Fagot a Yesterday

Ukázka z připravované hry a knihy.

Jan Jílek

Obyčejný příběh o životě, strádání v životě se závislosti, lásce a
naději.

Ukázka z připravované hry a knihy.

Jan Jílek

Obyčejný příběh o životě, strádání v životě se závislosti, lásce a
naději.

Skoro prázdná místnost, železná postel, stará skříň, prádelník. Za zdí
hraje fagot. Spal, byl po opici a zdálo se mu, že nad ním stojí Emily
Dickinsons, jeho oblíbená básnířka, kterou recitoval po putykách, když chtěl
chtěl ukázat svoji intelektuální převahu. Oslovuje ho,

„Vstávej, musím s tebou mluvit.”

Slyší její hlas. Dívá se na něj vyčítavě dívala a mezitím ji z úst plyne zvláštní řeč, co zní jako poesie, ale on ví, že se nejedná o poesii, ale o jeho způsob existence, kterou Emily tímto způsobem kritizuje.v Zdá se mu, že Emily mu také mimo jiné zpívá „Yesterday.”
Probudil se. Oblečený, obutý. Bolela ho hlava z kombinace trávy, rumu a
tance při houslích a bubnu, včetně saxofonu, kterážto sestava se
producírovala v jedné smíchovské putyce. Jak se z ní dostal netušil. Teď
slyšel fagot. Někdo za zdí hrál na fagot Yesterday, to bylo, co ho
probudilo, k fagotu hrálo piáno a housle a ženský hlas zrovna začal
zpívat.

Yesterday, all my troubles seemed so far away
Now it looks as though they’re here to stay
Oh, I believe in yesterday
Suddenly I’m not half the man I used to be
There’s a shadow hanging over me
Oh, yesterday came suddenly

Promnul si oči, jestli se mu něco nezdá, nezdálo. Čistý hlas zpíval tu
píseň o včerejšku, kdy všechny trable pominou a jsou daleko. Ty jeho
nepominuly a nebyly daleko. Byly rovnou nad ním. Stála nad ním jeho bývalá
žena, Kateřina, která už ho několik dní sháněla. On se ji úspěšně
vyhýbal.Dlouho na něm chtěla nejen peníze, ale i nějaký souhlas, který
potřebovala k tomu, aby jeho nezletilý syn dostal pas a mohl s ní odletět do
Ameriky. „Jak ses sem dostala?” Vstává, odstrkuje ji od sebe.
„Nedotýkej se mě!”

Diví se že ji vidí, zlost, že ona ho našla takhle. „Dveřmi, byly dokořán,
nijak ses nezměnil.” Její hlas zněl odtažitě a štítivě: „Měnit se? Není důvod
zlato. Co chceš?” Mírně namíchnutý, ale zatím ještě v klidu.

Kateřina křičí. „Peníze a aby si se mnu šel k notáři.”
Exmanželka zvedá hlas skoro až do fistule. Koutecký odmítá. „Běž do
prdele, Jasně
jsem ti řekl, že žádný souhlas nedám a nepřeji si, aby si odešla klukem
někam do Tramtárie.” Vstává, jde k lednici, vyndává lahvové pivo,
otvírá, pije přímo z láhve. Fagot stále hraje. Přestává slyšet v hlavě ten
buben, který mu bubnoval do chvíle, než se napil. Teď cítí jen lehké tepání
ve spáncích. Jeho nálad se zlepšuje. Zjišťuje, že spal oblečený, svléká se
do naha bez ohledu na svou bývalou ženu. Odchází do koupelny, kde teče jen
studená voda. Krátce se sprchuje, zcela nahý vychází ven. Žena stále stojí, dívá
se na něj neříká nic nic. Zná ho, ví, že stačí málo a propukne v
nekontrolovatelný hněv. Bojí se ho, přesto riskuje návštěvu. Potřebuje jeho
souhlas, chce odletět do Ameriky chtěla ze synem, nechce čekat až bude syn
plnoletý. Oblékl se.

Katko, čekáš zbytečně. Peníze ti pošlu na účet, souhlas aby dostal pas
nedám. Já nechci o toho kluka přijít.” Kateřina mlčí. Dívá se na něj.
Pak tiše říká. S vědomím rizikem, že ho rozzlobí.

„Už si o něj dávno přišel, posledně jak tě dovlekl domů, nechce s
tebou nic mít, strašně se styděl.” Fagot stále hraje. „Kdy mě
vlekl domu?” Ptal se nechápavě. „Co tady vykládáš za
hovadiny?” Dívala se na něj, trochu s pohrdáním, trochu ze soucitem.
„Ty si nic nepamatuješ? ” Rekla nedůvěřivě. Byly doby, kdy si
pamatoval všechno, pamatuješ si aspoň jak se jmenuješ? Riskovala úder, ten
nepřišel. „Ty mě oblbuješ, ty na mě nasazuješ, co mi tu vykládáš, že bych si
nepamatoval, jak jsem se dostal domů.” Hlavou mu blesklo podezření že by to
mohla být pravda a nahlas řekl. „Co meleš, vždyť je to malej kluk.” Ona bvytřeští oči. „Malej
kluk?” Nedůvěřivý dotaz. &dbquo;Je mu čtrnáct, jestli se nepamatuješ, tak když si
odešel za tou …” Ani nedořekla. „Bylo mu devět, už je to pět let, pět let,
co chlastáš, válíš se po hospodách, občas, když se probereš, přijdeš za ním,
slibuješ mu kam půjdete, co budete dělat a nic. Už ti nevěří ani slovo.”
Zvedá se

