Konec řeči XXXVIII

Dostal jsem dnes mail. Byl dlouhý, dramatický, plný vzletných slov. Chápu pisatelku, psala bratrovi, který se upíjí.

Dostal jsem dnes mail. Byl dlouhý, dramatický, plný vzletných slov. Chápu pisatelku, psala bratrovi, který se upíjí. Ona sama podle svých slov abstinující alkoholička, on praktikující alkoholik, který sem tam občas dostane záchvat rozumu a pokusí se s tím něco dělat. Sestra,která miluje svého bratra, bojí se o něj, bojí se o rodiče, které její bratr svým pitím ničí. . Před nedávnem, když jsem si navrhl, aby bratra nechala na pokoji, nescházela ses ním, nehledala ho. Přerušila se mnou kontakt.

Prý takové rady nepotřebuje, když on omezil pití, je třeba mu pomoci. Nijak jsem se neurazil. V takových případech si jen vzdychnu a odhaduji jak dlouho bude trvat, než se dozvím, že „udělali” co jsme navrhnul. Uvozovky jsou záměrné. Mail bratrovi, přeposlaný mě, zřejmě abych věděl, že se sestra činí končí slovy: Pro skutečnou pomoc tu pro Tebe vždycky budu, můj dům, můj stůl a moje srdce.

Byl to vážně bezvadný dopis, takový bych nesvedl. Myslím to bez ironie. Má z mého hlediska jednu „malou chybu.” Mnoho výtek, mnoho připomínek, mnoho sentimentu. Jistě, ženy jsou emotivnější a většinou si neodpustí slovo navíc. Jako Jana, která chtěla napodobit mé chování v tramvaji, kde, když si za mě stoupl smrdící kořalkou a potem páchnoucí chlap a začal něco blekotat. Nijak jsem s ním nepolemizoval, okamžitě jsem opustil prostor a odešel na druhý konec tramvaje. Jana, když ji asi o hodinu později, kdy jsme se rozešli, mi napsala, že se pokusila udělat něco podobného feťákovi, tak ji poplival. Nakonec se ukázalo, že nenapodobila přesně. Zdržela se v dosahu a měla poznámky.

To je osud mnohých těch, kteří chtějí ještě ty druhé vychovávat, poučovat jak mají žít a dávat najevo svojí nespokojenost s chováním těch druhých. Samozřejmě, nikdo nemá právo na to, když mu odmítnu něco poskytnout, co vůbec nemusím aby na mě plival. Pokud nestačí moje síly na to abych ho zfackoval, požádám šerifa aby tak učinil za mě a prokázal svou dovednost s bouchačkou.

Tedy v přeneseném slova smyslu. Mám na mysli zavolat policii, ať se hoši a dívky ve slušivých uniformách pořízené za naše peníze snaží. Mají tu činnost v popisu práce. Ale jinak plivání na těhotnou ženskou zaslouží nakopání. Škoda že jsem u toho nebyl.

Jednoduše řečeno. Na místě oné sestry i Jany bych šetřil slovy. Stejně jako jsem je šetřil v případě onoho opilého a páchnoucího gentlemana. Bez řečí, rychle jsem ho opustil, neměl čas ani protestovat. Onomu, bratru, kterého znám, bych napsal asi tohle.
Milý bratře,
mám plné zuby tvého chlastu, tvých stížností na osud, tvého fňukání. Takže, do doby než tohle změníš. (A já nepochybuji, že změna je ve tvých možnostech,) máš u mne zavřené dveře u domu, nemáš místo u stolu a nehodlám s tebou vést jakoukoliv řeč. Tvá tebe milující sestra.

Jak se tak na to koukám šel by ten dopis ještě zkrátit, ale budiž, nechám ho tak.

Lidé mají představu, že když kořalovi hrubého zrna předestřou své argumenty a pocity, on se zastydí a nechá toho. Nějak si nevšimli skutečnosti, že tuhle činnost vyvíjejí léta a nic.Úspěch nulový. Kořalové tohle znají a nic na ty slova nedbají. Průběh dopisu v němž kořalovi milá sestra oznamuje, jak sbírá síly aby ho opustila jej nechává v klidu. Maximálně až se probere, otestuje její odhodlání. Ovšem rychlé vzdálení s krátkým oznámením, je podstatně efektivnější. Pocity, pláč, hněv si nechám pro svého terapeuta, manžela, manželku, milence atd. Tedy k tomu, kdo je schopen mě vyslechnout, obejmout a být se mnou. Hledat porozumění u kořaly? Ztráta času a energie.

