Vždy když dostanu mail od někoho, kdo má potíže v rodině s někým závislým, je mi ho líto.
Vždy když dostanu mail od někoho, kdo má potíže v rodině s někým závislým, je mi ho líto. Ovšem vždy mě lítost přejde v okamžiku, kdy dostanu žádost o jednoduchý návod na vyřešení situace, která trvá léta a onen dotyčný/á mi sdělí, že nemají čas a chuť někam chodit, něco hledat, protože oni už vytrpěli tolik, že mají prostě na ten recept nárok. To sice neřeknou takhle, ale většinou to z toho čiší.
Docela je chápu, ale nejsem omnipotentní terapeut, který dokáže zařídit jejich štěstí jednoduchým návodem. Chápu je o to víc protože sám jsem v podobné rodině žil dvacet let. Dvacet let téměř v neustálém napětí z toho co zas bude. Dvacet let neustáleno hledání klidu a místa bezpečí. Rok života na internátě a později rok na vojně, bylo pro mne z tohoto důvodu idylickou selankou. Po návratu z vojny, kdy jsem už nebyl malé dítě jsem si položil otázku, jestli v tom chci žít dál. Odpověď zněla jednoznačně. Nechci. Nechtěl jsem a tedy nežil. Toulal jsem se po svobodárnách, garsonkách různých děvčat, podnájmech, žil jsem všelijak, rozhodně ne dobře. Byl jsem neurotický, agresivní, nespolehlivý. Ale tohle všechno bylo lepší, než žít v bytě, kde byl jeden rodič alkoholik a druhý psychotik.
Objevil jsem možnost volby a zjistil jsem, že vždy se najde možnost jak si život zlepšit. Alespoň o málo. To málo je mnohdy zcela rozhodující. Hrnek vody nás zachrání od dehydratace, trocha potravy od smrti hladem. Vždy, když mi manželka alkoholika vysvětluje, že chce jen aby její muž nechlastal, nedělal po nocích kravál a vlastně to vše hodlá snášet, protože je to lepší než odejít od muže s dětmi k rodičům do azylového domu, nebo jiného méně luxusně zařízeného bytu. Chápu ji. Neargumentuji dětmi, neargumentuji jejím klidem a zdravotním stavem. Ona nechce moje argumenty, ona chce pomoc, ale takového rázu, kterou ji nejsem schopný poskytnout.
Život na ulici a v rodině, která byla jaká byla mě naučil spoustu věcí pro život. Školné bylo bolestné a vysoké. Naučil jsem se nezdržovat poblíž lidí, kteří se podobali mému otci, nebo mé matce. Vím, že s opilcem je ztráta času diskutovat, stejně jako s psychotikem, který nemá své léky ale pouze například jen své halucinace. Agresivní opilec má vždy pravdu, všichni jsou blbci, kteří mu házejí klacky pod nohy. Agresivního závislého člověka můžete zmlátit, zastrašit, ale nikoliv přesvědčit, že dělá něco zlého. Tedy pokud pije, fetuje, nebo prohrává v hazardu majetek, který mu už dávno nepatří. Psychotik má hlasy, které mu říkají jak to ve skutečnosti je. Tam se dá za pomoci medikace něco dělat, nikoliv za pomoci argumentů.
Ani s jedním se nedá rozumně mluvit pokud je jeden opilý a druhý v atace psychózy. Nemám žádnou radu pro lidi, kteří chtějí setrvávat v přítomnosti agresivního opilce, jež nehodlá změnit svůj způsob chování. Mohu si myslet, že nejlepší je utéct, jako jsem utekl já, ale chápu, že lidé stejně jako já v dětství jsem čekal zázrak, že táta přestane chlastat, chtít se, se mnou o mých záležitostech bavit v noci nalitý, protože když byl zpitý, tak měl spoustu důvodů, proč se bavit. Mohl jsem očekávat zázrak, že máma přestane mluvit z cesty v tom prostředí plném násilí a bezohlednosti vytvořené věčně zlitým tátou, který viděl jen sebe. Jako dítě jsem tomu všemu mohl věřit a také věřil a čekal. Jenže zázrak tohoto druhu se nekonal.
Zázraky se přesto dějí. Zázrak byl, že jsem měl takovou odolnost, která mě dokázala přenést přes tu ulici, tátův chlast, vlastní chlast. Zázrak byl, že jsem získal touhu poznávat, schopnost nacházet úkryt a bezpečí alespoň na chvíli. V dětství. Zázrak byl, že se nacházeli lidé kolem mě, kterým bylo líto kluka, co musel řešit věci, které neumějí řešit většinou ani dospělí.
