Četl jsem blog o politických stranách, kde si autor stěžuje, že politické strany jsou stejně populistické.
Četl jsem blog o politických stranách, kde si autor stěžuje, že politické strany jsou stejně populistické. Politické starty jsou si podobné v populismu, protože v každé politické straně jsou lidé jejími členy a jako lidé jsme si podobní. Podobně uvažujeme, podobně vnímáme, podobně se chováme. Platí na nás podobné marketinkové triky, které politici houfně používají. Ty triky na nás platí jen do určité míry a chvíle. Pokud se přeženou, pak jsme jimi znechuceni, přestáváme je vnímat pozitivně a reagujeme negativně.
Politik se chce prodat aby dosáhl zvolením tím moci a možnosti tvořit společnost podle své představy. Je to legitimní a dělá takový politik, co může. Jestliže se zvedá ve společnosti vlna nevole, nad vedenými kampaněmi a politik, který si toho nevšimne, pak bude mít zřejmě smůlu. Jeho strana a on sám. Přehlcení, přesycení prostě působí kontraproduktivně. Z přežranosti je nám jen blbě. Nic víc, Žádný užitek, nebo jen malý.
Stejně tak, jestli chci vyjednáváním něčeho dosáhnout a nejsem ochoten ustoupit, snadno se mi stane, že sousto, které jsem si pokusil ukousnout a zhltnout, mě zadusí. Neříkám nic nového, jen opakuji staré známé banální pravdy, které jsem si nevymyslel, jen jsem díky nim začal pozorovat svět a zjistil jsem že nekecají. Ty banální pravdy. Neústupnost je dobrá věc a mnozí lidé ji považují za základ asertivity. Sebeprosazení a zválcování nejširšího okolí. Prostý a známý přírodní zákon říká, „že tlak, vyvolává protitlak.”
Politik, stejně jako například exmanžel, případně společník, nebo společnice, pokud vytvářejí soustavný tlak, zjišťují, že strategie tlaku může být dlouhodobě do jisté míry výhodná. Od určitého bodu, ovšem tato strategie formuje opozici a formuje koalice. Koalice, které sice ne vždy nátlakového jedince porazí, ale alespoň velmi poškodí. A umožní opozici přežití sebrání dalších sil. Jsou lidé, kteří prostě jakoukoliv nabídku na jednání považují za projev slabosti. Vůbec jim nedochází, že čas jednání může i jim sloužit jako oddechový čas, který mohou věnovat jiným svým zájmům a nebýt pořád vtaženi do únavného děje nekonečné bitvy o místo na slunci.
Ptala se mě jedna má známá, jestli má vyhovět svému exmanželovi a vyplatit ho. Neumím odpovídat jednoznačně na její otázky. Jen umím uvažovat ve smyslu: „co si tím vyplacením koupím?” Stejně jako jsem si položil otázku, když mě můj právník, který mě zastupuje nabídl dohodu s protistranou. Napřed vypadala jako nevýhodná pro mne, ale když jsem si spočítal, že si tím koupím jasno v celé záležitost jednou pro vždy, nemusím přitom ponižovat protistranu, která se sice nezachovala solidně, ale ani ona nemusí prodělat. Nic víc než klid a jasno z toho celého nemohu dostat. To mi stačí. protistraně to nestačilo a tedy zřejmě budu muset použít jiné prostředky. Budou tvrdší, méně příjemné, už nebudou vstřícné natolik.
Ze své strany jsem udělal, co mi můj právník, který má odstup, poradil. I právník protistrany souhlasil a jediný kdo nesouhlasil byla protistrana. Pak se nedá nic dělat. Chce-li mít někdo potíže, bude je mít. Bude to stát Čas a peníze a nebudou pro ni ony podmínky ani z poloviny tak výhodné. Takže jsem své známe položil stejnou otázku. „Co si koupíš?” Pokud si koupí čas, klid, vyrovnání, pak to může být dobrý obchod, protože v tom ušetřeném čase se může věnovat svým věcem a ještě mít dobrý pocit, který vůbec není nezanedbatelný, že tomu druhému prokázala laskavost, kterou nemusela.
