Měli jsme dnes jet s Markétou do Děčína. Těšila se. Já taky. Nejeli jsme. Klekla baterka. Sice Láďa Kalaš přijel promptně, baterku vyměnil, ale už bylo pozdě.
Měli jsme dnes jet s Markétou do Děčína. Těšila se. Já taky. Nejeli jsme. Klekla baterka. Sice Láďa Kalaš přijel promptně, baterku vyměnil, ale už bylo pozdě. Markéta musela večer do Plzně, takže snad příští týden. Abychom se utěšili, jeli jsme do města. Koupil jsem si trochu muziky. Ray Charlese, Roy Orbisona a Ricky Buddyho. Jazz. Jazz občas můžu, stejně jako blues. Naonec i tak to byla docela dobrá sobota neděle. Přišla Jana s kmotřenkou, volal Radim, naučil jsem se nový trik jak v Solarisu ripovat muziku v příkazové řádku, jen za pomoci konzolových programů. Unix je prastarý, ale má vymakaný systém jednotlivých programů, které se dají kombinovat. Tedy když člověk ví jak. To je právě ono. Vědět jak. Díval jsem se na Láďu jak mu práce šla od ruky. Přijel, podíval, řekl: „Baterka.” Odjel koupit novou, přijel, vyměnil, nahodil a vymalováno. Žádné další dumání. Prohlédl auto, upozornil na některé věci, domluvil se s Markétou na technické prohlídce a odjel. Profesionál. Dlouho se také asi musel učit. Stejně jako já, když jsem přemýšlel jak zkombinovat tři příkazy aby ripovalo, převedlo na formát „mp3” a smazalo formát „wav.” Jenže stačilo hledat chvíli na internetu za pomoci www.google.cz a našel jsem.
Tohle mě těší. Hledat jak si ulehčit cestu. Ne že bych si nemohl nainstalovat nějaký grafický program, co jen člověk nakliká a má. Není nic jednoduššího. Jenže, učení práce s běžnými věcmi, které systém poskytuje, sice zabere trochu času, ale když se naučím, už nejsem odkázaný na to zda ten klikací program funguje či ne. Unixové příkazy jsou za víc jak čtyřicet let prověřené a fungují. Stejně jako funguje, kladivo, šroubovák jiný druh nářadí staletími prověřený. Na ty se člověk může spolehnout vždycky. Na začátku odstavce jsem říkal, že si chci ulehčit cestu. Mnozí lidé mají za to, že nejjednodušší je mít takové programy, které jen nainstalují a ony fungují. Což, pokud se budu živit prací na počítači, třeba výrobou grafických programů, má to svoje opodstatnění. Jenže …
Počítač zas tak moc ke své práci nepotřebuji, dalo by se říci. Jenže, počítač mě učí logicky myslet, práce v konsoli objevovat souvislosti a pokud si umím napsat skript, tak zjistím, že mě učí přesnosti, pozornosti. Ve skriptu stačí malá chyba a už nefunguje, nedělá co má, takže i kontrole. Navíc podporuje práci mozku. Mozek se musí trénovat, jinak zakrní. Někdy je mi tristně, když poslouchám lidi, svoje vrstevníky, které jsem znal jako inteligentní, zvídavé, jak rezignují na sebevzdělávání, na objevování nových věcí. Ptají se mě lidé, jestli je ještě něco, co bych chtěl poznat. Mají za to, že by to měla být nějaká velká věc. Já se spokojím s objevováním malých věcí, které potom dají celek.
Lidé co se nechtějí učit, mají stále stejné výsledky. Jako Jiřina, která vydala moje blogy z roku 2006. Dostaly se mi do rukou ty nelegálně vydané knihy. První co jsme vydali spolu, nebyla nic moc a tak jsem mimo jiné proto změnil jak nakladatelku, tak především grafičku. Ten první díl jsem bral jako pokus. Další knihy, ať se to týká „Ze závislosti do nezávislosti” nebo „Svobodní v bolesti” vypadají zcela jinak. Jsou výsledkem diskuse. Nemusím se za ně stydět. Když jsem viděl ty tři co Jiřina vydala, bylo mi mdlo. Divím se že Jiřina zaplatila grafičce za tu obálku, která je skoro z poloviny navíc tvořena fotografiemi, které si stáhla z mého infa na seznamu, ty původně barevné, jsou černobíle, navíc nelegálně použité. Styděl jsem se, že je na ní moje jméno, protože nikdy bych nedovolil aby se v souvislosti s takovou obálkou moje jméno na ní objevilo.
