Vánoce jsem strávil několika příjemnými věcmi.
Vánoce jsem strávil několika příjemnými věcmi. Jídlem, cvičením, čtením „Pán prstenů, Silmarillion,” sledováním dvoudílného filmu „Ježíš.” Sledováním všech třech dílů filmu „Pán prstenů” plus modlitbou a jinými vánočními záležitostmi. Klidné Vánoce by se dalo říci.
Klid před Vánocemi, klid o Vánocích. Sice i teď to asi bude náročné po obchodech, protože prý budou úžasné slevy a já potřebuji nový kabát. Asi se zase budu dvacet minut prodírat obchody, než zjistím, že to co chci nemají. Mám s nakupováním potřebných věcí problém. Jakmile nevidím hned něco, co mi padne do oka, už mě nic neuspokojí. Prolézat krámy s hadry je jen pro otrlé ženské nátury, které mají tuhle činnost jako zábavu. Světe div se. Ale zase budou volnější knihkupectví a regály s filmy v Bontonu a Datartu. Případně ještě „Levné knihy.” Tam se také náramně šmejdí a čenichá, jak praví klasik pan Suchý v Kytici.
Mám ještě k tomu Pánu prstenů rozkoukané bonusy, které Rita vlastní, protože jak mě stále ubezpečuje má tu dlouhou verzi, plus všechny možné dodatky. Což je dost zábavné sledovat, ale lze to jen po kouskách. Tolkien psal Pána prstenů patnáct let a jen přípravy i s natáčením trvaly pět let. Líbila se mi hlavně ona životopisná pasáž o Tolkienovi, jeho služba v armádě v první světové válce, že právě po takové zkušenosti se smrtí v denním kontaktu, byl schopen bitevní scény v románu popsat tak jak je popsal.
Byl jsem rád, že se se mnou shodli herci i jiní aktéři celého díla, že samotný román vyvolává takovou míru představivosti, jakou asi žádné jiné dílo fantasy. Četl jsem Hobita, když u nás v sedmdesátých letech minulého století vyšel a byl z něj nadšený. Pak jsem četl v samizdatu první díl Pán prstenů a začátkem devadesátých let se mi dostala do rukou celá trilogie. Nakonec jsem ji dostal darem. Takovéto prosté vydání, sice vázané, bez obrázků, ale ty jsem naprosto nepotřeboval. Samotný text vyvolával představy zcela bezproblémově.
Když jsem viděl film, sice se lišila má představa Aragorna od filmové, ale Gandalf jim vyšel úplně náramně, hobité také. Vůbec ten film po několikátém shlédnutí, stejně jako kniha poskytuje spoustu nových objevů. Hlavně si člověk uvědomí onu věrohodnost s jakou Tolkien vytvořil alternativní historii a Peter Jackson ji převedl do filmu. Právě ty bonusy ukázaly přesně tu práci, kterou ti lidé museli odvést abych měl pocit že je to historie lidstva, historie Anglie, mytologie, která putuje věky vyprávěním od člověka k člověku a ne od roku 1917 kdy Tolkien napsal první příběhy Středozemě. Čtu rád fantasy, ale některým autorům při psaní fantasy fantazie zcela chybí. Hlavně jim chybí ona Tolkienova představivost.
Píši si na jiném blogu na www.sblog.cz/chodec takovou malou úvahu na téma chování některých lidí na internetových diskusích. Jmenuje se „Nevlídní a nejistí.” Taková alternativní úvaha na základě chování některých lidí v diskusích. Ty lidi neznám jinak než přes internet, mám o nich jen informace, které samy pustí, ale podle chování, které produkují v diskusích se o nich dá zjistit ledacos zajímavého.
Dá se ukázat, jak třeba žena, která roky strávila v manželství s alkoholikem, vlastně v debatě se mnou vyjevuje postoj k lidem, kteří jsou na rozdíl od jejího muže úspěšní. Jak se ona spoluzávislost, stejně jako závislost vyjevuje v extrémních polohách chování. Pro závislost je charakteristické, že závislí a spoluzávislí se pohybují v extrémních rovinách chování, uvažování a závěrů z toho plynoucích.
Úplně nejlepší za dobu těch devíti měsíců, kdy se ona dáma, plus dva tři další snažili o mé definitivní vykolejení, jak při každém jejich pokusu o stále údernější urážku, zesměšnění, přišlo vždy jako protipól, uznání, úspěch či narovnání stávajících poměrů. Samozřejmě z hlediska exaktních věd se dost těžko vysvětluje onen mechanismus a zákonitost, ale zdá se mi, že pokud se snažím žít v rovnováze a do rovnováhy patří i jistá míra schopnosti se bránit a ubránit, pak vždy se stane něco, co dodá jistou míru motivace pro další život.
Je docela možné, že tlak vyvolává jistou míru většího uvědomování oněch úspěchů, než v dobách klidu, podobně jako třeba pobyt v cizí zemi, jejichž jazyk neovládáte vyvolává větší empatii a vyšší stupeň schopnosti odečítat neverbální sdělování. Navíc já sám osobně díky terapii a díky psychoterapeutickým výcvikům jsem schopen pracovat právě s těmi informacemi, které mi signalizují, že ne vše, co druzí negativně hodnotí negativní je.
Jistá míra tréninku rozvíjet pozitivní informace, těžit z možností a rozvíjet je, může být tím, co v konečném důsledku přináší na konci roku uspokojení z celkové bilance. Takže ti, co usilovali o opak, dosáhli jen jednoho. Tlak na mou osobu z různých stran, nejen z abíčka, mě umožnil vytvořit si podstatně příznivější pracovní podmínky, podmínky pro život, vztahy atd. Ačkoliv tohle nebyl jejich cíl, výsledkem jejich snahy jsou mé mnohem stabilnější rodinné poměry, partnerský vztah.
Člověk pod tlakem má dvě možnosti. Zhroutit se, nebo se zařídit tak, aby se měl lépe. Lidé umějící zvládat zátěžové situace, jsou podle mých zkušeností, právě většinou tou druhou skupinou. Skupinou, která z nevýhody a potíží dostane výsledek, který je odměnou za námahu při zvládání zátěže. Zátěž nás učí. Učí nás hledat prostředky, učí nás odpočívat, učí nás vytvářet koalice a učí nás tohle všechno používat ve svůj prospěch.
Ti co vytvářejí tlak, většinou netuší, že těm druhým poskytují službu. Samozřejmě jsou tlaky, které netrénovaný člověk neunese, ale tohle rozhodně nebyl můj případ. Zvládl jsem setkání s dcerou, zvládl jsem společně s ní její včlenění do širší rodiny. Podařilo se mi několik pracovních úspěchů a spím rozhodně lépe než na začátku roku, kdy jsem byl pod velkým tlakem nemoci bývalé partnerky.
Tlak, který trval víc než dva roky. Nakonec se vše vyřešilo rozchodem, který jsem neinicioval, ale mohu s odstupem říci. Rozchod, který mi nakonec ulevil. To co se dělo na abíčku, byla vážně proti tomu, co jsem zažíval předtím, legrace. Legrace, ze které jsem vytěžil mnohé pro sebe. Ačkoliv ti co osnovali ty tlaky, tohle v úmyslu rozhodně neměli.