Plavali plavci

…to všechno sebou neseš
v té své bagáži
a že je toho tolik, mě vlastně zaráží..
Michal Horáček, Demin blue

…to všechno sebou neseš
v té své bagáži
a že je toho tolik, mě vlastně zaráží..
Michal Horáček, Demin blue

Občas mám ve zvyku si občas číst staré blogy. Vracím se tím čtením k minulým dobám. Včera našel a zkopíroval na abíčko jeden blog pod názvem „Slunovrat.” Četl a znovu se mi vynořil onen poslední den u plavby, kdy jsem naposled umyl s kolegou loď, uklidil nářadí, sbalil věci, podal Jirkovi Peškovi a Jardovu Huberovi ruku, lidem se kterými jsem jel poslední cestu. Poslední stejně jako první na člunu. Ač jsem dlouhá léta už na člunu nejezdil. Přešel na terminálu v Loubí lanštek a s lodním pytlem jsem se vydal na posádky, oznámit, že jsem tedy vypakoval, odevzdal na osobním, plaveckou knížku a tím skončila má patnáctiletá kariera labského plavce.

Patnáct let z hlediska tehdejších plavců nebylo nic moc. Pro většinu z nich byla plavba celoživotní zaměstnání, pro mne nastal čas v roce 1991 ji ukončit, protože jsem už nenacházel žádný další smysl u plavby setrvat. Pro mne to tehdy byla víc než třetina života. A při čtení toho blogu, mi běžely ty roky a události, kdy jsem znovu v Elsteru padal při své druhé cestě s „polákem” do oblouku, protože kapitán měl pocit, že když jsem na lodi, i když teprvé po druhé, tak nejlépe, se naučím, že mě postaví ke kolečku a musím se starat. Naštěstí ně zachránil Viktor Stachovič, který měl víc rozumu, než Milan Vinický, co byl známý průserář. Sice kdysi vynikající zápasník, ale jako kapitán „děs-běs.” Viktor Stachovič byl zase komunista, co z přesvědčení neslavil ani Vánoce. Bral Vánoce jako náboženské opium lidstva. Ale strojník to byl dobrý.

A zase jsem stál zimu v Magdeburku, v tom roce, kdy ode mne odešla druhá žena, měl jsem potíže se sebou, s lidmi, s pitím, protože jsem po osmileté dobrovolné abstinenci, bez jakéhokoliv léčení, si troufnul ochutnat kořalku a mělo to jediný výsledek, že ode mne utekla žena i s dítětem. Tak jsem měl dvě bývalé ženy, tři děti a světobol. Byla to dlouhá a ošklivá zima a nic jsem neušetřil, a všechno jsem za ten rok pití prolil hrdlem.

Vracely se mi vzpomínka na cestu po proudu, s Borkem Medkem, který byl neskutečně ukecaný, ale jinak príma chlap, protože jsem se zmínil, že má tehdejší favoritka number one, Hana by se ráda podívala jaký je život na lodi. Takže jsme ji nalodili na Mělníku, dovezli do Děčína, otamtud jela do Žandavy, kde jsme ji znovu nabrali. Ono zakotvení vymyslel Borek, protože měl pochopení pro mladou lásku Měli jsme náklad uhlí do Magdeburku, tedy bylo jasné, že s polákem povezeme zpátky sůl. Mohla s námi. Voraři se sice divili od které doby se holky nakládají v Žandavě, když odjakživa v Žandavě vystupovaly.

Neboť jsme je nabírali proti proudu. tedy za předpokladu, že nejela něčí manželka. To byla v tom případě sexuální prohibice, neb jsme byli všichni mravní, slušní a věrní svým ženám Ale patřičně jsem vorařům vysvětlil o co jde, takže unesli jedno kotvení navíc. Prožil jsem tu cestu do Magdeburgu a a zpět jako v mrákotách. Byli jsme s Hanou mladí a dychtiví.

A jak jsem četl, vzpomínal jsem na tu smutnou dobu, kdy přišel ve Štětíně dispečer a oznámil mi abych se sbalil, protože pojedu domu neboť mi umřela máma. Byl jsem ve Štětíně poprvé, docela jsem byl na Polsko zvědavý, cesta tam po Mírovém kanálu byla moc hezká, hodně klidná, v Rothensee jsem poprvé viděl lodní výtah z roku 1938, jak pouští a vytahuje lodě cesta zpátky byla mnohem smutnější. I přesto, že mě na nádraží doprovázela krásná Polka jménem Ewa.

