsem ho flákáním a hledáním různých titulků k filmům. Dostal jsem večer od Ivany příjemnou zprávu o „Vyvolávač emocí,„ takže je zase čím se zabývat. Dáme schůzku se scenáristkou a režisérem a na schůzce řeč, co tedy jako dál? Třeba se začne točit dřív než se ze mě stane vetchý stařík, co už ho nic nenapadá. Ale pouštím si teď poměrně dobré filmy, sleduji jak se ta práce dělá. Vlastně jakmile člověk malinko přičichne k točení a psaní, už najednou se zabývá právě tím, jak to dělá konkurence.
Ale včera, když jsem se díval na „Key Largo„ s Humphrey Bogartem, zjistil jsem že mě vlastně na všech těchto starých filmech baví jedno. Jsou hodně podobné terapii, protože se v nich mnohé nevysloví, jen naznačí a divák má možnost rozvíjet fantasii. Navíc všechny ty filmy, ač v nich je minimum násilí a erotických scén, jsou právě velmi erotické a velmi napínavé. Ono postupné zvyšování napětí, kdy se jen tak jako mluví obyčejným hlasem, jako jsem třeba v úterý mluvil na komunitě, nijak jsem se ani nesnažil nic dramatizovat, bylo právě zvláštní ono ticho, které se, když jsem domluvil dalo krájet. Jednoduše „hromové ticho.”Tohle si občas užívám, když cítím jak ta atmosféra houstne, lidé najednou začnou slyšet a přemýšlet, až se zdá, že ač mlčí, tak neverbální projev je přímo řvoucí. Občas se mi povede udělat komunitu napínavou.
Psychoterapie se zabývá lidskými emocemi. Lidské příběhy vyprávěné v terapii, jsou právě tím, co emoce vyvolává, vlastní minulost, vlastní přítomnost i představa budoucnosti, je vždy o tom, co s námi emoce udělaly, dělají, nebo si myslíme, budou dělat naše emoce. Emoce vyvolat, emoce prožít a emoce zvládnout. Kdo se tohle naučí a naučí se díky tomu porozumět sobě samému, ten se v životě neztratí.
Tenhle způsob terapie vyžaduje nejen vzdělání, ale hlavně nadání. Ne každý režisér umí, navozovat postupně napětí s minimálními prostředky, stejně jako ne každý herec umí poskytnout oné postavě právě tu věrohodnost, kterou, měl třeba Bogart ve všech svých postavách. Ať kladných, nebo záporných. Stejně tak ne každý terapeut umí mlčet, když se mlčet má a nedělat nic, jen sledovat a nechat klienta mírně podusit ve vlastní šťávě, nechat ho prožít třeba minulost a až na konec poskytnout přesně ono slovo, které má klient slyšet. Nikdo nikdy vám neřekne, co máte v tu chvíli říct. Nebo udělat. Na tuhle dovednost neexistuje žádný manuál. Jen zkušenost a roky poslouchání a roky mluvení.
Nejhorší je, si myslím, když v takové chvíli se začne dělat „velká terapie,” místo lidského slova. Prostě klient klidně může jít domu a mít pocit, že je rozbitý, vy víte, že jeho emoce s ním cloumají a že je dobře, že s ním cloumají, protože je ve stavu, když třeba začíná slyšet vlastní organismus, který emocí říká, co opravdu potřebuje. Někdy skrz vztek, někdy skrz smutek, jindy zase skrz radost, spokojenost nebo klid.
Skrze emoce žijeme. Všichni ti, kteří čekají v terapii na radu, zjistím, že místo rady se většina terapeutů zajímá o jejich prožívání, aby na základě emocí, prožitku z komunikace s druhým člověk vyšlo najevo, kde je vlastně ta chyba. Porozumět prožívání druhého a objevit své chyby při setkávání s druhým člověkem. Zjisti, co se to děje, že jeho chování ve mě vyvolává tohle, či tamto. Zda jsem skutečně ohrožen, nebo se jen cítím ohrožen. Což je zásadní rozdíl. Nebo, jestli, to co říká ten druhý je skutečně, to co slyším?
Rozdíl mezi řečeným a slyšeným je jedna ze základních věcí se kterou se pracuje například při nácvik komunikačních technik. Slyšet, co kdo říká a na řečené reagovat. Přitom sledovat, co a jak se mnou děje. Navštíví-li mě klientka a vypráví mi o svém muži, kterého odstěhovala protože on se chová „hrozně.” Pak asi bych se chytil do pasti, kdybych s ní začal hned probírat taktiku jak přinutit jejího muže aby mě navštívil a trochu ho předělal. Tedy trochu. Ona by zcela určitě chtěla hodně ho předělat. Takže vypráví, vypráví a já jen tak mimochodem poznamenám, že asi musí být taková situace docela nasírací.
Všichni máme slepá místa, přes která nás nasírají lidé, kteří jsou v podstatě jinak slušní, vychovaní, jen prostě nedělají, co si my přejeme.
Klientka totiž, může být uvízlá v pasti představ, o loajalitě, porozumění a ochotě, kdy potom prožívá jakýkoliv jiný pohled svého muže na stejnou událost, návrh na řešení, nebo způsob zábavy, jako čirý naschvál vůči svému snažení. Manžel uvízl v pasti, protože nerozumí jejím reakcím, neb nerozumí ani svým emocím. Má pro ně dvě slova. „Dobré a špatné” emoce. Neumí pojmenovat své emoce, ví jen, že ona je „hysterická,” Tedy má tři výrazy. „Cítím se dobře, nebo špatně a ona prudí.” Ona ví, že on, všechno co říká, říká naschvál a on se nezmění. „Tedy je zbytečné mu cokoliv říkat.”
V tuhle chvíli jim jejich emoce zatemňují mozek a nejsou schopni slyšet a vidět. Přestože mají oči otevřené a žádnou sluchovou vadu. Další perla je prohlášení tohoto typu. „Ty se nezměníš a já taky ne.Takže tě mám rád/a, ale žít spolu nemůžeme.” V tom momentě se jedna, strana chystá na odchod, protože se s tím druhým „žít nedá. Nedá se s ním mluvit. On se přeci nezmění a jestli ano, tak kdo má na to čekat? On/a mu přeci dávno říkali, jaký je, upozorňovali ho na chyby, které dělá, on to nezměnil, tedy konec.” Nikdo z nich nevidí žádnou možnost řešení.
Jestliže s něčím podobným klient/ka přijdou, pak se zajímám o to jak jim je? Až když vím jak jim je, co je rozhazuje, co neunáší, až teprve potom se bavíme o tom, co s tím? Většinou se ukáže, že se ani tak moc nemusí měnit ten druhý, na kterého si přišel/a klient/ka stěžovat, ale jen ten co si přišel pro recept se musí naučit rozumět svým pocitům a rozumět řečenému z druhé strany. Dost často se poměrně brzo ukáže, že se jedná jen o nerozumění a z toho plynoucí chronické nedorozumění.
Chronická alergie je asi hrozná věc. A stejně tak chronicky emočně nezvládnutá komunikace je velmi bolestivá. Dost často stačí se pro začátek jen některým tématům vyhnout, nebo snížit intenzitu probírání. A tak dále a tak dále. Někdy, jako v minulém blogu popsaný případ pro začátek stačí jen ochota jít do nepříjemného vyjednávání o svém právním postavení. Změna právního postavení může navodit bezpečí a zároveň s tím i redukovat nepřátelské neverbální projevy, vůči všemu, co on i jeho rodina dělá. Jo jo. Tak zase třeba někdy něco k tomuhle tématu. Jdu si číst.