Čas ukáže

Požádal mě Martin abych mu šel za kmotra k biřmování. Biřmování je svátost, kterou se přijímá Duch svatý.

Požádal mě Martin abych mu šel za kmotra k biřmování. Biřmování je svátost, kterou se přijímá Duch svatý. Vychází se z tradice, kdy podle Písma po ukřižování a zmrtvýchvstání Kristus navštívil své učedníky a předal jim Ducha Svatého. Krásně o tom mluvil biskup Malý, který biřmoval o tom, že Spasitel pověřil slabé, hříšné lidi, selhávající, svou důvěrou. Lidi chovající se podle své slabosti a díky tomu mnohdy čerpající svou sílu. Hodně se mi jeho kázání líbilo. Biřmování bylo u sv. Salvatora na Starém městě, kde působí pater Halík jako farář. V podstatě se jedná o studentský kostel. Tedy kostel byl mimo biřmovanců, mezi kterými převládaly děvčata ještě plný studentů. Děvčata také převládaly. Prostě krása kam se člověk podíval. Krásný barokní kostel, krásná muzika, Jazzová mše, sbor zpíval skvěle, biskup mluvil také skvěle. Konečně biskup Malý není žádné ořezávátko. Po mši bylo ještě posezení biřmovanců a jejich kmotrů právě s biskupem a páterem Halíkem. Trvalo hodinu. Pozorně jsem poslouchal. Bylo co.

No a aby toho dobrého nebylo ještě dost, přišla Martinova žena a požádala mě abych šel jejich Tomáškovi, který se narodil nedávno jako kmotr. To se nedalo odmítnout. Martin už předtím něco naznačoval, ale dokud mě nepožádala Sabina, tak jsem to bral jako možnost, kterou zvažují. Tím že mě požádala osobně, mi udělala radost. Myslím, že tohle je přesně co jsem si přál. Být požádán abych věděl, že ti lidé o to stojí. Jsem ješita. Někdy se raději držím zpátky. Nerad bych aby vznikl dojem, že se někam cpu.

Odpoledne jsem se šel trochu projít. Dorazil jsem oklikou až na Smíchov, prohlédl mapy, hlavně mapy Itálie a Německa plus Rakouska. Spočítal jsem čas a dny, ke své radosti jsem si uvědomil, že červenec má dva dny svátků, 31 je v pátek a tedy budu mít asi dost času se po návratu trochu vzpamatovat, až se vrátím. Starost mi dělá Markéta. Zase se její stav zhoršil. Moc se těší na cestu a tak doufám, že bude se mnou alespoň tím autem mi dělat doprovod. Cestou do kostela jsme o pouti mluvili s Martinem. Uklidnil mě, že pokud bude potřeba přijede pro mne do Itálie. Žertoval, že naloží rodinu a udělají si výlet do Padovy. Smáli jsme se, ale byl jsem rád, že mám někoho koho opravdu v nouzi mohu požádat.

Po návratu z kostela, jsem si přečetl komentář „M,” která se rozloučila s mým webem. Není první, která odešla, myslím ani poslední. Prostě mantinely zde budou. Bezbřehá demokracie a Hyde park asi nikdy, pokud budu tenhle web vlastnit. Pokud někomu řeknu, jak jsem napsal v odpovědi „M” nemám zájem o esoteriku, pak mám na mysli, nemám zájem o esoteriku. A nepotřebuji ani žádné argumenty abych jimi svůj nezájem zdůvodnil či obhájil. Prostě mě nezajímá a o co zájem nemám, o tom ani nediskutuji, ani se nezdržuji v blízkosti takové diskuse.

Pochopitelně lidé, kteří nejsou asertivní takové rozhodnutí považují za projev sobectví, omezenosti, zloby, agresivity. Čím méně asertivní tím více osočují z výše uvedených vlastností. Zcela běžné. A odcházejí. Hledají další, kteří s nimi budou nekonečně polemizovat o jejich představách, vyvracet je, potvrzovat. Mají li potřebu, nechť tak činí. Já onu potřebu nemám. Problém pro manipulátory je v asertivitě že každý asertivní jedinec, zcela na prvním místě hájí svoje potřeby, vyjadřuje svoje pocity a rozhoduje se bez ohledu na přání a pocity toho druhého, co je pro něj důležité a co ne. Tenhle životní postoj je pro ty manipulátory nepříjemný a nebezpečný v tom, že preferuji svoje zájmy, vkus, potřeby, tím mu odebírám moc nad sebou. Manipulátor, který „vždy ví lépe, než ti druzí,” co je správné, špatné, úctyhodné atd a dokáže o svém vědění přesvědčit ty druhé, získává tím moc nad nimi. Nemám potřebu aby měl někdo nade mnou moc. Něco jiného je ovšem učitel, kterého jsem si vybral a on mě jako žáka přijal. Toho se budu dotazovat, žádat vysvětlení, poučení. V momentě, kdy ho jako učitele odmítnu ztratím nárok na jeho odpovědi či vysvětlení.

