V poslední době dostávám od svých klientů smutné zprávy. Umírají jim rodiče. Tak nějak se to nahromadilo a zdá se, že to zatím nějak nepomíjí.
V poslední době dostávám od svých klientů smutné zprávy. Umírají jim rodiče. Tak nějak se to nahromadilo a zdá se, že to zatím nějak nepomíjí. Sice mám díky tomu v tuhle chvíli volno, protože mi včera volala klientka, že ji zemřela matka, ale mě to nijak netěší. Volno za takových podmínek. Doufali jsme, že se matka vzpamatuje a probere z kómatu. Neprobrala. Tak mladá a už sirotek. Někteří lidé musí projít touhle zkouškou už dost brzo. Ve dva a dvaceti. Byl jsem sirotek ve tři a třiceti a bylo to i tak divné, že najednou ta „neotřesitelná jistota” rodičů, je zcela vyvrácena.
A co dnes, kdy hromada dětí ani nezná svého otce, protože matky mají za to, že žádného nepotřebují. Ty děti se z ničeho nic ocitnou ve vzduchoprázdnu a není nikde nikdo. Vždy, když slyším ty matky, vysvětlovat, že ji stačí jen ten dárce spermií, na nic jiného není, si říkám: „Mysli na ty děti, ne na sebe ty pyšná, sobecká důro. Nejde jen o tebe, jde právě o ně. A pokud si dítě pořizuješ jen proto aby si měla hračku, tak doufám, že se to k tobě vrátí. ”
Tak něco veselejšího. Odpoledne bych měl jít s Katkou a vnuky nakupovat. Vojtovi jsem slíbil, že půjdeme spolu koupit knížky. Zřejmě mu budu muset napovídat, aby si vybral ty správné. Ale, nakonec, myslím, že si ty správné vybere. Každý z nás víme, co chceme a co je pro nás nejlepší, dokonce i děti to ví. Jen se jim musí občas nějaký nápad rozmluvit. Ale u Vojty je výběr snadný, musí tam být hodně aut a jiných podobných věcí. Tak doufám, že se mi až bude umět číst a rozumět podstrčit i nějaké jiné knížky. Třeba Knihu džunglí, Tarzana, nějakou dobrodružnou literaturu, kde je jasně dobro a zlo odděleno a muži jsou muži a ženy ženami. Žádný ten neurčitý paskvil třetího pohlaví.
Nevadí mi chlap, co je na chlapy, stejně jako mi nevadí ženská, co je na ženský, ty jedině v tom, že mají stejný objekt zájmů a vytvářejí konkurenci, jak jsem kdysi vysvětloval jedné spolucestující, co mi líčila celou cestu z Prahy do Děčína, své potíže se slečnami. K tomu ještě trable s maminkou, co na ní chtěla vnuky, jenže u té spolucestující, chlapi jako sexuální objekt vyvolávali odpor. Což ji nijak nebránilo, aby mi popisovala své duševní stavy při sexu. Musel jsem ji tehdy upozornit, že popis sexuálních výbojů, co podnikla, drtí naši mladou spolucestující, která byla evidentně v rozpacích. Evidentně se nechtěla dát onou spolucestující sbalit. K údivu oné cestující, neměla žádný problém flirtovat se mnou, jen tak cvičně, aby nevyšla ze cviku, jak jsem pochopil, ale rozhodně nechtěla flirtovat s onou spolucestující.
Ale konec dobrý, všechno dobré. Ona dívka mi dala telefon a nakonec jsme se potkali. Měla se sice vdávat asi za měsíc, jenže vdávání ji nijak nevadilo, aby nezkusila ještě staršího pána, jak říkala. „Prý zkusit se má skoro všechno.” Tuhle moudrost jsem ji zcela schválil. Spolucestující vystoupila v Děčíně, už jsem ji nikdy neviděl. Říkal jsem si jestli se dala udolat od maminky a to dítě si pořídila. Podle toho jak mluvila, se ji do dítěte nijak nechtělo. Musím říci, že jsem se ji ani nedivil. Neměla by čas na slečny. Zřejmě také měla rozum a bylo ji jasné, že dítě bez táty asi není to nejlepší, co by mu mohla poskytnout. Aspoň tak mluvila.