Stejně jako hledat porozumění a pochopení pro svou situaci u toho, kdo mě opustil pro jiného jinou. Kořala opuští pro kořalku, ta je jeho milá ta má pro něj hodnotu, neodmlouvá a její jediný nedostatek v očích kořaly je ten, že je ji málo. Ti co nás opustili, mají jiné zájmy, nejsou našimi spojenci a jejich laskavost je převážně zaměřená na udržení vlastního sebeobrazu, stejně jako u kořaly. Škoda řeči. Na jakoukoliv námitku dostanete odpověď, z níž vyrozumíte, že nejste důležití, jste otravní a nezajímaví. A můžete se ohánět, právem, zákonem, ctností a svědomím atd. Vždy jste až na posledním místě.

Ve své knize, knize svobodní v bolesti popisuji, jak jsem jedné své klientce navrhl strategii přežití při nevěře manžela. Nic na něm nechtít, nic nevyčítat, nic nenabízet, nic neprobírat a nic neřešit. Vypadá ona strategie děsivě a má skutečně děsivé účinky. Ze samolibého, bezohledného sobce, který ve své víře a přesvědčení, že bez něj se nehne ani slunce na obloze se najednou stává roztřesený srábek, který má pocit, že není nic, nikdo o něj nestojí, on má na čele cejch z něhož je jasně znát jeho slabost handicap. Tohle se stává těm bezohledným bezcitným kořalům, feťákům, hráčům, co přijdou do léčebny, protože už nevědí kudy kam. Stejně tak se to stává všem těm, co používají manipulaci z vyhrůžkou opuštění, které nemyslí vážně. Najednou ztuhnou, když uslyší. Tak běž, nikdo tě nedrží, nejsi na světě sám.

V tom okamžiku začnou řvát o lásce, povinnostech, odpovědnosti, o solidaritě, toleranci, slušnosti ani nevím o čem všem ještě. Vyhrožují sebevraždou, vraždou, pomstou. Svým ženám, svým dětem, komukoliv. Najednou zjistí, že se stali pro ty druhé málo cenní až vlastně bezcenní. Pak hledají pomoc, žádají svoje příbuzné aby jim pomohli udržet kontakt se ženou, jež je opustila, s dětmi, které zanedbávali roky.

A abyste se milí čtenáři nepletli, jim nejde o nějakou změnu sebe sama, jim jde jen a jen o udržení bývalých výhod, které měli. Jsou plni slibů a jakýkoliv náznak z vaší strany o uvolnění vašeho rozhodnutí si vyloží jako vaší slabost a okamžitě a bezpečně ono slabé místo postřehnou a využijí.

Mnohokrát jsem si cíleně ověřil, že v případě rozchodu s ženou, která mě opustila a má později zájem nějak vztah znovu navázat musím dodržet několik pravidel. Musím žádat jedno. Její změnu chování. Jako první musí mě vyhledat ona mne. Ona mne musí oslovit a ona musí něco nabídnout. Na důkaz, že mohu věřit v její úmysly.

Pokud tak neučiní a já se nedržím svého rozhodnutí na ni nic nepožadovat, až do chvíle kdy sama něco nabídne, končí vždy celá situace tam kde předtím. Ve výčitkách, obviňování požadavcích, které jsou zcela mimo mé možnosti, ale to ji nikdy nezajímá, prostě stejně jako onen kořala. Ona vyžaduje stále stejně nemožnou toleranci, má stále stejně nadměrné požadavky, stále stejně vyžaduje nesmírnou pozornost ke své osobě.

Je krásné sledovat, jak se pacienti v ústavní léčbě, když se oklepou z nejhoršího strachu a zjistí, že manželka, děti matka, stále mají „potřebu pomáhat” okamžitě změní své chování. Devět z deseti spolehlivě. Znovu začínají vznášet požadavky, které jsou často zcela nad rámec. Naštěstí někteří příslušníci rodiny jsou už poučení, odmítnou a unesou následnou agresivní reakci.

Když ji unesou, ukončí řeč a odejdou s tím, že do doby než změní tón a způsob, do té doby není o čem mluvit. Takto, když promluví náramně svým drahouškům prospějou. Ti se stáhnou, zmírní projev, neboli hormon, jak praví básník a pak obě strany zjistí, že se dá mluvit podstatně pohodlněji. Ale někdy trvá než ty matky, otcové, manželky, sestry, děti a další k tomuhle dospějou.

U všech těch samolibých sobců, bezohledných manipulátoru, kteří vidí jen sebe a své zájmy platí spolehllivě jedno. Keců bylo dost, ukaž co je v tobě, především svými skutky, zlato. Skutky, které mě k řeči s tebou přivedou. Jinak ani slovo.

Pokračovaní někdy