„Vidím, že s tebou nic není. Peníze nemáš, zájem o dítě nemáš,uchlastáš
se. Už nic od tebe nechci. Raděj, budu drhnout někde záchody, než bych se tě
o něco prosila. Nebýt tvé mámy, jsi na ulici, nebo tě dávno zavřeli za
neplacení alimentů.” Přerušuje ji. „Mámě všechno vrátím, tobě taky
všechno doplatím, nic ti nezůstanu dlužen.” Slibuje. Ona se usmívá
jeho slibům, nevěří jim, dívá se na něj s pohrdáním, kterého on je si vědom,
to pohrdání ho pálí jak bič. Kateřina si najednou troufá víc a víc, přestává
se ho bát, přestává se bát jeho ostrého jazyka, jeho břitkých glos, pro
které se mu dlouho vyhýbala, když ji opustil. Sama sebe slyší říct slova,
která by podle svého mínění nikdy neřekla.

„Jdi radši skočit z Nuseláku, ty debilo vypitej. Bude od tebe
klid.” Prásknutí dveří. Mizí. Fagot stále hraje. Je rozčilený, najednou se
mu rozjasňuje. Už ani ona ho nebere vážně, vybavuje se mu pohled té
špinavé coury, co mu nedávno řekla. „Kdyby si byl poslední chlap na
světě, tak ti nepodržím.” Mumlá si pro sebe. „Nemám chuť
existovat.” V poslední době ho napadají divné myšlenky. Občas mám
chuť skončit, už mít klid. Uvědomuje si, že už vlastně ztratil skoro
všechno. Sedí, kouří, piáno preluduje, fagot pobrukuje, za zdí se někdo
směje. Zvedá se, hledá po bytě. Nachází provaz. Rozhodne se: „Skončím to,
nic nemá smysl.”

Prohlíží si provaz, smotává, rozmotává. Pak se podívá na
strop. Visí tam lustr. Tak jak se kdysi naučil ve vodáckém oddílu, kam
chodil do svých dvaceti pěti let, ty uzly se učil od starého Jandy, pak je
učil sám, uváže katovskou smyčku.
Bere stůl, přistrčí ho, uváže provaz. Sleze, jde ke skříni, hledá. Oblékne
se do čisté košile, zkoumá jestli je oholený. Nezdá se mu strnisko, které
má na tváři. Holí se v koupelně. V hlavě má jen jednu myšlenu. Už nebýt,
mít klid, nemuset se stydět před matkou, synem, nikým. Chová se
metodicky. .

Dokonce v tom momentě, kdy se rozhodl, že skončí se životem, přestávají
se mu třást ruce. Doholí se. Stoupá na židli. Strká hlavu do smyčky. Fagot
zase hraje. Nějaké neznámé blues. Kopne do židle. Najednou je na zemi, řve
bolestí. Pochopí, co se stalo. Lustr se utrhl, spadl, zřejmě má má zlomenou
nohu, krev mu teče po tváři. Tedy ještě rozbitou hlavu. Slyší kroky, Fagot
utichá, otvírají se vrzající dveře, dovnitř nahlídne mladé děvče a starší
muž. Sousedi, které letmo znal. Dívka se k němu opatrně přibližuje, Všímá si
provazu na jeho krku. Nevěřícně se ptá. „ Vy jste se chtěl oběsit?
Koutecký tiše sténá, soused, volá duchapřítomně sanitku a policii. Dívka
opakuje dotaz: „.. ne chtěl jsem si hrát na horolezce” Slyší,
jak muž diktuje adresu …„ano, pokus o sebevraždu, asi se chtěl se
oběsit. Zřejmě je zraněný.

Dívka stojí nad ním, zcela nelogicky ho napadá, že ji asi bude směšný,
jenže vidí, že ji tečou slzy. Mezitím přijíždí sanitka a policie. Vcházejí
dovnitř. Mladá lékařka, dva sanitáři, dva policisté. Lékařka prohlíží jeho
nohu, sundavá mu provaz z krku, zkouší nohu. Sténá. Má vztek, zuří,
jenže zjišťuje, že noha i hlava ho bolí, zakrvácený obličej se obrací
směrem k lékařce. Ona se ptá.

Co jste dělal? On vrtí hlavou. Zcela slyšitelně odpovídá. „Nic,
jen už nemá nic smysl. Ani oběsit se neumím.” Lékařka se víc neptá, otáčí se k
policistům: „Budeme ho muset odvézt na chirurgii, ta noha je pravděpodobně
zlomená v kotníku a pak k němu zavolat psychiatra.” Policisté
přikyvují. Vidí, že nebude třeba jejich asistence, jen zjistí jeho
totožnost, naleznou jeho doklady s peněženkou na stole, kam je položil,
před tím, než strčil hlavu do oprátky. Lékařka oznamuje muži:
„Odvezeme vás, musíme vás ošetřit, pak si s vámi někdo
promluví.” Neklade odpor, nevzpírá se, mlčí, jen sem tam si mumlá.
„Všechno stojí za hovno.”

Dívka se na něj přes slzy usmívá. Nebojte, všechno bude dobré. Říká
konejšivě. Moc laskavé odpovědi se nedočká. „Jdi do prdele a neutěšuj
mě.” Starší muž se po něm zkoumavě podívá. Jemu neříká nic, odvádí
dívku se slovy „Už jsme Evo udělali, co jsme mohli.” Lékařka, ošetřuje
jeho hlavu, zastavuje krvácení, muži ho po dokončeném ošetření nakládají na
vozík, sjíždějí výtahem, předtím zamykají dveře, dávají jeho klíče k jeho dokladům …