Vyrazil jsem dnes do města. Pěšky. Už si troufám zatížit koleno aspoň na dvě hodiny a docela to jde. Takže jsem po včerejší kontrole spokojený. Kolena drží a srdce šlape.
Vyrazil jsem dnes do města. Pěšky. Už si troufám zatížit koleno aspoň na dvě hodiny a docela to jde. Takže jsem po včerejší kontrole spokojený. Kolena drží a srdce šlape. Už nejsem nejrychlejší, ale pořád se dá ještě trénovat vytrvalost. Budu ji potřebovat. Prošel jsem se centrem, navštívil jen jedno knihkupectví v Celetné to co myslím patří universitě Karlově. Mají tam knihy, které většinou v běžných knihkupectvích nemají. Strávil jsem tam víc než hodinu. Prohraboval jsem se abych si nakonec koupil dvě knížky od V.E. Frankla. „Vůle ke smyslu.” a „Psychoterapie a náboženství.” Nemám je, takže jsem je koupil. Frankla mám rád. Sice ta druhá knížka je psaná velmi učeným jazykem, ale dá se při troše dobré vůle překousat a dokonce z ní něco pro sebe použít.
Trochu víc teď v poslední době nakupuji knihy. Svádí mě k tomu fakt, že Rita mi hlásí, „zase jsem poslala na dobírku další dvě knihy” a za den dva, opět. Těší mě, že si za peníze stržené za svoje knihy, kupuji knihy jiných autorů. Knihy zásadně v poslední době platím kartou banky, kam mi na účet chodí peníze za moje knížky. Takže jsem si koupil, zaplatil a vydal se ještě na procházku po centru. Cestou na Metro jsem se stavil v Albertu na náměstí republiky a potkal Hanku Drápkovou, psycholožku se kterou se znám z úplných začátků PPF. Ona byla jednou z mých krásných spolužaček. Krásná je stále, ale už ji ta krása asi dá víc práce. Konečně známe se devatenáct let. Od zahájení fakulty.
Dnes pro PPF, dělá, zároveň pracuje v Břehovce, kde má skupinu a ještě nějaké jiné aktivity. Pozdravila mě pozdravem, který někteří moji známí lidé používají. „Ahoj televizní hvězdo.” Okamžitě jsem vyzvídal, jestli něco viděla, řekla že ne, ale že by chtěla vidět. Dal jsem ji odkaz na internet. Trochu jsem ji vyprávěl, jak mi někteří lidé na stránky ČT, píší hanlivé vzkazy ohledně mého vzdělání, zjevu atd. Smála se. Ptala se jestli dělám jen pro televizi, ujistil jsem ji že ne, že se živím poctivou terapeutickou prací, mám sedm skupin, mimo úvazku v Bohnicích. Ptala se mě jestli si všechny své klienty, co momentálně mám, pamatuji. Ujistil jsem ji, že ano, ale začíná to už být obtížné.Ale trénuji pamět. Prý to pomáhá proti stařecké demenci. Pochlubila se mi, že byla s kamarádkou na dovolené v Africe. V Malawi, prý je to krásná a bezpečná země. Má odvahu.
Jsem ji říkal. „Víš vy máte na těch stránkách PPF vlastně takovou upoutávku, že to vypadá, jako že to je vysoká škola,ale vlastně to není vysoká škola, mnozí tomu vytrvale říkají „kurs” podobně jako kurs říkají psychoterapeutickému výcviku. Hlavně někteří absolventi technických škol mají pocit, že se jedná o něco, kam přijdou lidi přijdou, poslechnou si a dostanou papír. Ale já, co si pamatuji, tak prvních absolventů z těch zhruba pěti set, co jsme začali, nás absolvovalo asi padesát čtyři. Ostatní buď nedokončili, nebo neuspěli. ” Tak by tam mělo být jasné, že se sice můžeš kdykoliv účastnit, ale rozhodně že absolvovat tu fakultu není zas až tak jednoduché. Zápočty, semináře, že to není nic jednoduchého. Přikyvovala. Ti lidé, jako Hanka co tom vzdělávání účastní jako profesionálové, mají tyhle námitky občas na talíři.
Chvíli jsme drbali, pak mi připomněla, že na jaře se mnou počítá na přednášku a ptala se jestli bych případně neudělal dvě. Ještě mi prozradila, že má v komunitě ve výcviku Marcela, který je u mě ve skupině. Jsem ji říkal, „jo ten ještě chodí. Pořád má pocit, že musí ještě něco dokončit a pak že odejde.”
