Dorazila včera má nejmladší dcera. K Ritě. Tam jsem dorazil i já, o něco dříve.
Dorazila včera má nejmladší dcera. K Ritě. Tam jsem dorazil i já, o něco dříve. Trochu jsme povídali, pak dámy začaly hrát nějakou ekonomickou hru, kde neustále počítaly doláče, kupovaly, prodávaly, a já mezitím se díval na fotbal. Občas jsem měl směrem k nim poznámku. Babeta byla při chuti, já byl při chuti a jídla bylo dost. Všiml jsem si, jak se Babeta během těch několika měsíců, co se stýkáme uvolnila, už se skutečně chová jako na návštěvě u hodně blízkých lidí. Víc povídá sama, víc se ptá sama.
Skutečně to chtělo jen čas. Nakonec sžívání se otec dcera po dvaceti letech není nic jednoduchého. Tím, že s ní komunikujeme všichni, nejen já, ale i její sestry, plus Rita, má svoje výsledky. Asi nejhorší co bych mohl udělat je házet špínu na její matku. Dokonce jsem se ve vší slušnosti zeptal, jak se vede mámě. Dostalo se mi informace, že máma poletí do Ameriky, takže jsem usoudil, že dobře se vede mámě. Prostě jsem za minulostí udělal dost tlustou čáru. Dceru jsem získal, dokonce to nemusím ani stavět „Buď máma, nebo já” Což by bylo asi to nejhorší co bych mohl udělat. Dítě je dospělé, vybralo si, že mě chce vídat a to je docela dost.
Dnes jsem dospal celý týden. Probudil jsem se ráno v sedm, chvíli cvičil, asi hodinu, chvíli čuměl u PC, pak znovu zalehl a Rita mě probudila v půl druhé, že má hlad a tedy, že bychom než pojedeme ke mě, si mohli objednat pizzu. Byl to dobrý nápad, takže jsem nechal výběr na ni a cestou na Barrandov jsme se pro ni stavili. Byla dobrá. Docela mi vyhovuje takový život bez nějakých zvláštních excesů. Sice ve světě se to mele. Libye, Japonsko, jiné oblasti života, ale pokud je u mne klid, nemám nic lepšího na práci, než si jej užít. Toho klidu.
Celoživotně mě „mátli” lidé, kteří za vším vidí nudu. Jaká nuda, když je klid. V takovém klidu stačí sedět, dívat se kolem sebe a hned jeden vidí tolik věcí, co prostě v rozruchu nezachytí. Zůstal jsem v klidu, když jsem se setkal poprvé s dcerou, nenechal jsem se unést ani na jednu stranu emocemi. Tedy, ne že bych žádné necítil, ale vím, že dát na pocit je mnohdy dobré, jenže nechat se unést emocemi, může být smrtelné. Vysvětlím ten rozdíl.
Má-li kdo pocit, že to co dělá není v jeho zájmu, nebo je v jeho zájmu, ten pocit může být v různých situacích rozdílný, pak doporučím, dát na pocit a minimálně se zeptat, co se s ním děje, že se jeho instinkt staví pozitivně, nebo negativně k oné události, osobě, rozhodnutí. Pokud si umí odpovědět na základě prozkoumání toho, co v něm onen pocit vytváří, pak se zřejmě nesplete. Kdysi mi jeden člověk nabízel jakousi spolupráci v oblasti podnikaní. Vypadalo to náramně, leč jen něco málo mě v tom varovalo. Zeptal jsem se z jakého důvodu jsou ty podmínky lákavé. Tedy zeptal jsem se nejen jeho, ale i sebe. Najednou se ukázalo, že podmínky jsou bezva, ale riziko je kriminál. Nenaskočil jsem na vábničku a dobře jsem udělal.