Čas odvál, jak lesbickou spolucestující, tak slečnu, co chtěla zkusit skoro všechno. Možná i tu spolucestující, ale bránil ji možná její ostych, se pustit do něčeho takového. Pravdou je, že od té doby, už je to skoro sedmnáct let, uplynulo mnoho vody v Labi a slečny se čím dál méně ostýchají něco takového zkusit. Aspoň několik mých klientek, o tom hovořilo jako o něčem samozřejmém. S čím se není potřeba tajit. Pohled na tuhle záležitost se během dvaceti let poměrně změnil. Je fakt, že si ještě tak umím představit dvě ženy jak vychovávají dítě, i když myslím, že pořád tomu dítěti bude chybět určitá mužská složka, ale dva muži spolu žijící, to mi nijak nevadí, ale představa, že dva muži sexuálně jinak orientovaní vychovávají dítě, mi hlava nebere. Nějak mám zakódováno, že pro děti jsou nejlepší táta a máma. Muž a žena.
Příroda se okecat nedá a myslím, že se nám ta zpupnost, se kterou měníme ty miliony let osvědčené vzorce, oháníme se jakousi svobodou, prostě vrátí a budeme trpět jako společnost. Nějak si myslím, že něco měnit jen tak pro vlastní potěchu, nedomyslet následky, nic dobrého přinést nemůže. Nikomu. Řeči o tom, že je dítěti lépe u dvou mužů, než v dětském domově je argumentace zavádějící. Dnes jsou v dětských domovech děti, které by tam nikdy nebyly, jen proto, že si mnozí sociální inženýři myslí, že vědí, co je pro děti, lidi to nejlepší. A zase bych mohl uvádět příklady, kdy děti skončily v klokánku, nebo v dětském domově, protože si někdo myslel, že je to tak nejlepší. Nakonec se ukázalo, že to bylo pro ty děti to nejhorší. Děti patří do rodin, ne do dětských domovů.
Jo, když se někdo rozhodne, že ví, co je pro koho nejlepší, bez ohledu na mínění toho, kterého zachraňuje, pak je něco špatně. Měl jsem tátu opilce, mámu psychotičku a dodnes si myslím, že bylo nejlepší, že jsem zůstal doma, protože jsem byl v kontaktu s jinými příbuznými, lidmi, kteří měli potřebu mi nějak pomoc, zjistil jsem, že i mizerní rodiče, jsou pořád lepší než žádní rodiče. Jak mluvím s dětmi, kteří vyrostli po dětských domovech, tak nijak netoužily aby je tam třeba dali, raději by byly v tom blbém prostředí. Nakonec v tom děcáku se nic lepšího než doma nenaučily. Spíš naopak.
Bylo to doma těžké, start do života jsem také neměl díky tomu lehký, ale protože jsem už byl dospělý, potkal jsem dospělé lidi, myslím dospělé nejen věkem, tak se nakonec podařilo, že jsem svůj životní osud změnil. Já sám. Byla to dřina, jenže mi neuškodila. Díky tomu vidím spoustu věcí jinak, než je vidí třicetileté psycholožky, které si teprve hodlají zakládat rodinu a trousí kolem sebe moudra, jak žít, vychovávat děti a další podobné perly.
Pak si pořídí děti, a redukují ty své „neochvějné” znalosti. Naštěstí pro ně, i pro jejich děti a nakonec i jejich klienty. Nejlepší učitel v tomto směru je jednoduše život. Školné je občas vysoké, leč částka za dobré poučení není nikdy dost vysoká. Jo jo.