Její protistrana, si odmítnutím jednoduše řekla o potíže, které nemusela mít. Soudní spor, platby advokátům, a nakonec okamžité potíže, protože má známá má možnost mu způsobit nepříjemností tím, že bude trvat na doslovném znění zákona a bude na něm chtít peníze, na které podle toho zákona v tuhle chvíli neochotou protistrany má nárok. Vymáhání dlužných částek, okamžité splácení tím spojená okamžitá velmi nepříjemná opatření. Má známá svou vstřícností získala čas, urovnala si svoje poměry a jde do sporu v úplně jiném emočním nastavení. To také hraje roli. Přestala být tlačená rozvodem, je rozvedená, přestala být tlačena emočně, má oporu ve svém stávajícím partnerovi, přestala být tlačená financemi. Dala si je do pořádku. Může se věnovat sporu aniž by ji něco ohrožovalo.
Pokud se člověk dostane do sporu, má stále jednu možnost. Vidí-li únavu protivníka, může nabídnout zastavení sporu a jednání o dalším. Pokud protistrana odmítne, nic mu nebrání onen spor obnovit. Protistrana by ovšem měla za svou ochotu zastavit spor dostat určité ocenění. Trvat na bezpodmínečné kapitulaci se nevyplácí. Bezpodmínečná kapitulace se vyžaduje jen tehdy, když ve sporu protivníka srazíme na zem, on je neschopný pohybu a my mu slíbíme, že jej ušetříme, pokud se vzdá a necháme ho při životě. Jinou podmínku mu nesplníme. Chce-li někdo válčit až do úplného konce, pak nechat při životě je velkorysost. Samozřejmě doslova i obrazně.
Díval jsem se včera na film o námořní pěchotě za druhé světové války. Zajatí Japonci byli pouze ti, co zjistili, že válka až do konce jim přinese pouze smrt. Stejně tak jsem „válčil” se svými manželkami. Pokud chtěly dohodu, vyhověl jsem, pokud chtěly všechno a bez milosti, válčil jsem. Během té rozvodové a porozvodové války jedna přišla na to, že ona válka ji stojí víc než dostane a přistoupila na dohodu. Netratila, já také ne. Pokud se v případě rozvodu dá mluvit o netracení. Ale nakonec mě ono přerušení sporu umožnilo se i po letech na věc podívat bez zbytečné sebelítosti a pomohlo mi urovnat i vztah k oné ženě. Stala se matkou mé dcery, ale jinak je mi lhostejná. Nevyvolává ve mně vzpomínka na ni žádné negativní emoce. Dohodli jsme se, rozešli jsme se a už jsme se nehledali. Žádné osočování, žádné roztržky.
Ta druhá, chtěla také všechno a nebyla ochotna přistoupit na žádnou dohodu. Nakonec nedostala nic, protože ji soud spočítal, co všechno dostala. Stačily jen doklady, které jsem předložil. I s tou sem se nakonec rozešel korektně a korektně s ní jednal stejně jako ona se mnou při setkáních, které byly ohledně dětí. Byl jsem vítěz, ale odpustil jsem si ji dát své vítězství sežrat. Poučil jsem se opravdu u těch Angloamerických spojenců, kteří válčili až do konce a po bezpodmínečné kapitulaci se zachovali jako velkorysí vítězové, kteří dali těm dvěma národům možnost nápravy. Poražení ji přijali a udělali vše aby změnili své chování ke svému okolí. Někdy se někdo z prohry i poučí. Národy i exmanželky či exmanželé. Případně „neústupná protistrana.”
Politici, exmanželé, vojáci, a všichni další lidé jsou podrobeni platnosti obecných pravd. A ty se mnohým lidem stále opakují, dokud je ti, co se platnosti těch pravd vzpouzejí, aspoň trochu neuslyší. Uslyší-li je, dost se jim uleví.