Dumal jsem nad změnou, která se během deseti dnů stala.
Dumal jsem nad změnou, která se během deseti dnů stala. Šel jsem z kardiologie, kde jsem byl na pravidelné kontrole, po loňské „katetrizaci,” kdy mi dávali stent do tepny na srdci, protože se mi zůžila a předešli tak infarktu. Dodnes si gratuluji k před lety změněné životosprávě, protože bych už asi dávno měl všechno za sebou a nesetkal bych se se svoji nejmladší dcerou. Během dvaceti let jejího života jsem ji viděl do nedávna jednou, a teď během týdne dvakrát. Stavil jsem se za ni v práci, kde pracuje, protože se připravuje na vysokou školu, tak aby se neflákala, dal jsem si kafe, a dva croissanty na oslavu, že mi doktoři řekli že jsem zcela fit, na srdci žádné změny nejsou, tlak při zátěži bezva, šlapal jsem na kole, oblepený elektrodami. Všechno klape, všechno šlape.
Tak jsem se na ni díval, moc jsem ji nerušil, měla napilno, usmívala se prodávala, co si kdo přál a já si tak popíjel to kafe a říkal si. „Jo už jsi jen jednou zavržený otec. Ještě nedávno jsi byl dvakrát zavržený otec. Život je bezva.” Díval se a říkal. „O tom bude pěkná knížka, shromáždím materiál, jednu dvě kauzy. Jednu svoji jednu až dvě cizí, zase trochu odlišné a popíši, co asi tak otcové prožívají, jak jim je a co by se s tím dalo dělat.”
Mluvili jsme včera na skupině právě i tomhle, protože nejsem sám, i mezi klienty jsou asi dva, co jsou zavržení otcové a jeden, co je otec, který vychovává svého syna. Dokonce vychovával i dceru své bývalé ženy. Líbila se mi poznámka Tomáše, když jsem líčil svou cestu k Babetě a Pavel říkal. „No to je hrozný, takovou dobu, to přeci není normální takhle dlouho muset čekat. Vždyť to jste přišel o nejlepší roky těch dětí. O to nejdůležitější. ” Tomáš jen poznamenal. „Ona vlastně asi jiná, lepší varianta není.”
Měl pravdu. Člověk se může soudit, tlouct na dveře, přesvědčovat, vyhrožovat, prosit a když si ženská umane a riskne i soudy, sankce, tak chlap prostě nemá nárok. Skutečně jsem nechtěl válčit, skutečně jsem nechtěl ani pro jedno dítě chodit třeba s policajty, jako někteří chodí, skutečně jsem nechtěl aby byl kolem toho řev a nenávistný jekot u soudu, tahat dítě po psychologických poradnách, nechat je vyšetřovat soudním znalcem, nechat je napospas soudnímu aparátu, který klidně takové dítě, nechá zavřít do dětského domova. Nechtěl jsem riskovat, že mě třeba kterákoliv z manželek obvinila ze sexuálního obtěžování dcer.
I tohle se často děje a mám klienta, popisoval jsem to v bílé knize, (Svobodní v bolesti) jak ho žena obvinila, tahali po vyšetřeních jeho, děti, pak zkoumal znalec manželku, u té zjistili znalci hraniční poruchu osobnosti, děti byly po různých zařízeních a dodnes jsou, už tři roky v dětském domově, manželka je pravomocně odsouzena a soud stále dumá a dumá, zda má děti svěřit otci, protože ten se mezitím znovu oženil. Jo jo, někdy je v tomhle státě veselo.
Mnohdy bývá jediný výsledek. Posloucháte v terapii jak někdy vyprávějí tyhle zmanipulované děti, různě „ošetřované, sociální péčí milované děti” takovým zvláštním lhostejným tónem, kdy dávají najevo, že o toho chlapa, co se jim vnucoval, nemají žádný zájem, že jim nechybí. Že vlatně je jim lépe. Než tohle, tak právě z lásky k tomu dítěti raději jen čekat, jestli se najde cesta v dospělosti. Čekat, neurážet se když to dítě odmítne, zkoušet, jestli se něco nezměnilo, znovu přežít odmítnutí, znovu vydržet mlčení toho dospívajícího dítěte. Počítat roky jak běží a doufat, že nezestárne člověk a neumře dřív, než k tomu setkání dojde.
