22 srpen. Pro mne docela zajímavé datum. A smutné. V týž den umřel můj otec, tak jeho starší bratr Olda. Olda 22.8.1968, táta 22.8.1983. Přesně na den po patnácti letech.
22 srpen. Pro mne docela zajímavé datum. A smutné. V týž den umřel můj otec, tak jeho starší bratr Olda. Olda 22.8.1968, táta 22.8.1983. Přesně na den po patnácti letech. Byli si z těch šesti bratrů asi nejbližší. Olda byl o dva roky starší ročník 1924, táta 1926. Oba umřeli na rakovinu plic, oba byli z a války v Německu, oba sloužili nějaký čas u SNB prvního pohotovostního pluku, oba je komunisté propustili po roce 1948. Táta vlastně odešel ještě dříve. Někdy se osudy sourozenců propletou zajímavým způsobem. Olda umřel den po invazi Sovětských vojsk do tehdejšího Československa. Už jsme věděli, že umře. Byl druhý ze sourozenců, který umíral mladý. Po Marii, která umřela šest let před ním. Táta o patnáct let později. Najednou z deseti sourozenců jich bylo jen sedm. Pro mne to bylo tehdy nepochopitelné. Ve dvanácti letech je smrt málo pochopitelná, v osmnácti už trochu více. Na Oldově pohřbu se nás sešlo hodně. Příbuzní obsadili celý autobus. Na tátově už méně. Ve dva a třiceti už jsem věděl o životě víc. I o neodvolatelnosti smrti. Stal jsem se ten den ve dva a třiceti letech definitivně sirotkem.
Dnes už nežije z nich nikdo. Z celé té obrovské rodiny jménem Jílkové jsem vlastně zbyl jako jediný Jílek. Jinak samé ženské, co se jmenují jinak, nebo jejich děti se jmenují jinak, jako můj vnuk Vojtěch. Časy se změnily. Ženy mají děti s muži a děti se jmenují bud jinak než otec, nebo matka. Přemýšlel jsem o tom, jak ponese jednou Vojtěch tu skutečnost, že máma se jmenuje jinak než táta a on. Jsou mladí, jako jsem byl kdysi já a stejně jako kdysi já, jsem si neuměl představit některé věci. Například, že z těch přímých příbuzných nikdo nezbude. Jestli je mi něčeho a někoho líto, tak především dětí, které nevědí odkud jsou, kam patří. Nevědí, kde jsou pohřbeni jejich otcové a nevědí ani jak jejich otcové žili, co si mysleli, jak se chovali. Nebo vědí, ale jen to co jim napovídala strana příbuzných jejich matky a matka sama. Většinou jsou to jen matčiny racionalizace, která má zakrýt jejich neschopnost unést zklamání z toho, že vztah nedopadl podle jejich představ.
Je mi těch dětí líto, protože neznají ani své prarodiče často, ani sourozence, otce, nemají tety, strejdy, nemají minulost, nevědí odkud jsou a většinou nevědí ani kam směřují. Tahle situace, která svědčí o degeneraci téhle civilizace, jíž se ještě navíc mnozí ve své omezenosti posmívají. S posměchem tradici, civilizaci, kořenům se posmívají právě sobě samým. Posmívají se svojí omezenosti, se kterou se zbavují své minulosti, zbavují minulosti své děti, neumí žít od něčeho k něčemu, ale žijí jen od užívání k užívání. Dají dětem play station, televizi, či domácí kino a nevyprávějí jim příběhy z dávných časů rodiny. Vyprávět neumějí a vyprávět nemají co.
Nevyprávějí protože žádné příběhy neznají, neboť nikdy neseděli v rodinném kruhu příbuzných a neposlouchaly tety jak z matčiny strany, tak z tátovy, které jak se říká, věděly všechno, všechno si dohromady pamatovaly a pokud jedna nevěděla, věděla druhá. Mezi nimi jsme se pohybovaly my děti, které jsme buď poslouchaly, nebo jsme se pošklebovaly po několikáté vyprávěnému příběhu, ale díky tomu je umím dodnes. Čas od času něco z toho svým dětem vyprávím a jsem moc rád, že se znají s mojí sestrou, která si jich pamatuje mnohem více. Drbala jako ženská, co má mnohem větší sociální potřebu, mezi těmi tetami seděla daleko více a daleko více s nimi drbala.
Na druhou stranu, ona zná ty ženské rodinné historky a já ty mužské. Mužské a ženské rodinné historky jsou odlišné, i když popisují stejné události se stejným koncem, ale barevnost, úhel pohledu a popis je zcela odlišný. Takže matky, které vyrostly v prostředí, jež nepodporovalo rodinné příběhy, mají tendenci nepovažovat za nutné takové prostředí vytvářet. Žijí v přesvědčení, že dobře oblečené, najedené, čisté dítě je štastné dítě. Pletou se. Mojí příbuzní, kteří byli z chudých poměrů, nikdy žádným zvláštním přepychem nevynikali, byli lidé, jež byli jen málokdy smutní. Snad o těch pohřbech. Po pohřbu už ne, to se zpívalo a vzpomínalo. Jinak pokud vyprávěli o svém mládí, dětství, historka střídala historku a válel jsem se smíchy jako všichni. Samozřejmě chtěli být štastní, jako každý jiný člověk, samozřejmě trápili je všední starosti, ale pořekadlo…být chudý a ještě k tomu smutný, to ani Pán Bůh nežádá, u nich platilo beze zbytku.
