Zcela nedávno běžela na Abíčku debata o rozvádějích se ženách.
Zcela nedávno běžela na Abíčku debata o rozvádějích se ženách. Byla na základě mého blogu Umění nenadřít se V tom blogu jsem se vyjádřil k jedné skupině žen, kterou tak sleduji od svého mládí k dnešku. Nedělám si poznámky, jen dávám na to co co si tak pamatuji ze svých setkání s těmi ženami, ať jako jejich společník u stolu, milenec či terapeut se svými klientkami. K tomu blogu se vyjádřilo několik diskutujících, ne zcela pozitivně a jeden dokonce se ho pokusil takzvaně vyvážit jiným příběhem, který měl ukazovat na nemravnost mužů.
K vyváženosti jsem se vyjádřil v jiném blogu. Taktéž na Abíčku. Mám jednoduše zvyk, že z jasně nesouhlasícími komentáři často polemizuji napsáním dalšího blogu. Ne každému tento způsob vyhovuje, mě ano, minimálně tím, že mám větší přehled nad myšlenkami, které se pokusím zformulovat do psané podoby. Včera jsem uveřejnil na abíčku svůj starší blog, pod názvem „Manželky alkoholiků.” Což je další skupina často rozvádějících se žen. Tyto rozvádějící se ženy, podobně jako ženy hazardních hráčů, případně feťáků velmi často reagují na negativní vývoj manželství díky závislosti svých manželů podle hesla Zachraň se kdo můžeš. případně podle další podobné moudrosti: Kdo uteče, vyhraje.
Takže jsem přidal další blog, který se zabývá manželkami alkoholiků. Prý kompaktní a srozumitelný. Nemyslím, že je více srozumitelný než ty předchozí, jako třeba „Chlap, Svobodní v bolesti,” a další. Ty se také týkají vztahů, týkají se závislosti a dalších podobných aspektů. Čtenáři nemusí souhlasit, ale ty blogy se jednoduše propojují. Vlastně na těch blozích o politice, ekonomice a závislosti se dá skutečně položit otázka, co je to sociální politika?
Mám známého, kterému je kolem padesáti. Rodiče má oba, oba přes osmdesát. Donedávna byli samostatní, postarali se o sebe, což v poslední době je stále víc a ví už na něm. Pomohli mu vystudovat, je primářem na dětském oddělení, oni sami byli oba zavřeni v padesátých letech jako nepřátele socialismu. Dnes se o ně stará jak může. Cítí, že jim má co vracet. Pomohli mu s dětmi, ženil se ještě na studiích, vnuci jsou velcí. Jak on, tak jeho děti těm starým lidem, kteří už ne vždy jsou pro dospělé vnuky těmi milými prarodiči, protože stáří má své nepříjemné stránky se snaží poskytnout aspoň něco. Zařídil prodej bytu, který nevyhovoval, doplatil ze svého byt který vyhovoval dostupností, přestěhoval je. Stará se jak může. Pochopitelně tady v tomhle případě je sociální pomoc na místě. Jenže on nečeká co od státu dostane, stará se sám.
Mohl bych se zeptat, je skutečně výhodné podporovat rodiče, kteří znemožňují svým dětem aby znaly otce nebo i matku? Většinou jsou to otcové, kteří jsou odděleni. Je skutečně sociální a výhodné podporovat ty kteří spoléhají na to, že se někdo postará a nějak to dopadne. Pokud je, tak v čem? Je skutečně výhodné rozdat plošně malé dávky mnoha lidem a to i těm, kteří jsou jen líní si něco zařídit, nebo podstatně větší dávky těm, kteří skutečně nejsou schopni něco si zařídit?
Co je sociálnější a výhodnější pro společnost? Tlačit svoje občany aby si zvykla, že nejbližší pomoc je na konci své ruky, nebo, že vše za ně udělá úřad, který bude muset nabrat další stovky úředníků, kteří budou placeni za úkony, které svede běžný občan? Ti líní spolehají na to, že se nějaký stát vždy postará, třeba místo vlastních dětí, či příbuzných. Není náhodou takováto „sociální politika” podobná pouhému kupování si hlasů, místo toho abychom učili lidi sociální soudržnosti i tím, že budou vědět, že pomoc od státu přichází až naposled až po vyčerpání všech možností?
Takhle ujišťujeme menšiny, ujišťujeme ty, kteří si klidně pořídí dítě bez toho, že by uvedly otce, ujištujeme ty, co se spolehnou na to, že místo tlaku na ty instituce, které by neodpovědného otce vypátraly a donutili bud platit, nebo sedět, platíme z našich daní raději těm, kteří se prostě zjeví na úřadu, obdrží svou částku, která jim zajistí nuznou sice existenci. Ale existenci zcela bezpracnou.v Ujisťujeme lidi jinak schopné, že nemusí se starat.
Pokud tohle a podobné chování, jež je nutné ošetřit z našich daní někdo považuje za odpovědnou sociální politiku, tak jediné čeho dosáhne, je asociálních postojů velké části populace. Nejlepší sociální politika je ta politika, kdy maximum lidí má práci, maximum lidí je si cíleně vědomo, že se spolehají na sebe, na to co si ušetří, co nepropijí, neprokouří a neprohrají. Výchova k vědomí, že jsem schopný, že není nic lepšího než být samostatný, odpovědný za sebe a pak opravdu zbude na ty potřebné. Potřební nejsou ti co si myslí, že když mají o dvě auta méně než soused, že strádají. Neno když jezdí tramvají a mají nájemní byt. Případně průměrný plat.
Potřební jsou zcela jiní. Ti skuteční invalidé, na těle a třeba i na duchu. Pro ty je nutné vytvořit podmínky. Nikoliv pro ty co mohou a nechtějí a jen natahují ruce.
Položil jsem jen několik otázek. Možná dostanu odpovědi, možná ne.