Věci důležité i nedůležité

Biskup Malý citoval včera večer ekonoma Sedláčka o nemž hovořil docela s úctou. Ta citace údajně zní: „Naše společnost se zabývá problémy sytých.” Pokud to Sedláček řekl, je to trefné a výstižné.

Biskup Malý citoval včera večer ekonoma Sedláčka o nemž hovořil docela s úctou. Ta citace údajně zní: „Naše společnost se zabývá problémy sytých.” Pokud to Sedláček řekl, je to trefné a výstižné. Četl jsem od něj některé jeho blogy a myslím, že ten mladý muž to má skutečně v hlavě srovnané. Já bych malinko parafrázoval jeho výrok a řekl bych, že společnost v níž žiji, je společnost nenasytných. Pominu konzum, stačí jen to, že lidé, kteří mají možnost cokoliv zneužít, udělají to. Je jich většina. Znám mnoho lidí, kteří se zcela bezostyšně přejídají. Mají nadváhu, mají potíže, Honza Lutera by řekl, že jednají proti pátému přikázání, které zní „Nezabiješ.” To se týká jak přejídání, tak alkoholu či drog. Prostě lidé jako takoví ve velké většině žijí pro momentální uspokojení. Společnost nenasytných. Tohle platí ve všech kulturách.

Legrace začíná v ten moment, kdy lidé, kteří jednajíce proti pátemu přikázání zjistí, že smrt není někde v dáli, ale je velmi nablízku. Pokud ne smrt, tak aspoň zdravotní potíže takového druhu, že je vážně a někdy zcela ohrožuje na dosavadním zůsobu života. Znal jsem mnoho svých vrstevníků, kteří třeba ve třiceti letech mě hravě převyšovali ve fyzické kondici, vytrvalosti, ale dnes ve stejném věku se mnou si neumí ani představit, že by denně udělali pěšky desetikilometrový okruh.Běžným krokem. Někteří znich stále vypadají impozantně, ale dalo by se říci, zdání klame.

Co jsem včera na biskupu Malém ocenil, že skutečně vypadá na to co tvrdí. A to, že žije střídmě. Asi nežije způsobem pana Chaloupky se kterým jsem četl rozhovor v páteční příloze Lidových novin. Pan Chaloupka mě pobavil svým chlubením o své sexuální zdatnosti a stálým předváděním svých vykreslených svalů. Zřejmě se domnívá, že zastaví čas. Mohu jej ujistit, že nezastaví, ale mít denodenně sex se mi zdá na 49 letého muže zcela běžné. Tedy pokud ve svých 49 letech takový muž svou sexuální výkonost nevyměnil za alkohol a nenažranost. Pak to mnohým těm nenažráným připadá jako něco vyjimečného. 🙂

Takže žijeme ve společnosti nenasytných, kteří touží po užití přítomného okamžiku a zároveň se chovají jako nesmrtelní a nestárnoucí. To je jeden extrém, druhý extrém je ten že žijeme ve společnosti lidí, kteří odmítají vzít na vědomí svou konečnost, opotřebovanost a stále sebe ujištují o svém nikdy nekončícím mládí. Jen málokteří umí přijmout stárnutí, omezení a zároven jistou střídmost jako výhodu. Většinou litují, že nejsou mladí z toho důvodu, že jako mladí byli schopni toho podstatně více sníst, vypít a provozovat mnohem více sexuálních hrátek než ve stáří. Rád se najím, mám rád ženy, sex mě baví i v padesáti osmi letech, ale už dlouhá léta žiji v jisté střídmosti, kterou navíc udržuji cvičením a staráním se o své tělo a mysl.

Moje výkonost zvolna klesá a jak klesá dokonce zjišťuji, že je docela příjemné něco už nemuset. nemuset být vtipný v přítomnosti mladých dívek za každou cenu, Nemuset být zdatný za každou cenu. Chodit pro potěchu, sice pomaleji, do kopce se zadýchávat, bez lítosti sledovat jak mě mladí předhánejí a užít si přitom ty endorfiny, které se námahou do kopce v těle vytvářejí.

