Tak jsem si sobotu mazaně užil. Vyspal jsem se, přečetl pár stránek jednoho pokračování nijak zvlášť chytré fantasy, ale docela mě baví, protože si na nic nehraje.
Tak jsem si sobotu mazaně užil. Vyspal jsem se, přečetl pár stránek jednoho pokračování nijak zvlášť chytré fantasy, ale docela mě baví, protože si na nic nehraje. Na rozdíl od mnohých lidí, kteří si hrají na něco, čím nikdy nejsou a nikdy nebudou. Třeba na světce.
Znám dost takových lidí a vždy si vzpomenu na slova Bible, která říká: „Nespoléhej na člověka.” Bohužel, každý máme své máslo na hlavě,, jen je ho u někoho víc u někoho méně. Takže, když Radka předpokládá že věřící umí odpouštět dokonale, pak se obávám, že se mýlí. Co na nás chce Kristus sice dokonalé je, ale pro člověka nemožné. Můžeme se k tomu zkoušet přiblížit a můžeme doufat v Boží milosrdenství pokud to nesvedeme. Toť vše.
Já si myslím, že odpouštím, tak nejlépe jak umím, jen prostě v jisté chvíli nechci dát příležitost těm, kteří mě třeba podvedli a nejsem si jistý tím, že by své chování nezopakovali. Dokud mi nějaká žena říká, že mě miluje a chová se podle toho, nezkoumám zda mluví nebo nemluví pravdu, ale usuzuji podle jejího chování. Jestliže mi řekne, že mě opouští, protože potřebuje někoho jiného, lepšího, samozřejmě že se na ni zlobím, pochopitelně nejsem rád a dokonce jen málokdy dokáži říkat hned po rozchodu, že je bezva, když je tak šťastná s někým jiným. Vlastně tohle nedokáži nikdy. Tohle většinou přijde až mnohem později, když si uvědomím, že ona žena vlastně svým odchodem, jen deklarovala, že na ni není spolehnutí v těžkých časech. Pak řeknu své oblíbené. „Nejvíc si mi drahá prospěla, že jsi mne opustila.”
K nepřetržité lásce, k ženě, která mě opustila, mě vždy nabádají jiné ženy. Muži ne. Chápu ty ženy. Chtějí aby se muži k nim tak chovali, aby je milovali bez ohledu na to, jak se k nim ty ženy zachovaly, chtějí aby se muži trápili pro ně co nejdéle, aby jim dávali svým trápením najevo svou lásku a tím jim ti muži těm ženám potvrdili jejich cenu. Tohle je vše pro mne pochopitelné, ale pokud se žena rozhodne pro jiného, ztratím v jejích očích cenu, pak přece nemám žádný důvod se udržovat v nějakých klamných nadějích a ještě dávat ji najevo, jak bez ní nemohu být.
Mohu, zatím se nenašla taková, která by měla takovou cenu, že už bych nemohl místo ní být s nějakou jinou a dokonce ani, že bych byl dlouhodobě bez ní nešťastný. Běžně psychicky zdravý člověk dříve nebo později se přestane zabývat tím, kdo ho opustil a v klidu si najde jinou/jiného. Vím, že ti opouštějící mají potom pocit rozladěnosti, že si ten opuštěný dovolil dotruchlit a přestal je preferovat. Zatím jsem nikdy neměl potřebu se stýkat s bývalými láskami proto, že by mi mohly poskytnout něco navíc, než ty co přišly po nich. Každá další nabídla a poskytla minimálně stejný luxus a pohodlí jako ta předchozí. Takže opět. Jaký bych měl mít důvod se za nějakou otáčet a čekat až se vzpamatuje. Nebo sázet na nějaké její deklarované přátelství.
Jestli někdo říká, že si ani nemůže vzpomenout na důvody rozchodu, pak se zřejmě rozešel z malicherných důvodů. Osobně abych se s ženou rozešel, k tomu musím mít skutečně vážný důvod. Třeba, že pije, nebo fetuje, případně je mi soustavně nevěrná, nestará se o děti. Mnohé ženy mají „tisíce vážných důvodů” k rozchodu, aby skutečně po čase najednou zjistily, že ty vážné důvody pominuly a ony si uvědomují, že hazardovaly. Dávat šanci, ženě hazardérce? Hmm, k čemu by to bylo dobré?