Já s manipulanty nesdílím názor, že mám větší povinnosti vůči druhým než k sobě a nesdílím s nimi názor, že vědí lépe než já co je správné a co nesprávně. Rozhodně nevědí lépe než já co je pro mne dobrého a co nikoliv. Docela chápu, že se jim nelíbí můj postoj, ale nejsem odpovědný za to jak se cítí. Jak už jsem napsal v odpovědích na komentáře. Pokud zjistím, že někdo nemá dostatek znalostí do diskuse, nediskutuji s tím člověkem. V podstatě není o čem. Pokud se mu pokusím sdělit informace, které nemá, většinou jsem vnímán jako poučující. A většinou jsem terčem agrese třeba ve formě výsměchu, zesměšňování, někdy i přímých urážek. Nemyslím si, že mám povinnost čelit každé agresi, a snášet jakoukoliv urážku.

Pak přichází další situace, kdy se mnou chtějí diskutovat lidé o věcech, událostech, teoriích, které mě nijak nezajímají, nemám potřebu se k nim bud vyjadřovat, nebo je vůbec brát vážně. V takovém případě se ani neomluvím, pouze ony člověku oznámím, že ony témata nejsou mými tématy, starostmi, zájmy a tedy o nich zcela nehodlám dál diskutovat v jakékoliv formě. Mohou si myslet, že by pro mne mohly být zajímavé, důležité, jenže dokud si to nemyslím já sám, pak důležité nejsou.

Vzpomínám si jak se mi kdysi dávno pokoušela jedna starší dáma s úžasnou manipulativní schopností vysvětlit, že starat se o druhé je daleko důležitější než o sebe. A každý kdo preferuje svoje potřeby je hulvát a sobec, který zaslouží jen opovržení. Vypadá hezky takové tvrzení, ale starat se víc o druhé a nestarat se o sebe, z hlediska mých zkušeností je stejné jako starat se víc o sousedovo auto než o svoje. Soused pohodlně jezdí a já se musím doprošovat jiných aby mě něco v případě potřeby odvezli. Protože moje auto stojí zanedbané. Tak dopadají lidé, kteří se nestarají o své věci. Nebo se starají méně než o ty druhé. Nakonec ty druhé zatíží mnohem více, než kdyby se starali o sebe.

Stejně tak vidím, že zajímat se třeba diferenciální rovnice a diskutovat o nich s matematikem by možná bylo užitečné pro matematika, pro mne už méně, protože já se neživím matematikou, nemám žádný užitek ani duševní ani jiný než třeba radost, což může být v jisté chvíli dost, ale jen pro tu chvíli, že jsem něco objevil. Sice se hodně zajímám třeba o IT, ale pořád není na prvním místě místo psychoterapie. O Linux se zajímám hodně, odpočívám u něho hodně, ale diskutuji a píši o něm podstatně méně než o vztazích, víře, cestování a náboženství. Občas o Linuxu něco napíši a většina lidí mi řekne. „Ty blogy o Linuxu ani nečtu, ty přeskakuji.” A mě je to jedno. Já jsem si potřeboval napsat něco o Linuxu, stejně jako mám potřebu napsat něco a poutích, světcích, biřmování nebo asertivitě. Rozhodně ne o tom co říkají hvězdy. Hvězdy jsou mi docela ukradené. Zajímají mě v astronomickém rozměru, rozhodně ne v astrologickém. Karty si mohu zahrát, abych se uvolnil, nikoliv abych si je vykládal. Tenhle způsob uvolnění mě nebere, a jinou důležitost kartám, než trochu zábavy a vzrušení nepřikládám.

Tak zřejmě asi na nějaký čas diskuse odpadnou, protože v poslední době se tu v komentářích prezentoval uzavřený počet lidí z nichž minimálně dvě dámy ohlásily odchod. Je docela možné, že místo nich se otevře prostor pro jiné a nebo bude komentářů méně. Ještě nevím jestli je to dobře nebo špatně. Čas ukáže.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0