Jiřina se nic nenaučila, nic nepochopila. Také bude mít stejný výsledek. Jestli doufá, že si někdo v závislosti na mých vystoupeních televizních koupí ty knížky za peníze, které za ně chce,a ona vydělá na mé známosti, je vážně mimo. V době, kdy je většina knihkupectví zaplavena tituly, které jeden vedle druhého mají skvělý designe, jsou propracované aby zaujaly, tak tohle co spolu vytvořily, s tou co si říká Kuala, je děs. Nakonec ve své umanutosti nepoškodila mě, protože jak říkám, za svoje peníze mi udělala reklamu. I kdyby přes moje předpovědi měla s nimi úspěch, já neprodělám, ať smlouva je platná nebo není. Je-li neplatná, pak dostanu co mi podle zákona patří, je-li platná, to samé. Pokud obchodní úspěch nebude, opět neprodělám, protože jsem do toho nevložil ani korunu ani hodinu úsilí. Blogy jsem psal pro potěšení. Neměl jsem v úmyslu je vydat. Až vlastně na její naléhání. Pak když jsem viděl její vydavatelskou obchodní strategii, návrhy a přístup grafičky, zděsil jsem se a pochopil jsem, že pro mne zásadní kniha, jakou byla „Ze závislosti do nezávislosti„ musí vypadat zcela jinak, mít jiný obchodní model, jinou strategii prodeje.
Jiřina má pravdu v jedné věci. Podepsal jsem v té době nevýhodnou smlouvu. Podepsal aniž bych si ji pořádně přečetl. Původně to bylo jen na podání ruky, jenže pak mi došlo, že jsme jen lidé smrtelní a vlastně písemnou smlouvu jsme podepsali na mé naléhání, abych ochránil i ji, pokud by se něco stalo. Aby měla v ruce papír, že je vydala legálně. Tedy, když mi potom s uštěpačností v hlase, řekla, „uvědom si, že jsi podepsal nevýhodnou smlouvu.„Jsem ji na její uštěpačnost odvětil, „tedy jsem jen udělal dobře, že jsem s tebou přerušil spolupráci, protože pokud jsi psala smlouvu s vědomím, že je nevýhodná pro mne, tak aspoň vím s kým mám tu čest. Písemná smlouva měla ochránit jak tebe tak mě. I z toho důvodu jsem od ní odstoupil, když jsem zjistil jak se věci mají.” Moc se jí ta poznámka nelíbila. No jestli je smlouva platná nebo není rozhodné soud. Když nic jiného, mám zkušenost, že se nevyplácí spolupracovat s lidmi, kteří nemají profesionální přístup, ochotu se učit, dělat kompromisy a smířit se s tím, že pro partnera jsou tyhle skutečnosti zásadní.
V těhle věcech mám zásadní postoj. Jsem důvěřující lidem v tom smyslu, že dokud mě nezklamou, mám za to, že jsou důvěryhodní. Je-li tomu jinak, potom i když odpustím, nezlobím se, už málokdy nabudu důvěru k jejich tvrzení. Jednoduše nedám nic na jejich slova, pouze na jejich skutky. Ty skutky musí velmi dlouhou dobu být takové abych uvěřil. V obchodě i v lásce. Jestliže zjistím, že partnerka, která mě třeba opustila, mi dělá nějaké naschvály, pokouší se mě trestat, pomlouvá mě, pak všechny její úsměvy, vlídná slova, přání, ujišťování o přátelství, jsou prázdná a falešná. Pro mne. Vnímám ty prohlášení tímhle způsobem a ne jinak.
Jiřina mi tedy může vykládat cokoliv o mém charakteru. Smlouva, kterou napsala, předložila k podpisu odpovídá přesně skutečnosti, že je nevýhodná, jednostranně mě poškozující. Jiřinino chování v tomto směru by s enedalo charakterizovat jinak i kdybych ji nepodepsal, upozornil na to jak je nevýhodná. Věděla, že je pro mne neprospěšná. Napsala ji tak úmyslně, nikoliv z nějakého omylu. Chtěla vyhrát a získat výhodu trvalého závazku. Výhodu pro vyjednávání, které by se v takovém případě dalo vyložit jako pokus o vydírání.
Smlouva byla tímto způsobem napsaná dávno předtím, než jsem z ní odstoupil, ještě předtím, než jsem změnil úmysl vydat u Jiřiny své další dvě knihy, které jsem vydal jinde. Stejné jako tehdy s tím člověkem, který mi chtěl dělat manažera, řekl si o peníze jako zálohu, nebylo jich moc, oklamal mě, tak jako jemu. Jiřině, stejně jako panu Junkovi nikdy neuvěřím, že oba měli na mysli nějaký můj prospěch a chovali se abych byl spokojený a měl potřebu s nimi i nadále spolupracovat. Nezlobím se na ně. Poškodili sami sebe.
To je právě nevýhoda chování, kdy se hraje na vítězství. Jednou vyhrajete, ošulíte partnera, ale v momentě, kdy on objeví váš podvod, rozhodne se s vámi nespolupracovat, nesetkat se v přátelství nebo v lásce, pak ztrácíte vy. Kompletně, protože moudrý člověk se od odhalených podvodníků a vyděračů, případně trestajících distancuje. Nedá jim další šanci. Nedá na jejich apely, nedá si jimi vyhrožovat, hledá cestu, jak se jich zbavit. Oni mají jednorázovou výhodu, Ten vzdalující se, všechny možnosti plynoucí z faktu odloučení se od lháře a podvodníka.