Jistě, že i já občas toužím po neuskutečnitelném, být mladý. Když jsem včera prohlížel mapy, vzpomínal jsem jak jsem nedaloke italských hranic se škrábal do kopce, protože silnice vedla tunelem a pro pěší byla uzavřena. Pokud tou cestou půjdu zase, jako že asi ano, už to nebude snadné jako kdysi vylézt na ten kopec a potom jít krásnou cestou nad propastí několik kilometrů. ta cesta nad propastí byla krásně na rovině, tam problém nebude, ale ten výlez. tady by se mládí hodilo. Jenže není, takže mi škrábání potrvá o něco déle.

Vrátím se ještě k tomu pátemu přikázání a s vým vrstevníkům. Nijak mě nedojímají jejich nářky, že už nemohou tohle, a támhleto. Prostě si říkám. „Kdysi jste měli dost, spotřebovali jste a dnes vám chybí.” Není umění podávat výkon v mládí, ale být v mezích možností výkonný celoživotně. bez ohledu na délku života. tak jsem vždy vnímal ty jógové techniky, které používám jako rehabilitační cvičení, protože ony mi pomáhají žít bez bolesti v zádech, neblokují mě tedy bolesti v zádech, pomáhají mi udržet metabolismus v chodu, takže nemám potíže se zažíváním a pomáhají mi v dechové oblasti, takže se ještě do pátého patra, které denně vyjdu ke svému bytu nezadýchaný. Nejde mi bzučák, tedy to páté patro občas sejdu a výjdu několikrát denně.

Přestože jsem přibral, tak stále ještě udržuji svoji váhu díky navzdory svým genetickým předpokladů na přijatelné mezi. Moji strýcové by se mi asi stále smáli, že jsem mezi nimi lehká váha. Jako jsem vždy i v dospělosti mezi nimi tak vypadal. Oni všichni měli hravě přes metrák. K němu mám ještě docela daleko. Většina mých vrstevníků si o tomhle všem může nechat jen zdát. Berou prášky, chodí po doktorech, stěžují si na doplatky a poplatky u lékaře a v lékárnách. Chápu je, že je netěší vydávat peníze za léky. jenže co si budeme povídat. Mnohé léky ani by nemuseli brát, pokud by před pár lety přestali žít tím nenažraným způsobem. Hlásali heslo, „musí jít do hrobu řádně zhuntované.” A dnes kdy se ten čas blíží a jsou už patřičně zhuntovaní jsou nespokojení. Napřed byli nespokojení se svou nezhuntovaností, a když se jim podařilo dosáhnout přijatelného výsledku, tak do sebe cpou kvanta prášků aby tenm proces zhuntování zastavili, nebo aspoň zmírnili.

Stojí je to čas strávený po čekárnách, peníze utracené u lékaře a lékárnách, volí socany, protože ti jim slibují bezplatné zdravotnictví, které jejich zhuntovanost odstraní. Neodstraní, stejně jako neodstraní tuhle evropskou „chudobu,” která s chudobou vůbec nemá co dělat. Společnost sytých žádné opravdové chudé nezná. Zná jen ty, co se ve své nenažranosti za chudé považují. Zná jen syté a přesycené. A ti sytí a přesycení doufají, že vláda socanů jejich přesycenost jen zvýší. Nehodlají se zastavit, jak také trefně poznamenal už zmíněný ekonom Sedláček.

Lidé, kteří tvoří společnost, ti lidé, kteří touží stále stoupat výše a výše, zjistí ke svému nelíčenému údivu, že nelze stoupat do nekonečna. V poznání, jídle stejně jako v sexu. Dříve nebo později objeví svůj limit. V tu chvíli začnou mluvit o krizi. Budou nespokojení, protože dlouho žili v přesvědčení, že je možné se zlepšovat k většímu výkonu, k většímu zisku a nebo k větší jistotě. Budou nejistí, protože jejich dosavadní jistoty zmizí.Pokud se není kam zlepšovat, mají mnozí lidé za to, že přichází neodvratná katastrofa. Nepřichází, přichází jen změna. Není možná lepší, není ani horší je jen jiná.

Nachodil jsem desítky tisíc kilometrů pěšky, ale jestli si mě někdo bude pamatovat, tak asi kvůli úplně jiným věcem. A třeba to budou věci, které pro mne byly mnohem méně v určitém období života důležité, ale pro ty druhé důležité byly. Dobré i zlé.