Cestou domů jsem přemýšlel o té fakultě. O tom pohledu na ni od některých lidí. Pak jsem si vzpomněl jak jsem se včera díval na první film Stevena Seagala a říkal jsem si. „Kolik bylo těch co prošli dojo Aikida, kolik jich bylo třeba na začátku ze Seagalem, kolik jich dostalo aspoň jeden dva pásy? Seagal jich má myslím osm. Jako jeden z mála na světě. Kolik si o něj otírá hubu „znalců” Aikida. Získat je, mu trvalo kolik let. Já jsem dodělal tu školu, splnil jsem vše co se vyžadovalo k absolvování a pak si přijde někdo a řekne „kurs.”Napsal jsem a natočil kolik televizních scénářů a ženská, která má nulovou čtenost blogů řekne. „Je to o ničem.”
Seagal i já jsme museli tvrdě pracovat, tvrdě si zasloužit i tu „slávu,” kterou film a televize přináší. Může si o Seagalově herectví myslet kdokoliv, cokoliv, ale jedno mu upřít nemůžou. Ty pásy má, a ty pásy nedostal zadarmo. K těm je dlouhá a těžká cesta. Asi by se divil, kdyby mu někdo řekl, že absolvoval kurs Aikida. A někdo by mu doporučil aby absolvoval třeba FAMU. Já bych se nedivil, kdyby mi někdo z diváků doporučil napřed absolvovat FAMU a pak si troufnout psát pořady do televize.
Po takovém doporučení by asi Seagal zkusil vysvětlit že Aikido neznamená umět se prát. Ale některým by žádné vysvětlení nestačilo. Stejně jako mé vysvětlení, že v terapii nestačí jen škola, nestačí jen absolvovat filozofickou fakultu, PPF, psychoterapeutický výcvik. Znamená to také roky práce s lidmi, být terapeut není umět se jen líbezně usmívat, vést laskavé řeči, nemluvit sprostě (já tedy občas sprostě mluvím a mnozí mi mají mou mluvu za zlé) a dávat královské rady. Musí se umět mnohem, mnohem víc. Mít styl a mít odstup.
Také jsem se v životě přesvědčil, že existuje mnoho lidí, kteří mají obrovské znalosti v oborech, které de facto ani nevystudovali. Myslím oficiálně. Jen tak ze zájmu se zajímají a najednou jsou z nich vynikající odborníci, co jdou dál než experti. Nemají zábrany zkusit věci, které se mnozí lidé pracující v oboru nikdy nepokusí udělat. Jsou totiž svázáni příliš pravidly oboru a věří na informace, které dostali třeba na vysoké škole, kde se tvrdilo, že tohle je nemožné. Naplňují heslo: Neříkej, že je něco nemožné, nebo se najde blbec, který to udělá.
Nevystudovali, nemají papír, ale mají znalosti, invenci a odvahu zkoušet nové věci. Konečně psychoterapii jako takovou nevynalezl psycholog, ale chytrý doktor jménem Freud. I když většina z toho co popsal je v terapii dávno překonáno, patří mu zásluha, že jsi všiml, že existuje něco jako psychika a ta je důvodem mnoha zdravotních potíží. Byl samouk, vytvořil školu a systém a psychoterapie byla na světě.
Pokusil se ji omezit na lékaře, pozěji psychiatři uznali, že by ji mohli dělat i psychologové jako takoví, no a pak se pomalu uvolňují hranice a dokonce ji prý mohou dělat i vysokoškoláci z různých oborů. Tedy někteří psychiatři a psychologové nesou těžko i tuhle skutečnost. Vzpomínám jak mému kolegovi z výcviku Ondřejovi napsal jeden pan doktor, jak si dovoluje o sobě říkat, že je psychoterapeut, když on přeci žádný psychoterapeut není. Ondřej měl jen titul inženýr, jako absolvent elektrotechnické fakulty, teologickou fakultu, byl katolický kněz z mnohaletou zpovědní praxí, což není zrovna oblíbená disciplína u některých kněží.
A já je chápu. Poslouchat lidské hříchy, slabosti je dost náročný způsob práce s lidmi. Ondřej měl za sebou i tu PPF, psychoterapeutický výcvik a stejně se našli lidé, kteří měli pocit, že když není vzdělán právě v tom oboru, není terapeut. Pro Ondřeje ten dopis bylo těžké strávit. Chápal jsem ho, ale zase, když na to přijde, poskytuje pro mne chování některých lidí v tomto směru mnoho zábavy. Třeba na abíčku. 🙂