Jaké „přátelství” mi může nabídnout žena, na kterou jsem spoléhal, měl jsem ji rád, choval jsem se k ní slušně, neponižoval jsem ji? A přesto udělala v jistý okamžik vše, aby našla malicherné důvody k rozchodu. Rozchod uskutečnila. Dá se mluvit o přátelství? Pochybuji. Přátelství stojí na jiných základech. Doufat, že ten druhý něco pochopí, na něco přijde? Jistě, je to krásné. Nepochybně a může se stát, že jeden i druhý něco pochopí a oba dojdou k závěru, že ten vztah je pro ně skutečně důležitý. Pak se sejdou a domluví se. Ale ne na základě přátelství, ale lásky.
To že je dost lidí, kteří se chovají k sobě slušně, dokonce si čas od času pomáhají, ale když se jde k tomu blíž, vidíme, že je tam mnohem jiný motiv u každého z nich, pro který to dělají. Pomáhají si, spolupracují, ale ani v takových případech se nedá mluvit o přátelství. Vždy je tam na jedné straně něco nenaplněného, vždy je tam jeden, co očekává víc. I když to tutlá a skrývá.
Když je mi zle, nemám potřebu sledovat štěstí té, která mě opustila a působit si tak bolest, když je mi poté dobře, tak se zase zajímám o tu, co je se mnou. Nebo si hledám k sobě takovou, se kterou mi bude dobře. Nač se ohlížet a čekat? Až dostane rozum a vrátí se? Ne ne, takhle naivní jsem nebyl nikdy. Pokud se chtěla některá vrátit, bohužel přišla pozdě. Čekaly čekanky až zjistím, že bez nich nemohu být a já jsem nikdy neměl pocit, že bez nich nemohu být. Aby pak zjistily, že čekají marně. Jak jsem řekl, v tu chvíli neměly nic navíc, co měla ta současná.
Jak si tak píši, uvědomuji si, že dost reaguji na komentáře pod posledním blogem. Třeba na část tohoto:
rekli jsme si mela jsem te rada, mel jsem te rad…a ‚nemohli‘ jsme si vzpomenout proc jsme se rozesli. Pravdepodobnejsi je ze jsme si vzpomenout nechteli. Kdyz uz na to prisla rec, zasmali jsme se (nekdy krecovite), ale hlavne podivili duvodum k nasemu rozchodu. Pro me ta setkani byla obrazem/odrazem v zrcadle casu. Byli jsme naivni, bezstarostni, stastni a nezodpovedni….
Myslím, že ten úryvek přesně odpovídá tomu, co zde píši. Ano, lidé jsou naivní, bezstarostní, šťastní a chtějí aby to tak bylo stále. Což nejde. Pak hledají viníka svých potíží. Nejsnadněji ho najdou v tom co jim je blízko, nebo nejblíž.
Najdou, potrestají odchodem a pak časem zjistí, že potrestali sebe. Křečovitě se ujišťují, že se mají dobře. Ale ona ta myšlenka, že vlastně byli malicherní, nezodpovědní, chytračili a díky tomu vlastně selhali, je mnohdy skutečně neodbytná. A co je horšího, nejde nic vrátit. Většinou nemají to štěstí, že ten druhý chce stejně jak očekávají.
Tedy ještě pro Radku. Ano Radko, odpouštím jako obyčejný smrtelník. Věřící jsou smrtelníci, nejsou andělé. Každý vztah, který byl pro mě důležitý, jsem oplakal, bylo z toho hodně smutno, musel jsem přetrpět těžké časy samoty. Abych jednoho dne se smířil s tím rozchodem, přestal se zabývat tím vztahem, odpustil té ženě, která odešla a zároveň tím odpuštěním se jí přestal i zabývat. Stala se totiž nedůležitou. Vystoupil jsem ze své samoty a podíval se do očí jiné. Ta pro mne byla v ten čas důležitá. Vždy pro mne byla v jednom čase jen jedna žena důležitá, víc ne. A to je celý můj příběh o odpuštění a smíření.