Nelkám po starých zašlých časech, kdy lidé byli „chudí a veselí.” Určitě ne, dřina tehdy byla obrovská, lidé umírali v průměru podstatně dříve než dnes. Jestli po něčem „pláči,” tak snad jedině po tom aby děti znali oba své rodiče, všechny své příbuzné. Třeba i ty v Americe, protože komunikační prostředky jsou mnohem lepší než před padesáti lety. Tohle bych těm dětem „bez příbuzných” přál. Stejně jako bych přál prarodičům aby znali své vnuky. Nebyli trestáni, ženami, které se nedokážou oprostit od své nezralosti a ve své touze po pomstě potrestají všechny kolem. Hlavně svoje děti.
Nakonec, sám jsem postižený. Moje dvě dcery mě neznají. Neznají ani Vojtěcha, ani svoje sestry. Nevědí, že jsou tetami, nebo vědí, ale nijak je to nebere. Necítí spřízněnost a omezí se na prohlášení, ke kterému byly vychovány. Jsi cizí člověk a ty dvě sestry jsou také cizí lidé. Po takovém prohlášení, nutně končí debata. Nastává jen čekání, jestli dozrají, dospějí, zeptají se samy sebe, jestli jsme skutečně cizí lidé. Pro mne cizí nejsou. Uznávám, že některé blogy mohou zdát docela smutné pro lidi, kteří chtějí číst jen veselé příběhy.
Pro mne smutné nejsou. Vzpomínám na rodiče, na příbuzné, sedím znovu u tety Boženy v kuchyni, cpu se řízkem, ptám se jí, proč dává osmažené řízky do kastrolu s pokličkou a ona mi odpovídá, že proto aby neztvrdly, nebo přijíždím do Košic v noci ke strejdovi Janovi, co byl za druhé světové války ve třech armádách. On mi vypráví, jak utekl z maďarské, protože kraj odkud je moje matka v roce 1939 zabralo Maďarsko, musel narukovat do armády, z té utekl na Slovensko, moc si nepomohl, také musel narukovat do armády a šel do války do Ruska. Ze slovenské armády utekl také. Potom ho mobilizovali do československé armády. Svobodovy.
Takže, za jednu válku vystřídat tři armády, se hned tak někomu nepovede. Domů se vrátil živý. Všichni už ho pohřbili a on se vrátil. Nebo sedím ve Stakčíně u Cirochy, je mi čtrnáct let a koukám na to krásné děvče, co si přede mnou bez ostychu sundalo blůzu, podprsenku nemá, také na co by ji potřebovala? Myje se do půli těla obnažená a já zíram div mi oči nevypadnou. Směje se mi a říká: „Chtěl by sis šáhnout, vid?” Jenže nám to oběma zkazí strejda Míťa, který zrovna přijede ze Sniny, jde mě hledat, protože se na mě přijel podívat. Zrovna musel jít k Ciroše. Takže ona zdrhne. Tehdy jsem si ještě nesáhl. Až o osm let později. Měla je stejně krásné jako v těch patnácti. A upejpavá rozhodně nebyla. Tenkrát nám to nikdo nezkazil.
Sedím, píši, vzpomínám. Naštěstí znám své neznámé dcery alespoň s fotografií a vím, že podobou do rodiny patří, takže kdyby přišly, slyšely by ode mne to známe jílkovské. hele zas další s tím jílkovských ksichtem sem leze. Ony se zmateně rozhlížely, stejně jako já byl zmatený tenkrát v Litvínově mezi těmi tolika lidmi, kteří byli sice každý jiný, ale všichni nesli stejné rysy. Bratranci, sestřenice, vzdálenější sestřenice díval jsem se po nich, ne všechny jsem osobně znal, ale věděl jsem, že jsem mezi svými. Teta Božena řekla, „Jeníčku, ty máš určitě hlad tak si něco vem.” Než jsem si stačil něco vzít, sestřenice Leona mi podala hluboký talíř ze segedínským gulášem a pár knedlíků. Asi dvanáct jich bylo. Můj táta měl komentář, jako ostatně ke všemu co jsem dělal. „Po kom seš tak nenažranej?”
Otočil se k ostatním a pokračoval, „Včera Katka upekla kachnu a on ji s chlebem sežral skoro celou sám.” Dovolával se soucitu u příbuzných. Naštěstí tam byla teta Jiřina a ta mu řekla, „Ty zmlkni, pamatuješ, jak jste s Oldou přijeli, páni esenbáci, a sežrali ste mi ve dvou večeři pro celou rodinu, a vychlastali jste mi rum do cukroví, a když jste ho vychlastali, tak jste přemluvili Josefa aby s vámi šel do hospody a přišli jste za dva dny. Josef měl naštěstí rozum a přišel ráno.” Jo, starší sestra, která měla hlavní slovo v rodině. Hned po babičce. Tak přeci jen, to není tak špatný den. Ten táta i Olda a všichni ti ostatní, dokud jsem tady, jsou tady taky. Není na ně ani dnes smutné vzpomínání. A konečně smutek a smrt patří k životu, aby člověk věděl, co je radost a život.