Poslouchal jsem dámu, velmi hezkou dámu, jak lká nad svým životním neštěstím. Plakala, lkala, teskně naříkala. Nějak mi to bylo až divné, abych nakonec zjistil, že se jedná o hysterku, která vyvolávala jen zmatky, hádky a navíc, každého chlapa, co ji padl do rukou ždímala seč mohla. Mazaně jsem se ji vyhnul a tak si vybrala kamaráda. Chudák. Dopadl bídně. Okradla ho o všechno. Takže tomu se říká dát na pocit.
Mám-li pochybnosti a i když nemám žádné jiné informace, než že něco je levá, pak se klidně na svůj pocit spolehnu a do té akce se nepustím. V přítomnosti některých lidí se jednoduše necítím dobře. Nijak je z ničeho neobviňuji, ale držím si je od těla. Dokud s třeba neujistím, že trpím předsudky vůči tomu člověku. Zatím se mi tahle taktika osvědčila. Instinkt a intuice je někdy moudřejší než rozum. Pokud se podaří najít rovnováhu, případně se k ní přiblížit, pak se docela snadno stane, že žije v klidu.
V předchozích odstavcích jsme si ujasnili na několika příkladech, co znamená dát na pocit. Pak je zde další situace a tou se ukazuje a říká, dát se pocitem zaplavit. Zaplavit se pocitem například spravedlivého hněvu, je situace velmi nevýhodná, především pro ty, co jsou jim zaplaveni. Mohou mít dojem, i dokonce být přesvědčení, že jejich spravedlivý hněv poškodil terč jejich hněvu, ale mnohdy se ukáže, že objekt, ke kterému směřuje svůj spravedlivý hněv má jeho i jeho hněv zcela na háku. Člověk zaplavený nezvládnutým pocitem, kdy říká, „musím se z toho vyřvat,” dost často zůstává se svým řevem sám. Stejně tak člověk, který neumí zvládnout svůj smutek, dát smutku přiměřeným způsobem průchod. Zkušenost říká, že přiměřeným způsobem projevená emoce člověka k druhým lidem přibližuje, nezvládnutá emoce jej odděluje.
Vrátím se zpět k sobě a ke své dceři. V okamžiku setkání jsem především sledoval svoji dceru, abych zjistil, co asi prožívá. Teď v tuto chvíli. Nijak jsem ji excentricky neobjímal, nevykládal nahlas jak příliš jsem šťastný. Dal jsem najevo radost, a zajímal se co by ji vyhovovalo. Ptal jsem se ji, jak žila po ty roky, co jsme se neznali a nijak zvlášť jsem ji neujišťoval, že jsem nešťastný z chování její mámy. Pouze jsem ji pověděl, že to rozhodně nebylo moje přání se s ní nestýkat. Snažil jsme se ovládat. Věděl jsem, že v tuhle chvíli se hraje o celou naši společnou budoucnost.
Tím nepopírám, že jsem mimo radosti v tu chvíli cítil pocit hořkosti a křivdy z chování své bývalé ženy, která se postarala o ono rozdělení. Jenže stížnostmi na onu nespravedlnost, bych si nijak u své dcery nepomohl ani nepolepšil. Oba pocity jsem zvládl. Dalo by se slovy právě mé bývalé ženy, říci, že bych měl právo na spravedlivý hněv. Nedal jsem mu průchod a nechal jsem ho vyvanout. Nepotlačil jsem ho a dal jsem najevo civilizovanou formou, že se na její mámu zlobím. Dcera zcela pochopila, že se zlobím. Ale zřejmě si všimla, že její mámě nenadávám. Přiměřená reakce dá možnost se pocitu zbavit, nechat jej vyvanout. Pak lze v klidu sledovat co je třeba udělat a co v žádném případě nedělat.
Ještě nějaký čas uplyne, než bude vše, tak jak má být mezi dospělou dcerou a otcem. Chce to čas a trpělivost. Momentálně je to lepší než jsem čekal. Dcera už sama projevuje zájem přijít, setkat se. Má svůj život a zatím do něj postupně zahrnuje i mne. A z toho mám radost.