Ano, zvyknete si na pomyšlení, že někde jsou děti, vaše děti, které možná někdo cizí cepuje, vychovává, zvyknete si, že z jedináčka, který byl opečovávaný se najednou stane nechtěné dítě, které často pro toho otce dalšího dítěte, velmi těžko přijatelné. Ne vždy, ale dost často aby vám to dělalo starosti. Konečně i takové příběhy slýchám od svých klientů, jak se vyrovnávají po narození svého dítěte s přítomností cizího elementu, který jim najednou není v ničem dobrý.
Tohle všechno mě napadalo, nikdy jsem nevěděl jak se moje dvě mladší dcery učí, co mají rády, jak prožívají svoje první lásky. A ještě se k tomu najdou lidé, kteří se vás zeptají. „Proboha, co jste té matce udělal, že je taková. To přeci není normální?” A vy jen pokrčíte rameny, zuřit jste se už odnaučili, to tak první dva tři roky a řeknete něco jako: „Tak to prostě je. Ani nevím co jsem tak zlého udělal.” Nebil jsem ji, nenadával, nechlstal, dokonce jsem ji miloval jako žádnou jinou a stejně jsem slyšel: „Zvykni si, že dítě bude říkat tatínku někomu jinému.”
Mnozí vám nevěří, mnozí se vám vysmívají, mnozí vámi pohrdají. Tohle všechno musíte unést, vydržet, naučit se neurážet při odmítnutí jak matkou, tak dětmi. Tohle je úděl těch zavržených otců, co chtějí být se svými dětmi, co chtějí s nimi trávit svůj čas, dávat jim svoji lásku i peníze. Nemáte nárok na nic, ani něco dát. Nikdo nic od vás nechce, nikdo nic od vás nečeká. Jediné co víte, že jestli chcete aby byla nějaká naděje, musí vás ty děti najít při možném setkání v pořádku. Musí vás při možném setkání, o kterém ani nevíte jestli někdy nějaké bude, najít připravené s nimi mluvit, pomoc jim překonat strach a ostych. Musíte se chovat úplně jinak než se chováte k dětem které máte roky zcela běžně na dosah. S nimi se radujete, vztekáte, hádáte a zase odpouštíte. Prostě vaše děti, co se ne vždy chovají k vaší spokojenosti, ale protože jsou vaše a chcete aby s vámi zůstaly, tak jim odpouštíte chyby, omyly a někdy maléry.
Tohle všechno musíte sami. Nikdo vám zavrženým a znovu, nebo poprvé přijímaným otcům neřekne, co máte dělat při prvním setkání s dvacetiletou dcerou. Musíte dát na instinkt, zkušenost a držet se spíš zpátky. Zároveň musíte dát najevo, že to dítě je vítané, milované a chtěné. A k tomu všemu nemít pocit, že hrajete v nějakém blbém americkém filmu. Vyhnout se kontroverznímu tématu jež se zove „matka,” až do chvíle, než s tím tématem začne to dítě samo. Navíc nepomlouvat, ale také neskrývat, že ten čas odloučení pro vás byl jednoduchý. Neskrývat, že jste chtěli, ale nebylo to ve vaší moci. Udělat to tak, aby nedrhlo jen proto, že si to chcete skrz dítě vyřídit z matkou.
Svým bývalým ženám jsem odpustil. Nemám vůči ním zášt, ale ani nehodlám skrývat, že ono rozdělení byla jejich práce. Tak to bylo, prostě a jednoduše to tak bylo a že jsem vše zvládl bez pomoci matky mě netrápí. Nejsem jí tím pádem naprosto nic dlužen, nemám vůči ní žádné závazky. Nejsem odpovědný za její city, stejně jako nejsem odpovědný za její činy. Jen za svoje city a za svoje činy.
Budu pokračovat, tohle je hodně osobní, ale na začátek asi nutné. Bude to psaní trochu pomalejší, musím si dát dohromady materiál.