Tento blog jsem původně napsal pro abclinuxu.cz, ale myslím, že i přes náznak linuxové tématiky se může umístit i sem.
Tento blog jsem původně napsal pro abclinuxu.cz, ale myslím, že i přes náznak linuxové tématiky se může umístit i sem.
Mnohokrát jsem přemýšlel, proč nejsem levičák a zjistil jsem jednu věc. Na levičáka nejsem dost naivní. Zřejmě nejsem dost dlouhodobě nepoučitelný. Za šedesát let svého života jsem vypozoroval, že všude, kde měli navrch různí Marxové, Leninové, Paroubkové, šla ekonomika, vzdělanost, kultura šmahem dolů. Československo od roku 1948-1989 je toho důkazem.
Prostě a jednoduše. Tolikrát dějinami ověřený pokus, že levicová politika nefunguje, levicové přístupy a postupy z dlouhodobého hlediska zcela selhávají neodradí mnohé další následovníky k přehodnocení svých výchozích premis. Pořád jsou naivkové, kteří mají za to, že problém je ve správném provedení. Když tohle tvrdí lidé mimo linuxovou komunitu, není na tom ani nic divného. Ale být levicově zaměřený, levicově v českém podání mám na mysli, tak to je u některých exaktně uvažujících lidí jako zde až divné.
Přeci jen musí vědět, že pokud se opakuje stále stejně blbý příkaz a zadají se vadná data do PC, nic z toho není. Bud chybová hláška, nebo nesmyslný výstup. Prostě a jednoduše, společnosti, které fungují na přerozdělovacím principu, fungují spolehlivě na úrovni doby kamenné. Jinak ne. Dlouhodobě. Všechny příliš přerozdělovací společnosti zanikly. Nebo se nevyvíjejí, stagnují. To je historický neoddiskutovatelný fakt. Příliš solidarity, příliš snadné přicházení ke zdrojům vede k plýtvání a malé motivaci nacházet zdroje další.
Co z toho plyne? Plyne z toho pro mne, že je nutné definovat solidaritu jako takovou, kolik je té solidarity třeba. Tolik, kolik se ji poskytuje v linuxovém světě, či jiném open source prostředí? A jaká že to je ta solidarita linuxového světa? A definovat jaká solidarita je třeba ve společnosti evropského typu jako takové?
Solidarita v linuxovém prostředí, tedy alespoň jak jsem pochopil, spočívá v tom, že vytvářím, nebo spolupracuji na kódu, poskytnu dalším lidem zdroje kódu k případnému zlepšení, informace, občas i příkaz případně postup, ale rozhodně jim neinstaluji, nekonfiguruji PC. Tedy pokud tuhle činnost nedělám z lásky k někomu a nebo vyloženě neschopným, kteří mají inteligenční deficit. Solidarita znamená poskytnout tedy informace, možnost učení se a nikoliv všechno za někoho udělat. Samozřejmě mohu někomu za peníze spravovat PC, ale to je obchod a tedy už ne solidarita.
Všichni ostatní v linuxové komunitě přispívají podle svých možností. Ne každý stejně, ne každý má stejné výsledky a dokonce ne ani příjmy. Týká se to jak těch, co produkují kód, kteří jsou ceněni a myslím, že žádný z nich hlady neumírá, protože pokud mají potřebu, dokáží najít zdroj příjmů, který považují za nutný, tak těch, co občas objeví bug. Někteří jsou zaplaceni třeba za služby a podporu. Ale neorientuji se příliš v obchodní politice, kterou provozují firmy, ani v důvodech firem, jež se angažují v podpoře open source. Možná v komentářích tohle někdo srozumitelně objasní.