Nemám žádný recept pro ty co chtějí setrvávat ve společnosti opilců, feťáků a hráčů, než ten, že musite se naučit mlčet, co nejrychleji se schovat aby jste nějakou nechytili, když pán tvorstva vykopává zavřené dveře, protože ztratil klíče a to že mu hned někdo neotevře považuje za útok na svoji osobu. Musíte odstranit postel z od okna, protože používá místo zvonku aby zazvonil kámen, který mrskne do okna aby se „panstvo ráčilo vzbudit”
Musíte se obrnit svatou trpělivostí, když nesmíte vystrčit ani hlavu abyste po ní nedostaly nečím pádným, když vaše nedospělé děti sedí u stolu a poslouchají nekonečné cancy o ničenm, cancy jak skvělý je jejich otec. Musíte se naučit zakrývat modřiny, omluvy jeho pití, jeho přetažeností, hledání chyb u jeho, jejích rodičů, kteří je špatně vedli.
Musíte se naučit žít s málem, protože nikdy nemáte dost pro sebe a děti. Bud máte vy a nebo děti, málokdy všichni. Konečně má to výhodu, vaše děti se i v té konzumní době naučí být skromné. Naučite se snášet ostudu, být středem pozornosti sousedů, vaše děti budou ti parchanti toho kořaly atd. Prostě čekejte na zázrak. Rok, dva, dvacet let. Budete za světice a nebo za krávy. Některým se jejich děti budou třeba pomočovat v noci skoro až do puberty, znám případy, že až do dospělosti.
Romantický čas opilců, kteří si vyprávějí historky po hospodách, co kde udělali, jak někde děti zapomněli. Daly jste jim děti na starost v důvěře, že snad bude mít tolik rozumu, že se přeci nevožere, když má sebou dítě. Ale vožere. Jako prase, vožere, serve, a vaše děti budou v úžasu jakého mají otce borce. Borce co ztříská nejen maminku, ale i souseda odnaproti, co se na to nemůže dívat a zaplete se do toho. Nebo se budou dívat, jak někdo jejich tátu bije do krve, protože se na někoho v hospodě křivě podíval a ten druhý byl stejně agresivní ale jen méně opilý, větší a silnější.
Nebo budete mít doma chlapa/ženskou, co je každou chvíli najdete ležet na podlaze bytu, když jen na chvíli pustíte z dohledu. Předtím jste prohledali všechny možné skrýše a on/ona přesto vymyslí jinou, kterou neznáte. Během půl hodiny jsou na šrot a vy se divíte za jak malou chvilku se jim povedlo se dostat do zcela nepoužitelného stavu jak k práci, tak třeba k sexu.
Tohle všechno a ještě mnohé jiné jsme za těch dvacet let zažil. Nikdo s tím nebyl schopný mimo toho otce nic udělat. Všichni ho omlouvali, chápali, litovali, domlouvali mu. Bohužel nikdy nezažil tak silnou korektivní zkušenost, která by s ním hnula. Takových opilců jako on jsem za roky svého života potkal ne stovky, ale tisíce. Stejně tak jsem poznal stovky jejich příbuzných, kteří jen málokdy pochopili, že zázrak toho druhu, na který léta čekali, že něco mu dojde, nenastane, že oni něco musí udělat. Něco pro své zdraví, bezpečí.
Ptají li se mě lidé, jestli jsem v televizi viděl, ten a ten dokument o tom a tom feťákovi, opilci hráči? Odpovídám jim, ne. Nedívám se na takové pořady. Není tam nic co bych neznal, neviděl, neslyšel a nebo jinak nezažil.
Píšou-li mi matky dětí, které zažívají to co jsem kdysi zažíval já a tady jen zlehounka a trošíčku nastínil, pak jim s lítostí sděluji, že bohužel, zázrak pro ně nemám, recept taky ne, protože oni se udržují v tom stavu jaký je a nechtějí nic změnit. Nechtějí pochopit, že pokus o změnu vlastního života je i ve prospěch toho, co jim dělá peklo na zemi. Třeba jen tím, že už se tomu peklu vyhnou a on ho dělá chvíli jen sobě. Do doby, než ho ta samota přestane bavit a on zkusí ,stejně jako oni udělat něco málo jiného než dosud.
Opakuji jim tuhke zkušenost stále dokola a budu jim ji opakovat dál. Jsem zvyklý čekat, protože jsem zjistil, že někdy mi nic jiného nezbývá než čekat až ti druzí řeknou; „a dost, takhle to nejde dál.” Přijdou a zeptají se na konkrétní věci. Pak je čas z mé strany něco dělat. A je čas i na velké zázraky, které se z jejich třeba i malých činů stanou.