Jsem takový od neděle nedomazlený a nedolíbaný. Má láska nemá na mě od neděle čas, stále pracuje. Maluje, nebo se potlouká kolem divadla.
Jsem takový od neděle nedomazlený a nedolíbaný. Má láska nemá na mě od neděle čas, stále pracuje. Maluje, nebo se potlouká kolem divadla. Usnul jsem dnes na hodinu, když odešel klient a zdál se mi romantický sen, ve kterém mě líbala nová sousedka v Děčíně v domě, kde jsem sem se narodil, která se tam, v tom snu zrovna přistěhovala. Jenže ouha, probudil mě zvuk vrtačky, naštěstí ne zubařské, protože v domě kde bydlím dnes, se opravuje jeden byt, takže nejen nedomazlený a nedolíbaný, ale i málo vyspalý.
Budu se muset nad sebou zamyslet, jestli způsob života, který vedu je skutečně optimální a zamyslím se, která politická formace je schopna mi zajistit trochu toho lidského štěstí. Jestli by na tohle neměl být nějaký zákon. Zákon sem zákon tam, o jeden víc nebo méně, není možné nechat lidi sobě samým. Nechat je růst jak to dříví v lese. Možná by pomohla stížnost do Bruselu, aby se tam už konečně zabývali něčím pořádným, ne jen samými hovadinami, jako je třeba inflace, nebo úsporné žárovky. Nedomazlenost, nedolíbanost, to by mohlo být politické téma jako hrom. .
Teď ale vážně. Je až zvláštní jak často se ve snu do toho domu často vracím. Zdá se mi vždycky, že tam zažívám něco hezkého, romantického. Což je sice pravda, zažil jsem tam mnoho krásných chvil, od doby, co jsem tam bydlel jako dospělý, i když o dětství se tohle říci nedá, ale i tak mám mnoho hezkých vzpomínek na ty časy her a sladkého líbání v dobách dospívání, kolem sedmnácti a osmnácti let.
Byla tam krásná zahrada u domu, se spoustou ovocných stromů, kanadskou borovicí, pod kterou se krásně sedělo a mnoho kamarádek mé mladší sestry bylo na mě zvědavých, takže už jsem se u nás na zahradě scházeli a líbali se pod stromy. Tehdy jsem ještě neznal ono pravidlo o do roka uschlých dívkách, ale z dnešního pohledu myslím, že ty holky ho velmi dobře znaly a dávaly si pozor, aby zůstaly uschlé.
Byl jsem nesmělý, ony byly také nesmělé, neměli jsme žádnou sexuální výchovu, mimo té, co mi můj otec produkoval se slovy: „…všechno, co nevyleze na strom a neskočí do vody…” a matky zase říkaly dcerám: „Chovej se tak, abys nechovala.” Ony tu radu vyslechly, jenže jen málokterá ji poslechla, takže se v sedmnácti, klidně vdávaly, protože čekaly, že budou chovat. Takhle rychle si kazily život, aby pak ve čtyřiceti byly babičkami, užívaly si vnoučat a mnohé z nich jako třeba moje sestra, která byla babičkou v třiceti sedmi, tedy teprve ji táhl sedm a třicátý rok, pak ještě po čtyřicítce, když už vnoučata ji odrůstaly se začala toulat po světě a byla dlouho v Americe.
No a znám pár jiných, co si údajně zkazily mládí, aby po čtyřicítce doháněly, co v mládí zameškaly, včetně toho líbání pod rozkvetlými stromy. Ty jsem zase sledoval v lázních, kde jsem vídal ty šťastná lázeňská manželství, kde se páry mezi čtyřicítkou a šedesátkou vodily za ruce, vrkaly jak hrdličky, vypadal takový pár hrozně dojemně. Užívali si spolu, jak mi prozradila jedna taková dáma, která se vdávala v devatenácti, to všechno, co neužila v tom mládí. Říkala mi. „Víte, já jsem si nikdy nemyslela, že ještě něco takového zažiji. Mám muže, má mě rád, já mám ráda jeho, rozvádět se nebudu, ale tohle jsem potřebovala, mít pocit, že jsem zase princezna.
Ukazovala mi fotky z mého mládí, které vrcholilo v padesátých letech a skutečně, ona by mohla hrát od minuty princeznu v pohádce. Jenže doba budování, montérek, brigád pro krachující socialistickou vlast, ji nijak tu možnost být princeznou nedala. Bylo jí v tom roce 1982, kdy jsme se seznámili v Karlových Varech, kde jsem byl ve svých dva a třiceti letech poprvé a naposledy v lázních, dost přes čtyřicet.
Ten mužský, co si ho přivedla ke stolu, byl o dost starší, možná v mých dnešních letech, na ni koukal jak na svatý obrázek. A slušelo jim to spolu, má lázeňská láska krásná Zita z Košic jim až záviděla, jak si tu lásku na tři týdny vychutnávají. Myslím, že ani jeden doma nic neřekli, ale jestli jsou naživu, vzpomínají na ni dodnes. Stejně jako na ně vzpomínám, tak i na ni, na ten její užaslý výraz, když se mě ptala, jestli jsem s ní jako chlap spokojený, a já ji odpověděl, „Naprosto.” Ona jen vyjekla. „O Janíček, to je bohovské slovo, to ve slovenštině nemáme, to si povesím v robotě na múr.” Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli to udělala, ale třeba jo, aspoň doufám.
Smála se, ale smála se, podobně jak se to zpívalo v té písničce. … a smála se nádherně, tak jako se směje, když láska končí a je bez naděje. Byla ta láska bez naděje, inu lázeňská láska, jen jsme oba byli o dost mladší v té době, než ti dva, co si k nám přisedli. Oba jsme věděli, stejně jako ti dva, že se rozloučíme a už se asi neuvidíme. No, neviděli jsme se od té doby. Už je to třicet jedna let.
Ještě k těm dávným časům. Tedy některé svobodné vydržely i přes dvacet, ale jen málokteré. Inu, časy se občas v tomto směru mění. Abych se vrátil k tomu snu a zároveň i k té realitě. Vím, že mi žádný zákon, vláda, politické zřízení nezařídí abych byl šťastný, permanentně domazlený a spokojený že mám všechno, co potřebuji. Tak naivní jako mnozí moji spoluobčané nejsem, ale je občas dobré si uvědomit, že jsou na světě krásné chvíle, které si nekoupíme, které se stanou jen tak. Podobně jako v tom snu, který vychází z reality.
Vím jak sladce ve snu chutnají dívčí rty, jen z toho důvodu, že skutečně ženské rty, když se poštěstí, chutnají fakt sladce. Některé tak sladce, že mám pocit, že by mi po ránu mohly líbat i kafe. Jo jo.