Někdy mám pocit, že někteří lidé si představují solidaritu v tom smyslu, že druhým lidem, těm méně úspěšným budou ti více úspěšní platit život. Že těm, co se ani nenamáhají vzít myš do ruky, klepnout na klávesnici, otevřít cdrom aby tam vložili instalační CD, nebo DVD,těm líným prostě jim ten počítač ostatní darují, naistalují, pustí a vysvětlí jak na to, že budou stále a stále k dispozici. Tohle se děje jak zde, tak v jiných oblastech. Je dost lidí, kteří mají pocit, že ostatní mají jakési povinnosti navíc vůči nim. Zajímalo by mě jakou míru solidarity ohledně třeba Linuxu si zdejší členové komunity představují? Jakou míru solidarity si představují třeba ve společnosti? Co všechno by zdejší komunita měla nováčkovi poskytnout, nebo zájemci o studim IT?
Co všechno by společnost měla poskytnout svým členům, kteří dostanou vzdělání? Vzdělání, které jim umožňuje najít zdroj obživy. Co víc by jim měla poskytnout? Mám na mysli běžně schopné lidi s rozdílnými schopnostmi. Protože běžné schopní lidé s rozdílnými schopnostmi v rozdílných oboroech jsou schopni se o sebe postarat sami. Jestli těmto lidem poskytovat stejnou míru solidarity, kterou poskytujeme, invalidům, psychicky a mentálně neschopným, jestli máme platit někomu za to, že si pořídil děti, brát ohled na to že třeba se nepostaral o spolehlivou matku, případně otce. Těm dětem.
Jestli máme brát dobu mateřství jako nemoc, nebo společenský zájem, který budeme preferovat vysokými finančními částkami. Nebo jen jako určité přilepšení, protože děti si pořizujeme, protože je chceme a máme za to, že jsme schopni se za běžných podmínek, stejně jako generace našich předků o ně postarat, bez zvláštní podpory okolí. Případně se starat o lidi, kteří nikdy neměli zájem pracovat a poskytovat jim stejnou rentu, jako těm, kteří se zmrzačili při výkonu povolání a nikoliv chlastem a fetováním?
Otázka zní tedy, kolik toho přerozdělit a jak? Co všechno poskytnout a komu? Starat se o všechny a všechno, spoléhat na rozum státu, úřadu? Nebo věřit, že lidé jsou v podstatě při běžných podmínkách schopni si opatřit vše co potřebují a ještě navíc, co už tak nepotřebují, ale co jim žádná vláda nezajistí. Kdo pamatuje socialismus, ví, že vláda nikdy nikomu nadstandard nezařídila. Ten si byl každý schopen, kdo měl zájem zařídit i proti vůli státu. To je asi ten základní rozpor. Rozpor mezi pravicí a levicí.
Zeptat se jak je možné, že společnost, která na přerozdělování, státní zásahy, státní solidaritu, tolik nevěří je ve svých dějinách tak úspěšná. Kulturně, ekonomicky, politicky. Třeba Anglosasové. Nebo jestli preferovat společnost, která chtěla mít pod kontrolou vše, o všem rozhodovat, nenechat lidi vlastní iniciativě, jako donedávna společnost čínská. Solidaritu tohoto typu. Všichni mají stejně, nikdo nemá víc.
Ta čínská, nakonec tu „všeobecnou péči a starost” také opustila a dala v mnohém zelenou lidské iniciativě a ví, že není schopna zajistit blahobyt všem. Není to tak dlouho, co byli v Číně chudí všichni, dnes už všichni chudí nejsou. Pravdou je, že asi z hlediska pracovního práva jsou skutečně daleko za Evropou. Otázkou je jak dlouho budou za Evropou ekonomicky a pokud vůbec ještě jsou? Nakolik jsou solidární? A z jakého důvodu, tu míru evropské solidarity nepreferují?
Tak to je asi všechno. Málo toho tvrdím, jen se spíš ptám.. Ale chápu, že levicově smýšlejícím to bude připadat jako blábol: Možná jsem těmi otázkami také odpověděl, proč nejsem levicový. Nebavím se o politických stranách, ani ODS,ČSSD, VV nebo TOP09. Jen se bavím o míře solidarity a divím se z jakého důvodu lidé, kteří velmi často na konkrétní otázku ze světa open source odpoví RTMF, jsou tak strašlivě toužící po „sociální spravedlnosti,” která je z mé zkušenosti v podstatě devastující a přináší bídu skoro všem.