Jak jsem tak vzpomínal, viděl jsem se, jak stojím s vlekem pod obloukem v Belgen a řítí se na mě postrk tedy tlačný remorker s dvěma vanama a už už to vypadalo, že to nezvládne. Nakonec mu to vyšlo, setřel jsem z čela „smrtelný pot” jak říkával mů kamarád Venca Perlík, který s oblibou dával hádanku, proč sebou plavec nosí kufřík. Odpověď zněla, aby měl kam dát houbu na ten smrtelný pot. Nebo jak jsme jeli z Hamburku a začínaly mrazy a kapitán Venca, příjmení si už nepamatuji, snad i raději, se rozhodl, že ty ledy projedeme, což se stalo, aby on mohl jet vlakem domu z Wittenberge na vánoce a mě tam nechali jako hlídku na palubě. Tam jsem pro změnu vytáhl z vody opilého německého šífra, který slavil 25 narozeniny, spadl zrovna do ledoborcem rozlámaného místa kde nebyl led. Ale zase jsem měl kamaráda.

Takže jsem přišel jak o Vánoce, tak o západní marky. Protože hranice byla kousek od Wittemberge a ze Západu by se Vencovi domu jet nechtělo, ale z Wittenberge mu to líto nebylo. Celá posádka ho za to neměla ráda. Opět jsem strávil zimu na lodi. Sice jsem si pochopitelně našel lásku, byl jsem rozvedený, takže mi poskytla teplo domova. Karin se jmenovala. Plavecká láska. Naštěstí se nechtěla vdávat.

Strávil jsem na lodi všechny Vánoce, jsem byl u plavby. Někdy v Hamburku, někdy v Magdeburgu někdy ve vrbičkách. V dobách kdy jsem byl ženatý, jsem byl krátce u plavby, takže jsem si netroufl dostat „vánoční nemoc.” V dobách kdy jsem byl rozvedený a později po mém ročním alkoholickém excesu jsem byl sám a na lodi mi bylo lépe než doma. Slečny se kterými jsem tehdy měl poměr, beztak chodily trávit Vánoce s rodiči.

Před Vánoci jsem vždy zajel za dětmi, dal jim dárky a vyrazil na cestu. Jednou se mi podařilo stát celou zimu v Hamburgu a tím jsem se zahojil, protože zahraniční, plus co jsem vydělal na šichtách, kde nás firma sice nehorázně okrádala, protože za nás inkasovala peníze a nám vyplácela 22DM za šichtu a ještě měli řeči co všechno nám tím nedávají. Inu komunisté by mohli ty kapitalisty vyučovat jak vykořisťovat dělnickou třídu.

Ale díky té zimě, jsem tehdy si udělal finanční zásoby, to už bylo zase v čase, kdy jsem byl spořivý, skoro slušný chlapec. Přeci jen směnný kurs byl hodně hodně výhodný. A nakoupené propašované zboží šlo slušně na odbyt. Pašovali jsme všichni, všichni jsme schovávali peníze, tedy DM, abychom je nemuseli nabídnout státní bance, protože existovala povinnost nabídnout valuty asi do tří dnů státu. Jo socialismus.

Strávil jsem u plavby patnáct let. Zimy, horká léta, malou vodu,velkou vodu. Prošel hromadou lodí, poznal spoustu lidí.Třikrát se oženil, třikrát rozvedl, pohřbil oba rodiče, za tři roky po mámě i tátu. Na tom pohřbu se tak nějak naposled sešli zbylí Jílkové, protože potom už tak nějak přišla doba, kdy se přestaly konat tyhle srazy. Tam jsem naposled zpíval tátovu oblíbenou písničku. „My plujem v dál.”

Rozpadla se ta obrovská rodina. Stejně jako se rozpadl ČSPLO. Po roce 1990 bylo jasné, že plavba jako taková, jak jsme ji znali, končí. Dnes je to malá společnost, která už dávno nemá ani přístavy. Má jen pár lodí. Plavců už také moc není. Někteří jezdí dál, většina těch co jsem znal jsou buď v důchodu, nebo jsou jinde a někteří už po smrti.

Co bylo je pryč, jestli je to dobře nebo špatně nevím. Pamatuji si plavbu ještě s parníky, když jsme jako děti s tátou, který byl také plavec, jezdily, jako mnohé jiné děti plavců na lodi do Hamburku. Pamatuji si ji ještě se zadokolovými remorkéry, na kterých jsem jezdil i já. Bylo jich deset a všechny jsem vystřídal. Pamatuji si vlečnou plavbu, kterou ČSPLO provozovalo na Labi do poslední chvíle.

Prožil jsem tam krásné chvíle, hořké chvíle života. Byl jsem labský plavec a jsem rád, že jsem jím byl. Byl jsem jednoduše „šífr” a tak jsme si mezi sebou říkali. Ještě jednou bych si chtěl stoupnout na bort, a uslyšet povel. „Zahoď to.” Sjet řeku po proudu i proti proudu. To „zahoď to,“ znamenalo. Odvaž to a jedem. Tohle se mi asi už nesplní. Na nějaký cákadlo nejsem zvědavý. Když loď, tak pořádnou.

Plavali plavci malou vodičkou
plavali plavci malou vodou.
plavali, plavali, děvčata plakaly,
že už nepoplavou.