Patnáctý duben. Dnes má narozeniny můj otec, moje žena Petra, tedy žena, protože podle církevního práva jsme pořád manželé, kdežto podle světského jsme už devatenáct let rozvedeni.
Patnáctý duben. Dnes má narozeniny můj otec, moje žena Petra, tedy žena, protože podle církevního práva jsme pořád manželé, kdežto podle světského jsme už devatenáct let rozvedeni. Petra a táta jsou na den od sebe třicet pět let vzdáleni věkem. Tátovi by bylo osmdesát čtyři, Petře čtyřicet devět a Babetě dvacet. Dcera Babeta má narozeniny za měsíc, také patnáctého a já patnáctého prosince. Čtyři patnáctky v jedné rodině. Být numerolog, zcela určitě bych z toho něco vyvodil. Ale nejsem. Takže ty patnáctky beru jako kuriozitu. Nikdy jsme se pohromadě nesešli. Táta umřel šest let před mou svatbou s Petrou, a já dceru Babetu viděl na chvíli jednou v životě. Tak už to chodí. V moderní době. Jsem zavržený otec. Dnes už doslova.
Už jsem se s tímhle smířil. Jsou události, které se stanou a nedají s e změnit. Vztek ženy a naprosté oddělení. Oddělení od dítěte. Docela se sám sobě divím, že jsem schopný jako terapeut pracovat se ženami. A to i s takovými, které občas pustí, že tohle udělaly svým bývalým mužům. Prostě neunesly rozvod jako takový a jednoduše si to s manžely vyřídily tímhle způsobem. Takže pokud mi někdo začne jako tuhle na abíčku jako komentář psát „vyvážený příběh” aby vyvážil ten můj, protože jsem tam umístil právě jeden takový starší blog, popisující ženy, které se rozvádějí občas jen z toho důvodu, že je pálí, nebo pálilo dobré bydlo, pak se musím bud zlobit, nebo usmívat, když mi v rámci vyváženosti popisuje osud ženy, která se rozváděla s mužem, který pil, hrál a ona chtěla zachránit aspoň něco.
Onen pisatel měl pocit, že musí vyvážit můj příběh. Tohle když někdo udělá, usměji se, protože v takovém případě nelze dosáhnout„vyváženosti.” Nikdy nemůže jednu nezralost, nezralé chování, vyvážit popisem druhého nezralého chování. O to přece vůbec nejde, abychom řekli. Když ty řekneš, že se ženy chovají takhle, tak já řeknu, že muži se chovají takhle a je to správně vyvážené. Nezralé ženy, jsou jeden problém, nezralí závislí muži jsou druhý problém. Nehledám spravedlnost, vyváženost, ale důvody a možnou nápravu věcí. Žena, která rozbije nezralým chováním rodinu a posléze zjistí, že si tedy rozhodně nepolepšila a nepolepšila svým dětem, nikdy není zbavena následků plynoucí odpovědností za své chování a jednání. Její skutky nejsou vyváženy tím, že se muži chovají také nezrale. Stejně tak muži. Mé nezralé chování nezralost jiného člověka jednoduše nevyváží.
Mohu rozumět tomu, že má žena mě nesnáší, byla zklamaná, byla nezralá, přála si svůj omyl vymazat ze svého života,mohu ji odpustit její skutky, kterými ve své dceři vyvolala nedůvěru a možná i odpor k mé osobě, ale to že někdo napíše, že jsou otcové, co své děti týrají a proto je nutné udržet vyváženost, a napsat tu „pravdu” o tom jak to ve skutečnosti je, že jsou někteří chlapi hajzlové, tu ženu odpovědnosti, jak už bylo řečeno nikdo nezbaví. Matky, které zbavily své děti otce, který je netýral, nepoškozoval, měl je rád, usiloval o setkání s nimi stejně jako otce, kteří týrali své děti, zneužívali je. U obou jejich příběhy vedle sebe napsané nijak nevyváží skutky jich obou. Žádný není skutky toho druhého ospravedlněn.
Mě prostě ty kecy o vyváženosti vůbec neberou. Vyvažovat můžeme názory, nikoliv skutky. A zabývám-li se jedním problémem, klidně zůstanu u něj, popíši ho a nechám běžet diskusi v tom směru, jestli opravdu ty matky měly důvod odejít, jestli se otcové k nim chovali tak aby ty matky zůstaly, jestli skutečně je dobré chování muže k ženě zárukou její ochoty setrvat v manželství, kde je vlastně hranice únosnosti atd. Dvacet let jsem se chtěl setkat se svou dcerou. Napřed bránila matka i přesto, že jsem se k ní nechoval sprostě, neurážel jsem ji, neponižoval, přesvědčoval jsem ji o svých dobrých úmyslech. Nic platno. Žádný argument ji nebyl dost dobrý, žádné chování ji nevyhovovalo. Moje dcera se několikrát odmítla se mnou setkat. Protože jak ona sama řekla: „Jsi pro mne cizí člověk!” Bude jí dvacet, nehlásí se ke mě, neinformuje mě o svém životě.
Přemýšlím, čím by tenhle příběh chtěl kdo vyvážit? Jiným příběhem o zhýralém otci? Nesmysl, nelze. Nikdy nešlo o spravedlnost vyváženost v tomhle případě. Šlo jen a jen o dceru. Nešlo o to, aby někdo našel něčí vinu. Lidé se jednoduše rozcházejí, ale mohou do svých rozchodů zatahovat svoje děti zcela minimálně. Třeba jen tím, že ukážou na toho druhého a řeknou: „Tvůj otec, tvoje matka. Určitě tě má rád/a proto za tebou přišel, přišla. Chce být s tebou.” Rozvod je sám o sobě hořká záležitost, a to nemusí opravdu jít o život se závislým. Život se závislým a následný rozvod z toho důvodu, je zcela jiná kategorie, než když ona opustí jeho, pro někoho jiného, nebo on ji pro jinou, případně protože si přestali vonět, přestali se snášet, přestali si věřit atd. Nelze najít spravedlnost a vyváženost, ale lze dosáhnout alespoň jisté zralosti a tím i dohody.
Život je jednoduše nevyvážený, nespravedlivý, nejistý a žádné pokusy o vyváženost a spravedlnost ho moc nezmění. Jsou lidé, kteří se chovají slušně a partneři je přesto opouštějí, jsou lidé, kteří se podle mínění jiných chovají jako hovada a přesto s nimi jejich blízcí ten úděl snášejí celoživotně. Nenajdeš na světě spravedlnost. Natož vyváženost. Někdo má nadání a intelektu pro tři a nijak správně s tím nezachází, někdo nemusí nic dělat aby měl každý rok jiného partnera a ještě si vybírá mezi mnohými a jsou lidé, kteří tohle svedou jednou v životě a když je ten chlap, ženská opustí, už se z toho nikdy pořádně nevzpamatují.